Na Štěpána není pána

Na Štěpána chodíme každoročně na jednu zábavu. Každoročně je tam lidí jak dobrých a taky každoročně zvedají vstupné. 150 korun za vstup, začínám být už jak moji rodiče a mohu si dovolit říkat „No jo, za nás býval vstup 70 korun…“. Prostě nová doba. Každopádně co mě velmi štvalo, byly fronty u bufetu.

Vánoční přípravy

Vánoční příprava u mnohých z vás již vrcholí, avšak my odvážní teprve začínáme. Moje máma má již od pondělí volno, aby mohla uklízet (tzn. přenést bordel z bodu A do bodu B, přičemž bod B je na méně viditelném místě – nic se nevyhazuje, co je doma, to se počítá), ona totiž stále věří, že místo Ježíška chodí hygiena… Minimálně přijdou babičky a upřímně  - kdo je větší kritik než tvoje matka a tchýně? Takže včera to vzala pěkně od podlahy a při její vehementní snaze mi rozflákala lampičku u postele.

Vánoční úklid

Všichni kolem panikaří s vánočním úklidem. Každý, kdo má doma dítě, nebo zvíře, (které považuje za své dítě) ví, že uklízet je naprosto zbytečné. Ačkoliv je to zde stejné, jak s tím utíráním zadku – „Proč si mám stlát postel, když si do ní zase lehnu?“  „No, zadek si taky utíráš…“

 V sobotu jsem zavítala na jednu oslavu dvacetin. O půlnoci se střílely konfety, takže když jsem ráno z postele viděla na koberci oranžové kousky, předpokládala jsem, že jsou to právě konfety, které jsme na sobě přinesli domů. Omyl.

Velmi krátce o ženách

Ženy jsou schopny vykonávat více věcí na jednou, to je známá věc. Například vyzouvat si boty, rozepínat kalhoty a odemykat dveře…

10.000 PÁRTY

Už od první tisícovky zobrazení slibuji příznivcům z řad mých přátel jistou oslavu. Tu jsem zdárně odkládala s každým tisícem a řekla, že slavit se má jen to “kulaté“. No tak mi teď poraďte, je něco kulatějšího než 10.000? Je to pro mne osobně velký úspěch a pořád se divím, že to stále ještě čtete. Po Vánocích, až budu mít více času na osobní život, začnu psát další povídání na pokračování. Vím, že se vám líbily články o dovolené s Františkem. Trošku jiný příběh, který by vás ale mohl zaujmout, bude moje povídání o tom, jak jsem se rozhodla odjet pracovat do Egypta. Jako všechny hříchy, i ty mé mají promlčecí lhůtu, takže budu moci do svého vyprávění zařadit i něco málo o mužích, které jsem zde poznala.

Santa Denis a dílna na radost

Na Facebooku jsem minulý týden viděla příspěvek z domova pro seniory v Kroměříži, kde si jeho obyvatelé přáli drobné dárečky k Vánocům. Bylo to milé a jejich skromným přáním chtěla vyhovět spousta lidí, kteří se pod tímto příspěvkem dotazovali, kam a jak mohou dárky předat. Myšlenka se mi zalíbila a tak jsem se ptala svých přátel, jestli o něčem podobném nevědí i u nás ve Zlíně. Ozvala se mi paní, která pracuje ve školce, že s dětmi dělali dárky pro projekt Krabice od bot.

Já jsem se toho chytla a začala burcovat své okolí, aby mi byli, při této charitativní akci, nápomocni. K mému údivu se spustila vlna, díky které se z našeho obývacího pokoje stalo skladiště krabic, pytlů a tašek. Začala jsem věci procházet a třídit do krabic.

Plány na víkend

V poslední době jsem zase neaktivní. Jako nejen sexuálně ale hlavně tady, co se blogu týče. Prostě teď není v mém okolí žádný zajímavý objekt, o kterém bych vás mohla informovat. Na kontě mám –1R a +1stalker. Celou dobu vám tady tvrdím, jak moc si přeji muže, který mi bude nosit kytky a až mi je nosí, tak mě to děsí. Já vím, tak to prostě chodí. Ale vzhledem k tomu, co zde publikuji, mohu být ráda, že mám na předním skle jen růži a ne cihlu, žejo…

On-line škola driftu

Dnešní ranní cesta do práce se stala zkouškou odvahy s notnou dávkou adrenalinu. Při tom jsem měla tak dobrý pocit z toho, že jsem Fíka začala parkovat pod střechou posezení, takže nebudu muset ráno škrábat. Přiznám se, že hlavním důvodem změny parkovacího místa bylo to, že mi před barákem zamrzaly dveře. A to se ti po ránu opravdu nechce vloupávat se násilím do vlastního auta nebo lozit přes sedadlo spolujezdce.

Dobrý skutek v krabici od bot

Odhodlání - když věci nejdou podle plánu

Je na čase vám poreferovat jak to dopadlo s panem K a uzeným masem. Plán všichni znáte z minulého článku, ale jak už to chodí – když se něco sere tak pořádně. Doma jsem byla značně nervózní, tak jsem vše konzultovala se starší a zkušenější – s mámou. Nechtěla jsem, aby to vypadalo jako dárek z lásky nýbrž jako přátelská pozornost.

 

„Dívej, dám mu to normálně do sáčku, kdybych ho milovala tak bych na ten sáček uvázala mašličku“

„Napíšu mu tam lístek se jménem, zelený. Kdybych ho milovala, tak to napíšu na růžový.“

 

Máma to hodnotila kladně, jakože je to fakt dobrý nápad. Po příchodu do fitka jsem šla k recepci, k mé smůle zrovna pracovala „milá a ochotná“ slečna. Na můj dotaz, zda by to mohla dát pro K do lednice, se ohradila, že je vedle v tělocvičně, tak že snad jsem schopná mu to předat sama. Ok.

 

Za zvuku svatebního pochodu, který mi hrál v hlavě jsem s nejkrásnějším úsměvem, který umím, vešla do tělocvičny. Tam stál on. A ona… Ano, byl tam se svojí přítelkyní. V tu chvíli mi zrudly uši a čelo se orosilo potem. „Ahoj“ koktala jsem. Původně jsem chtěla utéct, ale oba na mě už hleděli. Moc si ani nepamatuju, co jsem říkala, lezlo to ze mě jak z chlupaté deky a on na mě jen hleděl jak na úplného troubu. Ona hleděla taky, ale ta si o mně myslela úplně jiné věci, než to, že jsem trouba…

 

Někdy prostě věci nejdou přesně podle plánu, ale třeba aspoň pochopí, proč se sakra nemůžu přitáhnout k té tyčce. Víš jak, já nemám slabé ruce, jen těžké tělo…

Proč chodit do fitka - odhodlání

Každý má nějaký důvod nebo motivaci proč, kvůli čemu (nebo komu) chodí do fitka. U mě je tento důvod zřejmý. A ne, není to kvůli mé nadváze či náznakům obezity. Tento můj důvod začaly mé kolegyně nazývat K, tak to použiji i tady.

Minule se jedna paní ošklivě zranila. O ostrou hranu bedny si rozsekla holeň. Jako fakt dost a když se ti to stane při cvičení, kdy ti srdce více pumpuje krev, o to je to horší. Paní stála u mě, vytála si legíny od kotníků nahoru a vystříkl ji doslova proud krve. Paní jsme položili na zem, K běžel pro lékárničku, a její manžel zatím stlačoval ránu ručníkem. Poté K paní ošetřil. Vzal ji do náruče. Ona se ho chytla kolem krku a vynesl ji ven z místnosti.

