USA 170/365 Taková normální sobota

V sobotu jsme s Mitchem byli aktivní a šli jsme se psem na procházku. Procházka měla 13 kilometrů a šlo se lesem. Do do kopce a z kopce. Z kopce mě bolí koleno a do kopce nemůžu mluvit. Měl to být relax, ale nebyl. Zejména proto, že jsem vytrvale chtěla domů rysa nebo aby mě nesl na zádech. Zkoušela jsem na něho vyskočit, ale vzpoměla jsem si, když jsem to provozovala minule, skončila jsem se sádrou na 18 týdnů.

Lezli jsme do toho kopce skoro po čtyřech. Nahoře si Mitch zapálil cigaretu a já mu chtěla za to nadat, ale nemohla jsem popadnout dech. Pak jsem ho samozřejmě zjebala, že mi krade můj čerstvý vzduch a že si ten vajgl ponese v kapse až do koše, neexistuje, aby ho zahodil v lese. Poslechl.

Udělali jsme si společnou fotku, aby si lidi nemysleli, že jen sedíme v tom pajzlu a pijeme levné pivo. Terén byl fakt náročný, ale byla jsem ráda, že na tom nejsem nejhůř. Nejhůř to zvádal pes. Pes to zapichl v půlce kopce. A co jako uděláš se 100 kilovým psem, který prostě sere na tvoji procházku? Pro tvoji představu je to běžně váhově takto: Muž – žena – pes. U nás to je pes – já – Mitch. Takže logicky, když nechtěl nést na zádech mě, neponese ani psa.

Večer jsme měli mít besedu, tak jsem po procházce jela nakoupit nějaké suroviny. Mezitím krmil Mitch psa ibalginem a brečel, že umře... Zaparkovala jsem košík vedle regálu s vínem a kroužila kolem. Ve vytríně mě zaujala pizza.

Ptám se pána, jestli si můžu tu pizzu objednat u něho.
On že ne, že mám jít vedle k pokladně, ale že potřebuje můj „cart“ (vozík).
Já zmatená mu podávám „card“ (kreditku).
On že ne, že „cart“.
A já „Whaaaat proč chcete můj vozík?!“.
„Protože není váš.“

Vozík byl asi stoleté paní, která se klepala vedle prodavače. To trapné ticho bylo nekonečné.

Dostala jsem svoji pizzu a svůj vozík, vydala jsem se tedy vstříct dalšímu dobrodružství k pokladně. Jelikož nemůžu vidět, jak tady dávají 3 věci do jedné igelitky, hned na začátku žádám slečnu, aby se pokusila celý můj nákup dát pouze do jedné igelitky. Slečna se usmívá a souhlasí. Očividně si v duchu říkala, co to je za magora, ale já už jsem si zvykla.

Igelitka se pomalu ale jistě plní a tak se mě ptá, jestli dvě tašky jsou OK. Já pořád trvám jen na jedné, že zbytek ponesu třeba v zubech. Většinu věcí se ji skutečně podařilo umístit do jedné igelitky, jsem ráda. Moc ji děkuji a ona mi říká:

„Vteřinku, já vám do dám ještě do jedné igelitky, aby vám to nepropadlo...“.
V tu chvíli mi málem vypadly oči z důlků. S vyděšeným výrazem a hlasitým „Noooooo!“ ji vytrhnu tašku z ruky.
A prostě jak naschvál úplné hrobové ticho kolem. Lidi se na mě dívají a já cítím každý jejich pohled.
„Snažím se zachránit planetu!“ pokouším se omluvit své jednaní.
Slyším, že někdo vytáčí 911.

Utíkám do auta se svojí jednou igelitkou a rychle jím zaslouženou pizzu. Bůh mi to oplatí.

Doma se dozvídám, že jsem všechen tento stres podnikla naprosto marně a beseda se ruší. Jsem nasraná a za všechno může Mitch. Logicky. Snaží se  to zachránit, že příjde v týdnu a můžu ty jednohubky nachystat pro něho. /Já už v démonickém modu./ „To si jako myslíš, že kupuju uzeného lososa pro tebe?!“ Ticho. On na mě hledí, jestli to myslím vážně a já jsem úplně v šoku, protože zase mluvím jak moje milovaná maminka. Nalil mi sklenku vína a všechno bylo zase v pořádku.

PS: Toho lososa mám pořád v lednici.