Take me home, country roads

Vzbudili jsme se po naší rozlučkové párty a vydali se směr letiště. Mě v té chvíli bylo hrozně. Nechtěla jsem pryč, opouštěla jsem můj dosavadní život a všechny v něm. G přijel taky na letiště se rozloučit a dovezl mi moje ukulele, na které jsem se měla přes Covid naučit hrát. Poloučili jsme se a já šla k přepážce. Paní mi řekla, že už jdu pozdě. Že to nestihnu. Panika. Začala jsem brečet a řekla ji, že mám ještě xx krát přestupovat ať mi pomůže. Bylo to malinké lokální letišťátko a tak to šlo vyřešit. Samozřejmě, jaká by to byla cesta, kdyby to nezačalo trochou vzrušení 😊

 Letěla jsem tedy State College – Detroit – Amsterodam – Praha. Náročné, já vím. Panovaly přísné podmínky na to, kdo může a nemůže letět do Evropy, takže při odletu z Detriotu nastala panika. Lidi vraceli od přepážky a prostě jim nedovolili nastoupit do letadla. Pak už jsme seděli, i já, můj kufr, batoh, kabelka, zimní bunda a ukulele, když volali dalšího člověka, který musel vystoupit. Opět čekání. V Amstru jsem měla hodinu na přestup, začala hra s časem. Letadlo začalo couvat od terminálu a chtělo se vydat na ranvej, ale z ničeho nic se začalo zpátky vracet a další spolucestující byl vykázán z letadla. Aktuální zpoždění 1 hodina. Ta, kterou jsem měla na přestup. Brečím. Přede mnou sedí Asiati v celoblecích jako na ptačí chřipku. Jak brečím, tak smrkám pod respirátorem, který mi brutálně tahá uši a všichni se otáčejí. Snad mě taky nevyvedou…. Ptám se letušky, jestli budou letadla nějak čekat, a ona se mě snaží uklidnit, že to pilot po cestě dožene. Když se blížíme k Amstru, tak vím, že to nestihnu. Píšu našim z palubní Wifi, ať nevyjíždějí zbytečně do Prahy, že to nemám šanci stihnout. Brečím. Oni stejně jeli. Mamka mě uklidňovala, že to stihnu. Po cestě máme asi největší turbulence, které jsem zažila. Hned se dívám po letuškách, jestli panikaří a pak se v hlavě modlím otečenáš. Přílet do AMS, začíná běh o život.

Teď nebo nikdy. Já, kufr, batoh, kabelka, zimní bunda a ukulele. Běžím tam, kam běží lidí. Zjišťuji, že běžím blbě. Brečím. Běžím zpět. Zjišťuji, že v AMS je docela velké letiště…. Nevzdávám to. Běžím, hledám svoji odletovou bránu. Čekají na nás!!! Haleluja! Asi zase brečím, brečím i když to píšu, hrozná úleva. Vedle dobíhají lidi k bráně s odletem do Vídně, bohužel marně, tam na ně nikdo nečekal. Volám našim, že letím. Oni se blíží k Praze a já taky. Jsem tu! Líbám rodnou zemi a nejraději bych hned vyběhla a šla obejmout rodiče, ale nemůžu, musím čekat na kufry. A ty moje pořád nejedou. Už se tam točí jen pár kufrů a pak se pás zastaví. Moje kufry nedoletěly. Musím jít na informace, kde už je řada, protože většina dobíhajících doletěla bez kufrů. Nechce se mi tam stát, ale hlásit se to musí žejo… Vycházím ven do letištní haly. Já, kufr, batoh, kabelka, zimní bunda i ukulele. Mám nachystaný mobil, protože chci točit, jak tam naši čekají a jak se radostně shledáme. Tata si čte noviny a mama lupá cosi do mobilu ani si nevšimne, že už jsem vyšla. No. Přivítání hodné celé té cesty :-D Protože byl nejvyšší level covidu, musela bych být 14 dní v karanténě, naši by nemohli do práce, nebo tak nějak to bylo. Takže jsme vyrazili do Brna, kde mi naši na uvítanou zaplatili asi 2500 za výtěr z frňáku. Ještě ten večer došel negativní a já mohla pořádat besedu na kýblech v garáži.