Já jsem to všechno vnímala jako ve zpomaleném záběru, možná jsem slyšela i nějakou romantickou hudbu. Když odešli ven, otočila jsem se na ostatní přítomné spolucvičitelky, jestli by mě někdo nemohl taky zmrzačit… Protože tohle zažít, to pak už můžu umřít. K vypadal jak superhrdina, když nesl paní v těch svých svalnatých pažích. Ach, jaké to asi bylo, objímat jeho krk a přivinout se mu hlavou na rameno…?

Včera jsem se rozhodla. Pokud něco chceš, musíš pro to něco udělat! Tak jsem se odhodlala k velkému činu. Dneska jdu opět na lekci ke K a mám plán. Něco ve smyslu „láska prochází žaludkem“. Máme doma čerstvě zauzené maso, a jelikož K nevypadá, že by žil jen z vody a vzduchu, rozhodla jsem se, že mu donesu trochu okoštovat. Mám přesně nacvičenou choreografii a tak… Jenomže já, když přede mnou stojí někdo takový jako K, ztrácím řeč. Prostě se zaseknu a jen čumím a usmívám se jak idiot. Hehe. 

Ale ne, dneska to mám naplánované. Přijdu a na recepci řeknu slečně, jestli by mi to schovala do lednice a jak bude K odcházet, aby mu to připomněla, že je to pro něho. A po lekci půjdu za ním, osobně. Budu se pokoušet být vtipná, takže řeknu něco jakože „jsem si dovolila, ze své zahrádky…“ pak zrudnu a prostě uteču.

Jo, věřím si. Věřte mi taky. Díky



Hujer, metelesku blesku

Poznávání - ananasový Joe

Na začátku každého nového vztahu máme fázi poznávání. To je vcelku důležitá etapa, při které je na místě zjistit o tom druhém co nejvíce informací. Ale jaké jsou ty opravdu důležité a podstatné? Například je dobré se zeptat, zda tvůj nový protějšek má nějaké onemocnění nebo alergie. Ano, o onemocněních by mohl vzniknout také zajímavý článek, ale já se tentokrát chci zaměřit právě na alergie. U mě je třeba základ aby neměl alergii na chlupy. Jako mohl by to být sebeúžasnější muž, ale pokud bych kvůli němu musela dát pryč Bobra.... To by naprosto nepřipadalo v úvahu!

Další důvod proč se ptát na alergie je vlastně životně důležitý. Představ si situaci: ty, jako hodná žena upečeš výbornou buchtu. On ji s radostí jí a najednou začne vydávat zvláštní zvuky a mávat kolem sebe rukama. Tobě to přijde vtipné a začneš to dělat taky, jakože si hrajete na blbečky. No, a z ničeho nic on spadne na zem mrtvý, protože měl alergii na ořechy. A ořechová buchta, kterou jsi pro něj upekla, mu zřejmě moc nesedla.

Ale musíš si dávat pozor, není alergie jako alergie. Pokud svého nového partnera o něco žádáš může vzniknout další ukázková situace: ty pečeš koláč a máš ruce od těsta a proto ho poprosíš, jestli by mohl okrájet ananas, který potřebuješ do koláče. On se ti omluví a řekne, že by rád, ale bohužel má hroznou alergii na ananasy. Ty ho polituješ a pošleš ho zpátky k televizi. Celý koláč upečeš tedy bez jeho pomoci. Nakrájíš ho a necháš v kuchyni na stole. A pak přistihneš svého nového partnera, jak do sebe tlačí už 3 klínek toho koláče a zděšeně chceš vytáčet 155, když v tom ti on oznámí, že vlastně má alergii na ananas jen když je v celku. Takže pokud ho okrájíš, nakrájíš na kostky a dáš mu je do misky a tu misku jemu do ruky, na takový ananas již alergii nemá. Takže hovno alergie na ananas ale na práci! A na takové si dávejte pozor, protože ti jsou nejhorší. Tato alergie nejde léčit a ty pak zjistíš, že ses nestala přítelkyní ale matkou. Sad story.

15. toxirehabilitační oddělení

Pokaždé, když mám nějaký zdravotní problém, snažím se vynechat návštěvu lékaře, takže diagnózu i medikamenty si určuji sama, za pomocí Google. Naposledy jsem tak byla na chirurgii s nohou. Google psal, že to je sraženina, že se mi dostane k srdci a já umřu. Pan doktor na chirurgii byl ale tak sexy a ještě hovoril po slovensky, takže jsem byla v tranzu a ani nevím, co mi říkal. Ale žádný zákrok neprováděl, takže to asi nebylo tak závažné, jak jsem mu tvrdila. I dneska jsem teda zavítala na mně známé stránky a hledala příčiny mých problémů. 

přejídání či špatná strava – ano, tohle by mohlo být možné ale je mi už 3 den zle, takže nemám na jídlo ani pomyšlení 

psychické potíže, stres a napětí, partnerské neshody – od těch dob, co nemám partnera, jsem psychicky naprosto vyrovnaný a šťastný člověk, takže ne 

zánětlivá onemocnění a rakovina, nádorový růst – ne, rozhodně NE! To píše Google i u rýmy, to už jsem si zvykla 

nadužívání kofeinu – jedno kafe denně, takže ne 

závislost na alkoholu – Dámy a pánové, je to tady…  

Zapátrala jsem tedy po tzv. AA (anonymní alkoholici) a začala jsem si číst o jejich zkušenostech s Antabusem. Někdo uvádí, že zkoušel na tyto léky pít a že málem zemřel po malém pivu. Jiný zase že se dá Antabus přepít, ale pak ti zbydou jen 2 roky života, protože si odrovnáš játra. A to nechceš. Jelikož moje játra dostávají takové dávky, že jsem v neděli měla bělmo úplně žluté, je na čase se zapsat na čekací listinu do Kroměříže.

Toto téma zmiňují také mí přátelé z AA na serveru www.akoholik.cz . Bělmo žloutne především rozpadem jaterních enzymů (ALT/AST - resp. tím, že je jich moc a musí pracovat hodně, aby rozložily ethanol, a játra to nestíhají).  

Na stránkách PNKM jsem si našla i své oddělení. Jelikož se považuji za motivovaného pacienta, tak bych se zařadila na 15 toxirehabilitační oddělení.  Umožňují zde i krátkodobé pobyty přátel, tak doufám, že za mnou někdo dojedete na besedu.

