Začala jsem pracovat v celkem fajn firmě. Mému nástupu předcházelo důkladné
výběrové řízení, jehož součástí bylo například namalovat zvíře. (Btw. Nehlásila
jsem se na pozici akademického malíře) Bohužel, pán Bůh mi dal hodně
/víš co
myslím../ ale uměleckého, neboli spíše výtvarného
/protože herečka jsem
například skvělá/ nadání na mě zbylo poskrovnu
/ano, píše se to takhle debilně/.
Namalovala jsem tedy kočičku viz obrázek níže. V dalším kroku jsem měla
namalovat divoké zvíře. A protože já umím jen tu kočičku, a to umím prosím berte
s rezervou, tak jsem namalovala lva. Rozuměj kočičku s hřívou. No a nepřijali
mě.
Takže jsem chodila na další různá výběrová řízení, a ačkoliv jsem si od té doby
s sebou brávala pastelky, už nikdo po mě nechtěl nakreslit ani strom. Škoda.
Vybrali mě do dvou dalších firem a já měla jasno, kam chci, když v tom mi
zavolal Chleba, který se mnou ten pohovor dělal, s tím, že by mě nakonec chtěl.
A tak jsem tady.
Všichni mi tvrdili, že až nastoupím do nové práce, tak si
„někoho najdu“. A našla. Našla jsem si tady skupinku fajn lidí a také skupinku
nefajn lidí. A tento příběh bude právě o těch druhých. Nefajn lidé bývají často
označování i hanlivými výrazy, ale tímto směrem bych se nerada ubírala. U nás ve
firmě se nováčkům neříká, kdo je tady kokot, nechají každého, aby si udělal
názor sám. Takže i já jsem měla tu možnost. Ačkoliv ze začátku to vypadalo, že
to bude můj nejoblíbenější kolega, když mě zval s ním na výlet. Bohužel já, jako
nová, mladá a neznalá jsem jeho nabídku odmítla. To byl impulz k tomu, aby se na
mě tento člověk ještě více zaměřil a já si myslím, že mě tajně miluje…
První na
to /na mě/ šel tedy po dobrém, ale když se ukázalo, že úplně netoužím po
přátelství s mužem ve věku mého otce, tak na to zkusil jít po zlém. Zaměřil se
na mě a sledoval přes dveře mojí kanceláře, zda náhodou nejsem na mobilu,
počítal, kolik mám zákazníků na starosti, nebo kolik faktur měsíčně vystavím.
Nutno říct, že jeho zápal byl skutečně obdivuhodný. Nashromážděná data a
informace slavnostně přednesl na poradě obchodníků, kde se řeší důležité kroky a
strategie firmy. Očividně mě považoval za stejně důležitou. Bohužel se mu
nedostalo dostatečného zadostiučinění tak na chodbě ještě zastavil mého
nadřízeného s tím, že by mě měl raději vyhodit. Proč? Protože proto… 😊
No, to
se nestalo.
Ve mně vřela krev, ale zanechala jsem si profesionální dekorum a
začala jsem se mu vyhýbat.
Na tyto typy lidí nejlépe funguje to, když zůstanete, alespoň na povrchu, úplně
v klidu. On chtěl a pořád chce abych za ním šla a abych ztratila svůj nadhled
/krásný emerický pojem: lose my shit/ a začala na něho ječet. To mu dělá hodně
dobře. Ale to jsem neudělala, a tak se mnou začal opět pomalu navazovat
přátelský kontakt ve veřejných prostorách firmy, kdy se mnou mile švitoří o
počasí. Na druhou stranu před svými ovečkami mou osobu dokáže rozebírat i
desítky minut a to co říká, není úplně odpovídající našemu přátelskému
švitořeníčku…
A tak začala ta lidová tvořivost neboli pověsti české. Jeho
příznivci se mu chtějí vždy a za každou cenu zavděčit, a protože já žiju celkem
nudný život, tak se ho v jejich vyprávění snaží lehce okořenit. Začíná to
většinou tak, že je nějaká reálná informace o mém životě odposlechnuta v
kuchyňce. Např. Denis má seznamku. Ano, to je pravda, ale tu má v dnešní dobře
kde kdo, takže tato informace není dostačující pro to, aby splnila své poslání.
Tak přijde na řadu lidová tvořivost a vznikne z toho „Denis má seznamku a vídá
se se starýma, bohatýma chlapama.“ To už pro posluchače zní lépe, nemyslíte?
Nejnovějším příběhem se sbírky pověstí mých kolegů je příběh založený na
příspěvku na mém Instagramu. Jak se to ty kurvy šikmooké dozvěděly, když mě
nikdo z nich nesleduje?
Zkontrolovala jsem profily, které si zobrazují mé příběhy a nikdo z nich tam
nebyl. Opravdu jsem pro někoho tak výjimečná, že si kvůli mně pořídil fake
profil? Co dodat, cítím se jako celebrita, která čeká, co se o sobě dočte v
dnešním Blesku. Ve zmíněném příběhu je moje fotografie z dne, kdy jsem šla na
ples. Mám víc makeupu než obvykle nosím do práce a hezké šaty. Tato fotka měla
upoutat pozornost stejně jako odkaz, který byl pojmenovaný „FANS ONLY“. Při
kliknutí na tento odkaz se mohl sledující mého příběhu jednoduše prokliknout na
stránky Zlínského deníku, kde probíhalo hlasování o nejoblíbenější fotbalový
klub v okrese, na který jsem své sledující chtěla nalákat. Ostatně jako spoustu
dní před tím. Ale ta dotyčná osoba na ten odkaz neklikla a nehlasovala pro JT
sokol Racková. Ta osoba si vytvořila příběh, nebo takovou pověst o tom, že Denis
vlastní stránku s placeným obsahem. A tak tato zpráva žije v naší firmě do dnes.
Práce tady je pro mě pouze takovou brigádou, vedlejší příjem. Kdybych nechtěla,
tak sem už ani nemusím chodit. Ale já chci. Chci vědět, jak to s Denis z
vyprávění dopadne.
/Tak prý na tu moji stránku nedávám nahé fotky ani videa.
Takže on už na té stránce byl? A mohla bych ji vidět???/
Žádné komentáře:
Okomentovat