Kdo brečí, má za tři

 Čas. Někdy jediné, co opravdu potřebujeme je čas. Takže jsem si dala na čas a s odstupem a dostatečným nadhledem na věc můžu pokračovat v povídání…. 5/5/2023 to budou tři roky, co jsem se vrátila domů, na moji milovanou Rackovou, ale jak to bylo předtím?

V Ameru to šlo postupně všechno do háje. G a V se začali rozvádět a já jsem tak byla mezi dvěmi mlýnskými koly. Byla to tzv shit show, kdy si V našla 21 letého milence, který k „nám“ chodil domů a trávil čas s ní a dětmi, mezi tím co G bydlel v obytňáku před barákem. Ale proč rozmazávat cizí sračky, když můžu rozmazat ty moje vlastní, žejo..? 😊

Psalo se léto 2019. Byla jsem ráda, že můžu vypadnout a být u Mitche. Ačkoliv to bylo hodně utrápené. On měl raději pivo než mě. Což by se dalo pochopit, ale on ho měl rád fakt HODNĚ. Víš co myslím… Někdy se stávalo, že jsem byla u něho sama protože někam „na chvíli“ odjel a prostě už se nevrátil, až úplně na káry a to řídil… To se se mnou vždycky hádal a říkal mi jak jsem k ničemu, jakože mám být ráda, že ho mám… Aha. A pak usnul a pes mě k němu prostě nepustil. Jednou tak usnul v patře na pohovce a uprostřed noci vletěl do ložnice vzal si pistol a zase odešel. Na pohodu. Tu noc jsem myslela, že umřu.

Neumřela jsem 😊

Všechno jsem měla vybrečené. Chtěla jsem, aby jel se mnou a tehdy už ne moc funkční rodinou V a G na Nascar. To je takový závod autíček, co jezdí pořád dokola. Přehlídka americké kultury, kdy každý doveze svůj truck, který žere i trávu kolem cesty a za ním samozřejmě obytňák velikosti bytu 3+1… Měli jsme přes V známé zařízené vstupenky a spali bychom v jejich 3+1 obytňáku. Jediné, co musel udělat bylo, dojet tam. První že jo, pak zase že ne. Propásli jsme první den, ale já jsem si to teda vybrečela a pak jsme jeli.

Bylo léto, takže jsem slavila narozeniny. Moc jsem si přála jednu karetní hru What do you meme?, takže jsem mu řekla, že si ji přeji a že mi nemá nic vymýšlet a může mi koupit jen tu hru. To zní jako celkem skromné a lehce splnitelné přání, že? Ale to by nebyl můj Mitch kdyby mi prostě jen koupil tu hru. On mi prosím pěkně daroval „extension pack“ neboli kartičky navíc k té hře. Ale ne tu hru. Chápete? Já ne.

V průběhu podzimu se kousek od nás v hale měl konat koncert Chainsmokers a já chtěla jít. On řekl, že je má rád a že půjde teda taky. Jenomže když jsem chtěla kupovat lístky, tak si to rozmyslel s tím, že si je může pustit zadarmo v rádiu. Hmm. Hodně dobrý argument. „A když ti ten lístek zaplatím, tak půjdeš?“ „Jo.“ A tak jsme šli. A já prostě furt byla svým způsobem šťastná. Kráva.

Postupně to gradovalo. Když jsme někam šli, vždycky jsme se střídali v placení. Když jsem platila já, tak Mitch pil dvojité Jamesony. Lovely.

Jedna z mých posledních, a také největší investice do něho, byla cesta do ČR. Domluvili jsme se, že poletíme spolu, on na týden a já na dýl. Samozřejmě se začal cukat, když se měly kupovat letenky a já jsem teda navrhla, že to zaplatím a dá mi to pak. (Pak = nikdy. Bohužel.) Byla to celkem prdel, dostal školení, že u nás doma se nekouří a nechodí v botech a celkem dobře fungoval. Chutnalo mu pivo a líbila se mu Praha. Děda machovský zpíval americkou hymnu s rukou na srdci a mně bylo hrozně fajn.