V seznamu věcí, které si máš vzít s sebou, jsou uvedeny toaletní potřeby bez obsahu alkoholu. Hmm, tak až na tom budu tak špatně, že vypiju i voňavku, začnu o tomto pobytu vážně uvažovat.  

http://www.pnkm.cz/cs/oddeleni-lecebny/15---toxirehabilitacni-oddeleni

 

Alkohol v dietě

My, kteří se snažíme redukovat svoji váhu, se musíme hlídat a číst si nutriční hodnoty výrobků. Od pondělí do pátku se mi to zdárně daří ale, jakmile přijde víkend je to celé v trapu a ještě navíc mívám žlučníkové záchvaty, protože organismus takové přívaly nezvládá. V sobotu jdeme s Růžou na Kabáty a já jakože si hlídám ty cukry a kalorie stojím před těžkou volbou. Moc dobře vím, že v dietě vy se měl úplně omezit alkohol. To je pro člověka, jako jsem já velké úskalí, proto jsem byla dneska velmi mile – až k slzám dojata zprávou, že vodka neobsahuje téměř žádný cukr, kvas, tuk cholesterol nebo sacharidy. K vodce jsem měla dlouho odpor. Můj bývalý vždycky říkal, že než aby pil vodku, raději si zajde na benzínku a načepuje si do pusy benzín, že to vyjde levněji a chutná stejně.  To mu nemůžu upřít, něco pravdy na tom je. Ale po tomto zjištění se na vodku začínám dívat úplně v jiném světle. V tom nejlepším. A navíc R říkal, že vodka nejde cítit, takže z tebe netáhne jak z lihovaru. Další plus má vodka za to, že jako z většiny čirého alkoholu tě z ní nebolí hlava, a to my, kteří chodíme po akcích do práce, oceníme. Jako je jasné, že pokud budeš pít Stalinovy slzy za 86,-- korun, tak možná i oslepneš. Ale jo, za zkoušku to stojí. Dneska se stavím do Kauflandu a mrknu na jejich nabídku této lihoviny. Já chodím zásadně na Božkov, takže to pro mě bude změna, ale snad se rychle zorientuji i v tomto sortimentu.  You say potato, I say vodka!

Hezký víkend všem.  

Půl deci vodky má cca 100kcal a ty pocházejí z alkoholu, takže zbytek tvoří jen voda.

Co od chlapa potřebuješ?

Jednou v sobotu jsem chtěla jet do aquaparku, ale nikomu se se mnou nechtělo nebo neměl čas. „Přece nepojedeš sama.“ zděsila se mamka, já na to že zkusím napsat někomu na seznamce a ona se zděsila ještě víc. Prostě všichni mají v sobotu nějaké aktivity, ale jeden říkal, že bychom se mohli vidět později. Ok, tak jsme se domluvili a já došla k němu. Měla jsem hlad tak jsem si po cestě nakoupila suroviny a hned po příchodu k němu jsem si začala péct bagety. Taková normální večerní idylka. On seděl u televize s vínem, já jsem vařila a povídali jsme si. Na to že jsme se znali asi 15 minut, vypadalo to, že spolu žijeme zhruba 15 let. Při dalším průzkumu tohoto člověka jsem zjistila, že je něco jako já v mužské verzi. Když mi řekl, že si teď chce pořídit děťátko a měl tím na mysli domácí vinotéku, zdál se mi jako TA spřízněná duše, kterou hledáš celý život. Někde kolem půl 4 ráno mezi posloucháním orlíku a vtipů od Izera se na mě zadíval. Já, v pánském tričku s nápisem jistého sportovního týmu s nohama na stole držíc sklenku vína. On svraštil čelo a vyčítavě mi povídá „Ale no tak, to že jsme alkoholici, neznamená, že nemůžeme pít jak lidi…“, tím měl na mysli to, že jsem vinnou sklenku držela jak buran a ne za stopku, vzhledem k celkovému kontextu toho večera mi to přišlo hrozně roztomilé. Už jsem v dáli slyšela ty zvony, ale když přišlo na řeč o svatbě a on mi ukázal místo, kde by ji chtěl mít, věděla jsem, že to nepůjde. Prostě ty palmy by vypadaly s mým cimbálem jako pěst na oko, to musíte uznat.

 Oh ano, jednoho dne chci mít svou vlastní svatbu ne registrované partnerství, ale svatbu... S mým kamarádem Jakubem jsme se dohodli, že se vezmeme. Máme stejné záliby - zejména jídlo a víno. Mají traktor a pálenicu, můj otec by byl nešťastnější na světě a já bych si taky dokázala zvyknout. Jedinou podmínkou bylo, že do svatby zhubneme dohromady 30 kilo. Vzhledem k tomu, že už nám chybí jen 37, tak se to nevyvíjí moc podle představ. Každopádně Kubík je sen každé (normální) ženy. Pozve tě na kafe, udělá Tiramisu, koupí víno nebo míchá Aperol. Jednou mě pozval na Orgasmus a volá mi, že musím ještě chvilku vydržet, že mu nechce ztuhnout. Ano, tento koláč se mu moc nepovedl, ale kdo by měl zájem, přikládám vám na něj recept. Nejraději mám, když dojede na besedu, doveze 2 flašky vína, vypije čaj a jede zase pryč. Není to vše, co od chlapa potřebuješ?

Když se nad tím vším tak zamýšlím, ani nevím, jaký je můj typ chlapa. Možná mi jen stačí, aby měl rád víno… a mě samozřejmě… To říkám pořád, že jsem nenáročná 👼

https://www.receptyonline.cz/recept/jidlo/kolac-orgasmus/

 



Emanuel T. - závěrečná scéna

Je na čase pokračovat a snad i finálně zakončit moji životní etapu s Emanuelem. Byl to pracovně vytížený člověk, takže jsem na něho čekala nachystaná doma hodiny a on prostě nedojel. Za to jsem ho zjebala a příště mi teda nahlásil, že mešká. Ono když chlap mešká tři hodiny a ty už s tím máš jisté zkušenosti, rozhodneš se proto vrátit do společnosti, kterou jsi kvůli němu opustila. Vrátila jsem se tedy k nám na hřiště, kde jsem vyfasovala pivo a jégra. Čekání mi již nepřišlo nekonečné a kamarádi mě začali lámat, ať jedu s nimi na zábavu. Tak jsme vesele pili dál a já již byla smířená s tím, že ten exot nedojede. Nechci říct, že jsem zapíjela žal, ale na něco pít vždycky musíš, žejo. K mé smůle, o tři hodiny později, se Eman dostavil. Již jsem byla veselá a absolutně mi nevadilo, že meškal. Přijel mezi nás na hřiště. Emanovi se v této společnosti vůbec nelíbilo a na mé naléhání ať nás odveze na zábavu, se absolutně netvářil. Byla jsem tedy nenásilně donucena tuto veselou skupinu opustit a odjet s Emanem. Dojeli jsme do města a překvapivě měli všude zavřené. Nouzový a pro mě hodně nečekaně odsouhlasený návrh byl, že jsme šli k Turkům na kebab. Konečně jsem se cítila „mezi svými“. Eman byl, co se alkoholu týče, hodně pozorný a od pultíku s kebabem se na mě otočil a zeptal se: „Dvanáctečku, milačik?“. A mě zaplesalo srdce.  To byl možná důvod, proč jsem se s ním tolikrát sešla. Mě ty večery připadaly vlastně super, protože mě udržoval (nenuceně) v alkoholovém opojení. Pojedli jsme kebab a než mě zavezl domů, stavili jsme se na benzínce, kde mi koupil další pivko. Začal mi dělat ale takový nešvar. Pravidelně po cestě domů zastavoval v jedné odbočce v lese a chtěl si se mnou povídat. Já měla vždycky strach. Ne z něho, ale z toho lesa. Víš, kolik hororů začíná takovou zastávkou v lese? Hodně!

Náš poslední večer pro mě přijel jiným autem než obvykle. Asi bylo fajn, protože mi chlapi od hospody tleskali, když jsem nastupovala. No mě se na něm osobně nejvíc líbilo, že se dal podsvítit interiér (ačkoliv růžovou jsem si neprosadila) a že se sedadlo řidiče automaticky odsunovalo a zase přisouvalo. Což bych ve Fiatu také ocenila, protože s těmi věcmi, co táhnu, nikdy nemůžu přelézt přes volant. Taky jsem ho přesvědčila, aby mě v tom autě vyfotil. Což mě celkem mrzí, protože ty fotky už nikdy neuvidím a chtěla bych. Tento večer jsem pila víno. Při klasickém rozhovoru se mě zeptal jak se mám. Jako upřímně jsem měla zrovna těžké období, protože mi onemocnělo morče a nevypadalo to s ním vůbec dobře. Takže jsem mu asi půlhodiny povídala, jak jezdím s morčetem na veterinu kvůli injekcím a musím ho ručně stříkačkou přikrmovat a tak… Pak jsem se zeptala, co on, jak se má a co dělal. On byl u soudu, kde se soudil s bratrem. Aha. Vůbec jsem si nepřipadala s mými problémy trapně, jakože by byl soud s vlastním bratrem něco víc než moje morče. Vůbec ne.

Ten večer se hrálo finále mistrovství světa v hokeji ale bohužel podnik, ve kterém jsme seděli, zavírali ještě před koncem zápasu. Navrhla jsem proto, ať se přesuneme do nonstopu na Bonver. Jako já absolutně nemám problém přejít z vína za 70 korun na víno za 20. Absolutně ne. Zápas končil dost pozdě v noci a já jsem si začala uvědomovat, že se mám ráno odvést do práce. Sedla jsem do auta v přesvědčení, že mě odveze domů a pomalu jsem usínala. Procitla jsem a uvědomila jsem si, že jedeme na opačnou stranu od mého bydliště. Ptala jsem se proto, kam jedeme. Bez odpovědi. Znovu jsem se ptala a vůbec jsem nebyla hysterická. Ani když jsem se začala odpoutávat, že vysedám za jízdy, jsem nebyla hysterická. Asi si to dovedete představit. Takže jsem demonstrovala, že otvírám dveře a že z nich hodlám vyskočit. On se na mě jen podíval a zeptal se, jestli to myslím vážně. Asi jsem byla hodně přesvědčivá, protože zastavil, to auto otočil a zavezl mě domů. Celou cestu na mě nepromluvil a já taky ne protože jsem byla pěkně nasraná….. Čekala jsem, že se mi k tomu nějak vyjádří, ale on se k ničemu neměl, tak jsem mu ještě před spaním napsala asi 15 SMS a během dne dalších 145876. Nikdy mi neodpověděl a já jen doufám, že už ho nikdy nepotkám, protože nesnáším, když mi někdo neodepíše. Nebo když mě unáší. A úplně nejvíc nesnáším, když mě někdo unáší a neodepisuje!

 

ČSAD - firma na zážitky

Včera byl náročný den. Tak náročný, že jsem se dneska rozhodla nejet do práce autem ale využít místní autobusovou dopravu. Nebylo to takové vzrůšo jako minule, když musela dojet sanitka (ne pro mě) ale každopádně ta cesta stojí za zmínku. Cestování autobusem má jistá pravidla. To první a hodně důležité je, že pokud večer před cestou trávíš v hospodě, zkontroluj si ráno, zda máš dostatek peněz na cestu. Já jsem tak neučinila a byla jsem celkem dost ve stresu, protože není nic horšího, když v plném autobuse zjistíš, že nemáš peníze. Naštěstí jsem objevila 60 korun. To mám na cestu do práce, z práce a ještě jsem si mohla koupit Colu (jsou dny, kdy potřebuješ snídat Colu).

Autobus byl překvapivě narvaný, ale mě to teda vůbec nepřekvapilo, protože na takové věci já mám prostě štěstí. Musela jsem tedy stát v uličce. Můj oblíbený trenér, kterého jsem tady již zmiňovala, nám vždycky říká, že nás tak zničí, že se na druhý den ani nenajíme. Jako takhle, já jsem se najedla pokaždé ale zvednout ruce nad hlavu, abych se v autobuse mohla držet madla, to se zdálo jako téměř nadlidský úkol. Autobus se prudce rozjel a já spadla na člověka, který stál za mnou, a kabelkou bouchla do hlavy slečnu, která seděla pode mnou. Tak jsem byla nucena za hlasitého zasténání zvednout ty ruce a chytit se.

V polovině cesty jsem myslela, že přeci jen ta sanitka bude potřeba. Já sama jsem podepisovala petici proti přepravě zvířat v nevyhovujících podmínkách, ale nejsem si jistá, zda tohle někdo udělal i pro lidi. Já vám přísahám, že v tom autobuse již nebyla ani jedna molekula kyslíku. Okna se mlžila a teplota uvnitř byla téměř tropická, ale pusť se, aby sis vyslekl bundu. Tolik odvahy jsem prostě neměla, a zoufale jsem pokukovala po tom kladívku „použít v případě nouze“. A cítila jsem, že ta nouze se blíží. Naštěstí se blížilo také nádraží a já jsem se mohla konečně nadechnout „čerstvého vzduchu“, nebo jak těm výparům z výfuků mám říct…

Každopádně mám pro vás skvělý tip na vánoční dárek! Neustále mi na internetu vyskakují reklamy na surf simulátor nebo indoor surfing. Asi podle názvu pochopíte, že jde o surfování. Někdo prostě vymyslel umělou vlnu, na které si můžeš vyzkoušet, jaké je to držet balanc a rovnováhu stejně jako na surfu. Stojí to asi okolo dvou tisíc. Ale vám poradím o dost levnější alternativu. Pokud znáte někoho, kdo po tomto zážitku touží, jednoduše mu zaplaťte jízdu autobusem tzv. na stojáka. Ono je to prakticky na stejném principu držení rovnováhy a o adrenalinové zážitky zde také není nouze. Cca 15 minut jízdy vyjde na 20 korun, ale je dobré zaplatit obdarovanému i cestu zpátky. Není zde potřeba žádné speciální vybavení, ale v rámci bezpečnosti bych doporučila alespoň cyklistickou helmu. Takže 30 minut surfování za pouhých 40 korun, to se na mě nezlobte, ale tu Surf arénu si můžete strčit do špic.

MOVEMBER

Dneska bych ráda mluvila o trochu vážnějším tématu, bez vtípků. Začal nám Listopad a s ním přišel také MOVEMBER. To znamená, že v tomto měsíci budeme v ulicích potkávat divně vypadající muže s knírkem jak z německého porna. A to rozhodně není sexy ale co sexy je, je důvod proč to dělají. Znáte chlapy, vidím to na svém tátovi – když onemocní, tak za žádnou cenu nechce k lékaři a čeká, až se to samo vstřebá. Bohužel máme teď v rodině velmi smutnou událost a má ji na svědomí také rakovina, proto si Mo beru k srdci víc, než kdy jindy.

Rakovina prostaty je v Česku nejčastější formou nádorového onemocnění u mužů. Každoročně onemocní pět tisíc Čechů a 1 600 jich nemoci podlehne. I přes tyto alarmující čísla úroveň informovanosti, porozumění a podpory boje proti rakovině prostaty výrazně zaostává za podporou boje za ženské zdraví.