Každopádně pro mě to byl time of my life a snědla jsem asi 50 rohlíků a 5 štryclí chleba. Pak jsem měla asi žlučníkový záchvat, nebo otravu lepkem, ale stálo to zato. Když mě naši vezli na letiště brečela jsem mnohem víc než poprvé. Tentokrát už jsem věděla, co mě čeká…

Pak byly Vánoce. Nakoupila jsem různé ozdoby, girlandy, punčochy na krb i pro psa a vyzdobila celou jeho chýši.  Mitchovi jsem stejně jako na narozeniny řekla, co si přeju. Byla to kabelka v přepočtu na koruny za 700. Ptala jsem se, jestli si ji mám objednat, nebo jestli mi ji objedná on. Tak prý to udělá sám. Já jsem mu koupila lístky na wrestling, parfém, sprcháč… a když furt mluvil o tom, jak úžasný a speciální dárek pro mě má, tak jsem se bála, aby toho nebylo málo a nechala jsem pro něho udělat obraz, abych nebyla za hňupa. 

V jů es en ej se dárky rozbalují 25. ráno ale my jsme si je rozdali 24. večer, než jsme šli na večeři k jeho mamce. No, byl to večer za všechny prachy. Od něho jsem s velkým překvapením nedostala vytouženou kabelku, ale svíčku a tím triumfálním dárkem byly ponožky. Jo ty vole ponožky. Ponožky s obrázky pizzy. Ne, nedělám si prdel. Do teď je mám a mluvím o nich jako o nejdražších ponožkách na světě. Nechtěla jsem vypadat nevděčně, ale brečela jsem. Teď u toho brečím smíchy, ale byl to fakt smutný příběh.

Pak přišel Silvestr, a to byl náš konec. Teda, ono to mělo vlastně ještě pokračování….

Volával mi po večerech samozřejmě úplně mimo a brečel, volával mi takto i když už jsem byla v ČR. Nikdy nepochopil náš posun času a volával mi v noci, chtěl mi všechno to dobré oplatit, ale o vrácení peněz za letenky mluvit nechtěl.

Jednou mi volal a při tom rozhovoru zapomněl, že se mnou volá. Byl na šrot, opakoval, že kdyby mě poslechl, nebyl by tam, kde je. Ptala jsem se, kde je, ale bez odezvy. Zůstala jsem na telefonu i když už nemluvil na mě. Mluvil na něho nějaký chlap „Doprdele, jsi v pohodě? Málem jsem tě přejel…“ Mitch něco nesrozumitelně mumlal. Z rozhovoru jsem pochopila, že ležel na cestě a týpek ho málem přejel. Pak ho naložil do auta s tím, že ho zaveze domů. Mitch si myslel, že je asi v Uberu, byl na něho sprostý a nepoznal ani svůj vlastní barák a několikrát opakoval „Sir, this is not my house.“. Borec ho vzal až ke dveřím, po cestě zmínil, že má rozbitou hlavu, jestli nechce zavést na pohotovost a pak Mitch podle psa už poznal svůj barák. Neuvěřitelné, já vím. Část toho hovoru mám nahranou na videu, přemýšlím, zda ještě na nějaké jiné platformě nepřidám více fotek a tohle video s mým vyprávěním. Stay tuned!

Mohla bych zacházet do větších detailů a rozmazávat to ale, já už na to nechci ani vzpomínat. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala. Nedokázala jsem si odpustit, že jsem s někým takovým byla. Že jsem všem, a hlavně sobě tvrdila, že není tak špatný. Takže moje požadavky na muže šly po této zkušenosti do extrému a není možné je absolutně splnit. Dále hledám jednorožce. Každá maličkost je pro mě red flag.

Já vím, už to není tak zajímavé vyprávění jako dříve. Neděje se to aktuálně, musím vzpomínat, nepamatuji si každé slovo, ale napadlo mě, že bych mohla v tom vyprávění o svém životě zase nějakým způsobem pokračovat a navíc!!!!! mám v práci kolegy, kteří se rádi nimrají v mém životě, tak jsem jim chtěla dát nahlédnout do dalšího období mého života :))))))))))))))))) Inžooojj !!!

Aktuálně mám připravené další 2 články, tak uvidíme, co bude dál.