Ano, my ženy se nestydíme mezi sebou mluvit o návštěvě gynekologa nebo o tom jak jsme byly na vyšetření s prsama a když kamarádka řekne, že ona ještě nebyla, snažíte se ji promluvit do duše aby i ona šla. Chlapi se o takových věcech nebaví a k tomu také Mo slouží. Ti, kteří si začnou na začátku Listopadu svůj knír pěstovat, stanou se chodícími billboardy, které mají upozornit, že rakovina prostaty existuje a že je to vážná věc. Knír také dokáže prolomit ledy a začít debatu Proč? a Jaký to má význam?, která může poukázat na často zanedbávanou tématiku mužského zdraví.  Pánové, kteří chtějí Movember podpořit, se mohou zaregistrovat na stránce www.movember.com , kde jejich knír může „vydělávat“ penízky, které poputují do nadačního fondu Muži proti rakovině.

Za vším hledej ženu!

Toto platí i v případě akce Movember. I když se na první pohled nezdá, že by jakkoliv žena mohla podpořit tento projekt, není to pravda. Každá z nás může šířit tuto zprávu do svého okolí a tak trochu ty chlapy nahecovat, protože změnit svoji vizáž chce, stejně jako jít na vyšetření, odvahu. Každá žena může být důležitou oporou i sebestatečnějšímu muži. Proto je pojďme podpořit a nikdy neodrazujte svého muže od změny jeho tváře – kníru! Ano, i JÁ, zastánce vousáčů, jsem řekla R ať do toho jde, že na něho budu pyšná. A fakt budu 💛

Pro ty, kteří je chtějí podpořit i jinak než psychicky sem přidávám odkaz, ve kterém najdete kontakty, kde můžete poslat i finanční příspěvek na podporu všeho, co se rakoviny prostaty týče. Ať už zkvalitňování léčebných možností, zabezpečování léků a speciálních přístrojů, nebo podpora informovanosti, tomu všemu můžeme přispět. Tak kdo obětuje jedno pivo a pošle SMS za 30 korun? Pojďte do toho se mnou co?

 

KDE PŘISPĚT www.muziprotirakovine.cz/kontakty

Zasláním SMS ve tvaru DMS PROSTATA na číslo 87777 podpoříte diagnostiku a léčbu rakoviny prostaty v ČR částkou 27 Kč. Cena SMS je 30 Kč

REGISTRACE NA WWW.MOVEMBER.COM

 

 

Nákup na ZOOTu

Jelikož od těch dob, co píši tento blog si připadám důležitá jak rádio (ne, že by tomu předtím bylo jinak) a na facebooku se téměř vydávám za veřejně známou osobu (u nás na dědině každopádně jsem) rozhodla jsem se, podělit se s vámi o moji první zkušenost z nakupování na ZOOTu. Tento internetový obchod sleduji již dlouho, a když se rozhodli otevřít tzv. výdejnu štěstí i u nás ve Zlíně, nebylo o čem přemýšlet. Na webových stránkách jsem rozklikla sekci „móda pro plnoštíhlé“. Hele, mě už prostě nebaví riskovat, že si vyberu něco podle obrázku a pak zjistím, že největší dostupná velikost je XS. Pro mě velikost XS není ani velikost. Mě to přijde, že oblečení ve velikosti XS zasílají pouze jako vzorky, jinak si to ani neumím vysvětlit. Takže beze studu jsem v této kategorii přidala do košíku dvě položky. Zkušeně v těch největších dostupných velikostech. Jelikož jsem, co se tohoto druhu nakupování týče, nováček, objednala jsem si pouze jednu velikost od každého.

Objednávku jsem odeslala ve středu a v pondělí můj „balíček radosti“, jak oni sami uvádí, dorazil. Šla jsem si ho tedy vyzvednout. V prodejně/výdejně mě přivítala moc milá blondýnka a ptala se, na jaké jméno mám balíček (takže stačí, když víte, jak se jmenujete, číslo objednávky netřeba). Dále zda si budu oblečení zkoušet, ať chvilinku počkám a její kolegyňka mi to přichystá. Během čekání jsem se ji svěřila se svými obavami, že mi to asi bude malé, jak mám v takovém případě postupovat. Slečna mě chtěla potěšit a řekla, že určitě nebude (bylo) a že to není žádný problém, ať si z kabinky k pokladně vezmu jen ty věci, které si chci koupit a zbytek tam nechám. Také mi řekla, že si klidně můžu objednat více velikostí, všechny vyzkoušet a oni pak ty, které mi nesedí, pošlou zpět. To já jsem chtěla objednat více velikostí, ale bohužel větší se již nevyráběly. Pak mně poslala do kabinky číslo jedna, kde bylo mnou objednané oblečení poskládané v košíku na zemi. Zvláště mě zaujaly popisky na věšácích v kabince, které mi přišly hodně užitečné, protože přiznejme si, že tyto popisky alespoň imaginárně vytváříme pokaždé. Kabinky byly prostorné, což ocení každá majitelka většího těla nebo minimálně většího pozadí. Dále byly v pohodě osvětlené, žádné halogeny, při kterých vidíš každou svoji nedokonalost (i přesto, že normálně jsi dokonalá) a neobsahovaly rozšiřovací zrcadlo! Rozšiřovací zrcadlo v kabinkách absolutně nechápu a domnívám se, že toto je hodně špatný marketingový tah, proto bych jeho nepřítomnost chtěla velmi kladně ocenit.

První jsem si vyzkoušela kabát. Krásná barva ideální délka i skvělý materiál, to jsem vůbec nečekala a byla jsem moc mile překvapena. ALE! Byl mi velký, tak o číslo až dvě. Což mě trochu zamrzelo, ale zároveň velmi potěšilo, protože tohle se mně moc často nestává, aby mi bylo něco velké. Každopádně šaty mě vrátily zpátky do reality. Slečna byla moc ochotná a přišla se zeptat, zda je nepotřebuji pomoct zapnout. Jako jo, to jsem potřebovala ale, jelikož mi nepřišlo, že by ovládala čáry a kouzla, tak jsem pochybovala o tom, že by se to mělo povést. Utěšovala mě tím, že mám velké prsa, že to bude ten problém. A dělaly jsme, jakože to vůbec není tím, že mi to nejde zapnout už pod prsama. 😊 Každopádně jsem hodně vydechla, a slečna vší silou zapnula zip. Ty šaty byly krásné, a kdybych vydržela celý večer nedýchat, možná bych je mohla mít. Problém byl v tom, že měly širokou sukni a já v nich vypadala jak 120 ti kilová škrošňa (pojem z valašštiny = tlustá osoba).  

Slečna se šla podívat, zda jsou tyto kousky k dostání i ve velikostech, které potřebuji. Kabát v menším čísle ano, ačkoliv kabát nepotřebuji, ale potřebuji šaty, které samozřejmě větší už nevyrábějí ani v jiné barvě, střihu, prodejně, státě, galaxii… Nevím no. Zkusila jsem oddělení pro plnoštíhlé a zjevně je to stále málo. Každopádně tento obchod můžu všem jen doporučit! Dodání bylo rychlé, slečna na prodejně ochotná a usměvavá. Příště si objednám více velikostí, ale pravděpodobně budu muset přesedlat do jiné kategorie. Nezbývá nic jiného než „móda pro těhotné“.

Hodně štěstí při nakupování a nezapomínejte, že nejdůležitější je najít svoji kategorii, pak už to jde samo 😊

www.zoot.cz

 

Pogonofílie

Každý má něco, čeho si na tom druhém všimne na první pohled. To, co ho na člověku upoutá a zaujme. Někteří pánové padají ze židle, když kolem projde slečna s výstřihem nebo by si až vykroutili hlavu za blonďatými vlasy. I ženy to mají podobně, to bez pochyb. Já například miluju chlapy v košilích, až mě naskočí husí kůže, když si to představím. Ne jenom že je to sexy ale moje bujná představivost touží rozervat ty knoflíčky… Druhá věc, která je typická pro můj typ chlapa jsou vousy. Když sedíme s holkama a někdo takový přichází, ony na mě už jen mrkají „Deny, ten by se ti líbil…“ nebo „Potkala jsem chlapa a byl to úplně tvůj typ.“

Jo, jsem maniak. Když kolem projde někdo vousatý, musím se za ním otočit a co teprve když je vousatý a v košili?! Nedej bože, že bych se s ním měla bavit. V takových situacích ztrácím (Ano i já!!!!) řeč a nejsem schopná poskládat větu o tom, jak se jmenuji. Bohužel, takto vážný případ já jsem. Vysvětluji si to tím, že miluji zvířata a ty jejich chlupaté kožíšky a prostě se chci mazlit a vrnět zabořená ve vousech. Jako jo, může to znít trochu úchylně ale proti gustu…

Ale neboj, pokud tvůj chlap nemá vousy a ty by sis přála, aby měl, vždycky s tím můžeš něco dělat. Musíš jen počat, až tě bude milovat a bude ti chtít snést modré z nebe. V tu chvíli mu prostě řekni „zakazuji ti se holit“ a ono to fakt funguje. A je to krásné. Nic tě neškrábe, jen příjemně šimrá. Jako horší když tě chce překvapit a oholí se, nezbývá tedy nic jiného, než mu říct „Dojdi, až budeš zase krásný…“. (Tohle se nevztahuje na Omiho*, ten je krásný i bez.) Haha, na takový jeden den si vzpomínám a měli jsme zrovna jet někam na výlet. No, každopádně pokud stojíš o výlet s nasranou holkou, můžeš si to dovolit riskovat.

Ano, já se prostě dovedu pohádat s chlapem kvůli vousům. Včera jsme měli minihádku s R. Ano, bylo to kvůli vousům. Řekl, že se oholí, já že budu plakat a už to bylo. Prý je to dětinské. Sakra podle mně je dětinské nemít vousy! (Pokud ti samozřejmě rostou.) On byl trochu nasraný, ale mě to pobavilo. Přišlo mi fakt idiotské, jak hrozně mi na těch vousech záleží, jak je chci točit na prst a hladit… Omg, já jsem zamilovaná. Do těch vousů. Chudák chlap, teď si ho budu muset kvůli těm vousům nechat. Jasně, záleží, jestli si on bude chtít nechat mě. Já nemám vousy (Kdybych chtěla, tak možná i dost slušný knír.), takže se pokouším na to jít jinou cestou a peču. Prostě se snažím, aby se zamiloval do mých koláčků a žili bychom vzájemné koláčkovo-vousové symbióze.

Jako plán je to podle mě dobrý, bohužel on si ty články čte. Je to první chlap, o kterém píšu a současně se s ním vídám. Jsem z toho trochu nesvá, protože mi pak vyčítá, že „To jak R řekl bla bla vypadá v tom kontextu úplně jinak…“ nebo „No to víš, že jo, já něco udělám a ty to napíšeš na blog…“. Takže to je pěkně prekérní situace. Připomíná mi to jeden díl doktora House, kdy holka psala blog, jejího týpka to štvalo ale nakonec ji ten blog zachránil život. Takže v to spoléhám a budu se tím bránit. Že to dělám pro záchranu svého života, logicky. Pokud mě teda nezabije R, až si o sobě bude číst J

 

*Omo je přítel Pepiny, kterému příroda nenadělila. Teda jako vousy!!! Zbytek je asi v pořádku. Zjistím.

Čtvrtek je malý pátek

Včera jsem byla s Pepinou, Růženou a dalšíma dvěma kamoškama na pivu. Opět to byl večer na úrovni. Speciál tohoto měsíce - plznička nefiltr, může být. Poslouchala jsem naši debatu a očima zapátrala po místnosti. Zahlédla jsem dvě dívky, sedící kultivovaně u stolu a popíjející víno. Přeruším debatu o barvě a konzistenci stolice a ukazuju nenápadně (vehementně prstem přes celou hospodu) na tyto slečny a říkám, že tak by měl vypadat holčičí večer. Poté jsme se shodly, že po vínu jsme ještě víc šrot, takže to asi nebylo druhem alkoholu ale možná jeho množstvím. Těžko říct. Debata pokračovala a hlavním tématem byl sexuolog. Holky hrozně zajímalo, co ten chlap jako dělá, že za to bere tolik peněz. Představovaly si to tak, že přijdeš a řekneš „Nemám orgasmus.“ a on, jakožto specialista, ti poradí, že si při tom máš zapálit svíčky a navodit příjemnou atmosféru. Pak mu dáš 5 tisíc a jdeš spokojeně kupovat svíčky.  To byla verze podle holek. Moje verze je taková: přijdeš s tím, že nemáš orgasmus. On řekne „Lehněte si a rozkročte nohy.“ pak ti to udělá a řekne, že žádný problém nemáš. Zaplatíš 5 tisíc a příští týden přijdeš zase. Těžko ale říct, jak to skutečně funguje. Říkaly jsme si, že tam jedna z nás půjde a pak nám poreferuje. Rozhodně to ale nebudu já. On by taky ten odborník, mohl zjistit, že tomu rozumím víc jak on a pak by z toho měl trauma. A to nechceme. Každopádně moje verze vysvětluje, za co platíš těch 5 tisíc. 3 z pěti žen uvedlo, že by tuto částku za orgasmus daly.

Další diskutované téma byla chirurgie. Dalo by se říci, že konečně téma na úrovni ale nenechte se zmást. Bohuna pracuje jako sestra u pana chirurga v Olomouci. Při této informaci jsem si všimla, že má hrozně měkký nos. Všechny jsme musely zkusit jak má Bohuna měkký nos a pak střídavě zkoušet ten svůj a každý další nos u stolu. Lidi v hospodě se začali podezřele otáčet. Bohuna řekla, že tento pan chirurg nám neudělá lepší prsa, ale že nám může vyřezat znaménka. Zdálo se to jako výborná zpráva, ze které jsme měly větší radost, než kdyby dělal ty prsa. Všechny jsme vehementně ukazovaly znaménka a na Bohunino doporučení, si máme všechna nechat odstranit. Kluk snědé kůže (černý) s mopem na hlavě (úprava vlasů), který seděl u vedlejšího stolu, už beze studu zíral. Já na něj zírala taky. Chtěla jsem mu nabídnout, ať si přisedne, a řekne nám něco africky. Holky mě ale zavčas zastavily s tím, že to, když je někdo černý, nutně neznamená, že mluví africky. To mě hodně zklamalo.

Holkám jsem oznámila, že se mnou jedou na hory. Já totiž chci jet na hory a chci, aby jel někdo se mnou. Já mám všechno už samozřejmě zařízené, jen sednout do auta a odjet. A ano, já se neptám, já oznamuji. Protože když žiješ hodně dlouhou dobu s blbcem, tak zjistíš, že se ptát nesmíš. A když je to hodně velký blbec tak už ani neoznamuješ, ale přikazuješ. Pro vaši představu vám to budu demonstrovat.

Normální lidi: „Nechtěla bys se mnou jet na hory?“
Žiješ-li s blbcem: „Jedeme na hory.“
Žiješ-li s ultra blbcem: „Ano, musíš se mnou jet na hory!!!!!!!!.“

Říká se, že čtvrtek je takový malý pátek, ale není tomu tak. Po pátku totiž následuje sobota a ty se (většinou) můžeš z toho draku v klidu vyspat. Večer se neúprosně přesunul do fáze odchodu domů doprovázeného zastávkou na pizzu u Italů. Zaplatila jsem svých 7 piv a šla spokojeně spát. V průběhu večera jsem se naprosto nenuceně pozvala k Bohuně na besedu, takže zítra dáme repete.

Přeji Vám všem krásný víkend, bude to nejdelší víkend v roce a to prostě chceš.

 

PS: Článek o vousech jsem vzhledem k nastalé situaci přesunula na pondělí.

Workout

Včera večer jsem měla jít za jedním chlapem. Myslela jsem na něj celý den, měla jsem sevřený žaludek jak jsem byla nervózní. Věděla jsem už, do čeho jdu, a tím to bylo ještě horší. Ani jsem se předtím neodvážila doma pojíst, jak mi bylo zle. Vousatý, vysoký chlap, ruce jako dvě vraždící zbraně. Pustil hudbu a začali jsme. Oba jsme byli hned zpocení, až nám pot tekl do očí. Pozorovala jsem ho při každém jeho pohybu, opravdu radost pohledět. Pak jsem se omylem podívala do zrcadla na sebe a viděla jsem ty poskakující prsa a vlastně všechno poskakující a vlnící se. A to rozhodně nechceš vidět. Trvalo to asi hodinu. V půlce mě začal povzbuzovat a řval „Pojď ještě jednou, to zvládneš!“ což mi vůbec nepomáhalo a byla jsem si jistá, že brzy umřu. Nahoru, dolů, nohy k sobě a od sebe, držet tempo. Už jsem se nemohla držet na nohách ani rukách. Zrcadlo se začalo mlžit, jak bylo v místnosti vydýcháno a horko. Na konci jsem si lehla na zem a podívala se na Pepinu ležící vedle mě. Ona na mě moc neviděla, protože se jí tím horkem, co z nás stoupalo, mlžily i brýle. Plácly jsme si, jakože jsme přežily. Příště půjdeme cvičit zase, máme fajn trenéra.


Kdo bude mít zájem o kontakt či doporučení na pana trenéra, prosím kontaktujte mě přes můj instagram denis_postrach_muzu do zpráv.

.....

Emanuel T. - horká linka

Vyprávění o Emanuelovi vlastně nebude o ničem jiném, než o společných večeřích. My jsme totiž nic jiného nedělali. Ne, že by on nechtěl, ale o tom Vám povím až v dalším pokračování. Vyzvedl mě jako vždy doma a po cestě měl hovor. Pokaždé si to dával nahlas, což mi trochu vadilo, protože jsem se nepotřebovala dozvědět něco, co nemám vědět…Většinou jsem ale nerozuměla, co říkají. Pravděpodobně mluvil slovensky ale už víc tak jako maďarsky a já jsem jim opravdu nerozuměla. Teď zpětně přemýšlím, jestli to nebylo chorvatsky, když poslouchal ty jejich písničky, těžko říct.

Člověk, který mu volal, ho oslovoval „dědku“, což mi bylo vzhledem k našemu věkovému rozdílu vrcholně nepříjemné. Řešili nějaké peníze, že se sejdou a předají si je a v tom ten člověk na telefonu řekl Emánkovi „Starý, ty jsi ale Maďar.“ a protože jsem s tím musela jen souhlasit, začala jsem se smát. Jako fakt smát - nahlas, ne chichotat. Na což osoba v telefonu reagovala „Nevěděl jsem, že tam někoho máš, sorry. Teď si bude chlapec myslet, že jsi Maďar a já debil.“ Na to jsem musela reagovat slovy, že já rozhodně nejsem chlapec. Sakra, mám jako chlapský smích?... No, každopádně ještě padlo pár narážek, doporučení a omlouval se, ale že běžně s Emánkem jezdí chlapi, ne ženské (kvůli práci, orientovaný byl očividně správně). Trošku jsem si říkala, že asi tu manželku nemá, jinak by mě nenechal, ať se bavím, bůh ví s kým, o takových věcech. Ještě mi pak o volajícím podal důležité informace, kolik mu dluží peněz a jak velký to je k****. Jo, to mě zajímalo. To jsou přesně ty věci, které chci vědět.

Dojeli jsme na večeři. V podniku se točila Stella Artois, takže to vypadalo na slibný večer. Víš, já miluju jak je to v těch sklenkách na stopce a protože je to jen 0,4 tak to do tebe padá jak Němci do krytu. Při výběru z menu jsem jednu vypila. Další 3 jsem vypila během hodinového telefonátu, který Eman vedl! Přinesli nám jídlo, snažila jsem se jíst pomalu a čekala, že ten hovor ukončí a přidá se ke mně. Bohužel. 10 minut po dokončení mého jídla, jsem si řekla, že to ten blbec bude mít úplně studené, tak jsem ho začala krmit. Místo toho, aby normálně pojedl a položil ten telefon tak mi během telefonátu očima naznačoval, že mu mám napíchnout rajče, nebo dát víc omáčky….

Dotelefonoval a já si objednávala pátou Stellu, život byl hned trochu krásnější. Celou dobu jsem si říkala, ať se raduji z toho, že jím dobré jídlo, piju dobré pivo a kašlu na to, že on na mě kašle. Samozřejmě jsem byla „najhodnější milačik“ a měl potřebu mi vysvětlit, proč byl ten hovor tak důležitý. Začal slovy „každý závodní motor….“, no jako takhle, oceňuji jeho snahu, ale tohle mi bylo fakt hodně u zadku, takže jsem mu doporučila, ať se na to rovnou vyse-vykašle. I přes mé nabádání jsem se dozvěděla, od koho si mám závodní auto půjčit a od koho ne, kolik je maximální povolená výše otáček a jak vysoké jsou pokuty, pokud tento limit překročíš. Rande značka ideál.

Občas se někdo diví, že chodím na fotbal, hokej, že vím něco o závodních autech a o pravidlech jistého sportu, že když se za mnou lidi hádají, proč byl hráč vyloučený ze hry, tak já samozřejmě vím, že to bylo za sekání, protože sleduji, co naznačuje rozhodčí, nebo jsem schopná poznat zákopy v lese. Jednoduše řečeno:

 „Kolik chlapů máš, tolikrát jsi člověkem.“

Začarovaný kruh

Single život obnáší neustálé stěžování si na samotu, příprava na život a smrt v osamění, to vše s nepřiměřenou touhou mít po boku někoho. Po čase slevíš z nároků a už chceš fakt jen to, aby byl skutečný. Žádné přehnané nároky. A co když se tento sen stane skutečným? Že bys mohla reálně narazit na člověka, se stejnou retardací, jako máš ty? Normální jedinec by se zaradoval a stiskl v hlavě to pomyslné tlačítko „NEPOSER TO“. Ale co když je člověk už tak dlouho single až se z toho stane jeho image, náboženské přesvědčení a vše v co důvěřuje. Jede sám na sebe, nikdo ho nemůže zradit. Pokud by to, že někoho takového potkáš a on o tebe bude mít zájem, bylo reálné, tak by zde mohla nastat panika, stavy úzkosti a stres. Člověk už má totiž předešlé zkušenosti a většinou, protože jsou již minulostí, asi ty zkušenosti nebudou úplně pozitivní. A tak začne v hlavě ta siréna „Uteč!“.

Vzpomeneš si na všechny ty sračky, kterými sis prošel v minulém vztahu a přemýšlíš, jestli ti to za to stojí. Myslíš na své plány do budoucna. Garsonka, vinotéka a osm koček ti hned začnou připadat jako vlastně dobrý nápad, jak prožít zbytek života. Začneš se od té osoby tedy distancovat, až se na tebe úplně vykašle. Uleví se ti, ale jen na chviličku. Do té doby, než z tebe vyprchá alkohol, a v dáli přestane hrát single ladies. A pak opět nastane ten koloběh života, kdy brečíš a stěžuješ si, že tě v garsonce sežerou tvoje vlastní kočky, až tam umřeš v osamocení. A tomu se, milé ženy, říká začarovaný kruh.

 

Rande podle tabulek

Existují psaná či nepsaná pravidla randění? Nějaké tabulky na to, co se smí a nesmí na prvním, pátém, desátém rande? A kdy je to vůbec rande? No já z toho mám hlavu v pejru. Jsem člověk, který to, co má na srdci ani nemá na jazyku, ale rovnou to řekne. Taky se neumím přetvařovat, absolutně ne, prostě pokud se na tom „rande“ rozhodnu, že vypiju 8 piv tak je prostě vypiju ať se děje cokoliv. Ani se nesnažím mluvit spisovně ale tak hezky po našem. A estli ten ogara neví, co je to fonýr, tak to može rovnou ít dom, protože takové gramloň nerozdělá ani oheň...

Ale teď se shledávám s jedním problémem, R mi hodně často říká něco ve smyslu „na to, že se vidíme po druhé….“ nebo „…to řekneš někomu, koho jsi viděla 4x?“ a já jsem v rozpacích, jelikož mě nikdo tyto normy nebo tabulky nenaučil ani mi neřekl, že nějaké existují. A ten kluk je ze mě očividně v šoku - a já v rozpacích. Takže jsme pěkně v prdeli. Ne, kecám, já v rozpacích nejsem ale mohla bych být. Kdybych byla někým jiným nebo tak.  

Připouštím, že to možná byl kámen úrazu těch předešlých (ani nevím jak to nazvat…), no prostě že to mohl být důvod mého neúspěchu s předešlými muži. Ale celkem je chápu. Každý neustojí to, že jsi byla na burčákovém pochodu, ten burčák v tobě kvasí a že smrdíš, jak kdybys snědla tchořa… Někoho to prostě nezajímá ani mu to nevysvětlíš. A ty jsi přitom chtěla, jen aby politoval, že máš bolavé bříško, žejoooo?

Vím, že jsem tvrdila, že už nechci žádného debila, ale když se tak na to (sebe) dívám, mě asi nic jiného, než nějaký debil nezbyde.

Hezký víkend všem  👯 

Denis

Emanuel T. - večeře

Naše další večery s Emánkem probíhaly u jídla. Když mě vyzvedával, ptal se, kam bych chtěla jít. Že jestli mám oblíbenou restauraci v Praze, klidně můžeme jet tam. Ano, určitě mám oblíbenou restauraci v Praze, pravidelně tam jezdím každý čtvrtek na oběd během polední pauzy. Jako nechápu, proč se mě ptal, když nakonec vždycky vybral něco sám. Já navrhovala, ať jdeme do mekáče, podle jeho vyděšeného výrazu jsem pochopila, že tato varianta nepřipadá v úvahu. Asi se bál, že bych si dala happy meal a lidi by si mysleli, že jsem jeho dcera. Ono by nebylo zas tak těžké tomu uvěřit…

Jeden večer jsme šli do restaurace, kterou nám sám vybral. Nikdo v ní nebyl, byli jsme tam úplně sami. Co mě však velmi zaujalo, byla sada příborů, založených na stole. „Ty brďo, tolik příborů doma nemáme ani pro 4 lidi!“, hlásila jsem nadšeně. Každopádně zde měli výborné víno a Eman pokaždé, když se pan číšník ptal, zda si ještě dám, kýval, že ano. To se mi na něm hodně líbilo, uznávám. Vybírali jsme z jídeláku a na první pohled mě zaujala svíčková, ale byl už večer, štíhlá linie a cosi kdesi, tak jsem si dala salát. Ono jako nebylo moc z čeho vybírat, bylo tam asi tak 5 jídel. Ten salát, ačkoliv v něm nebylo maso, stál téměř 400. Ale bylo to tam hezké, u záchodů byl dokonce dětský koutek a mě nenapadlo nic lepšího, než v něm Emanovi namalovat obrázek. Malovala jsem mráček nebo sluníčko, teď přesně nevím, ale nic víc neumím. Měl velkou radost, určitě si ten obrázek doma vystavil vedle obrázků od jeho dcerušky… Seděli jsme a já měla pohár pořád plný vína, což bylo velmi krásné. Méně krásné bylo to, že tam měli kožené židle. S prdelí přilepenou k oné židli jsem měla potřebu o tom Emana informovat. Po mém konstatování, že je to pěkně na hovno jen souhlasně kýval hlavou, takže měl pravděpodobně taky zpocenou prdel.

Tento večer byl fajn, telefonoval asi jen 2x. Možná to bylo tím, že tam kdesi u lesa nebyl signál, ale ocenila jsem to. Vezl mě domů a v rádiu hrála písnička. Po několika sklenkách vína mi bylo hodně do zpěvu a tak jsem naléhala, ať to zesílí, že tu písničku znáááám. - Původně jsem si myslela, že tento výraz používal, když si myslel, že jsem roztomilá. Zpětně to vidím tak, že ho používal, když si myslel, že jsem totální dement. Nicméně použil ten výraz a říká: „Naozaj milačik? Lebo to je po chorvátsky…“

Chlapče, ještě jednu sklenku vína a budu zpívat klidně i po svahilsky… Karaoke se tedy nekonalo, ale řekni mi sakra, kdo v autě poslouchá chorvatské písničky? Hmmm?

Středeční sdělení

Včera než jsem šla za R tak jsem upekla 24 mrkvových koláčků. 12 se jich totiž nepovedlo. R si myslí, že jsem zlatá, že mu pořád něco peču, on ale netuší, že já ho chci jen vykrmit a sníst. Cha chá. Myslela jsem, že ho oslním svojí znalostí pravidel florbalu, ale nedopadlo to tak, jak jsem myslela. Asi 20 minut v kuse jsem mu vysvětlovala, kdy se bude rozehrávat, vhazovat nebo kdy bude volný úder. R se vůbec neradoval. Seděl a hleděl. Až jsem dokončila svůj nekonečný monolog řekl jen, že to je psycho... Nezavděčíš se prostě. Vždycky když si zpětně přehrávám takovéto večery, lituji toho, že jsem míň nemluvila. Příště mu do těch koláčků asi něco zamíchám, ať jsme na stejné vlně.

 

Nicméně důležitá informace pro Vás - pokročila jsem s pokračováním o Emanuelovi a zítra Vám sem hodím článek. Dneska jsem se málem udusila jogurtem a kolegyně mi dala velmi dobrou radu, o kterou se s Vámi podělím.

 

"První dýchej pak polykej, jednou ti to zachrání život."

 

To mi připomnělo, že dneska budu mít podle horoskopu sex. Tak se trochu obávám, že mě někdo přepadne, unese a znásilní, jinak nevím...

 

Hezkou středu všem 👉👌