Vánoční příprava u
mnohých z vás již vrcholí, avšak my odvážní teprve začínáme. Moje máma má
již od pondělí volno, aby mohla uklízet (tzn. přenést bordel z bodu A do
bodu B, přičemž bod B je na méně viditelném místě – nic se nevyhazuje, co je
doma, to se počítá), ona totiž stále věří, že místo Ježíška chodí hygiena…
Minimálně přijdou babičky a upřímně -
kdo je větší kritik než tvoje matka a tchýně? Takže včera to vzala pěkně od
podlahy a při její vehementní snaze mi rozflákala lampičku u postele.
Když jsem došla z práce, lampička stála v kuchyni
na novinách a vedle ní leželo reparing glue. Spoj na lampě byl jasně viditelný,
a kdyby nebyl, kolem lampy byly zaschlé kapky lepidla. Ale víš jak, vyčítat jí
to nemůžeš, protože sis to taky klidně mohla udělat sama a ona už se na to
všechno může…. víte co. Takže ve snaze nerozhádat si rodinu před Vánocemi se
jen usměješ a vezmeš si lampu na její původní místo. Jako šlo by o hovno, ale
ta lampa bohužel nesvítí. Koupím si tedy novou, úplně stejnou, nechci mámu
dostat do rozpaků. Ale taky mě šibalsky napadlo, že si koupím novou lampu,
hezčí a dražší a dám to, jakože jí pod stromeček a bude to takový dárek ode mně
pro mně, ale ještě si tím budu moct škrtnout jednoho člena ze seznamu povinných
dárků. Chápete ne?
Začala jsem také balit
dárky a kromě toho, že mi to absolutně nejde, jsem zjistila, že stojí za prd.
Bratrovi něco, co vlastně vůbec nenosí a knížku tátovi, který nečte. Já se fakt
překonávám. Palec nahoru. Takže mě chytla samozřejmě deprese a to, že mi ty
debilní dárky nešly vůbec balit, mi na stresu vůbec neubralo. To můj ex byl na
tyto věci vždycky moc šikovný. I když jsme se měli podepisovat na přáníčko nebo
do knihy návštěv, vždycky to psal on. Ode mě by to vypadalo jak od dítěte s dysgrafií
ve 2 třídě. Jednou jsem si nechala dárky pro něj zabalit zadarmo v nákupním centru a hned jak je viděl tak se divil „To jsi balila ty?“, samozřejmě jsem
se nepřiznala a vysvětlila mu, že protože ho moc moc zbožňuji, tak jsem si dala
tak moc moc záležet. Haha.
Po těchto nepříjemných
zkušenostech s pokusy o balení dárků jsem usoudila, že moje děti (když mi
Bůh dopřeje tohoto utrpení), budou dostávat knihy. Nebo ponožky v krabicích
od elektroniky. To bude ale hezká sérka emocí – očekávání, překvapení, radost a
zklamání. Jako nezlob se na mě, ale kupovat dárkové tašky na každou blbinu fakt
nebudu a do balicího papíru to prostě nezabalím. Omlouvám se předem, že nebudu
zrovna matka roku, ale ony si zvyknou.
Ale co se týče nakupování
dárků pro chlapy, mám to ráda. Miluju veselé trenýrky a ponožky, takže jsem si
nemohla pomoci a koupila jeden dáreček i Omovi. To by ale vypadalo pěkně
debilně, kdybych dávala dárek klukovi mé kamarádky a jí ne, takže nezbylo nic
jiného a musela jsem Pepině taky vymyslet nějakou blbost. Ale jak už to prostě
chodívá, kdybych dala dárek Pepině, co by si o tom pomyslely Máňa, Božka a
Růžena? Sakra!
Velice aktivně jsem již
před měsícem koupila dárek pro R. Kdo mohl tušit, že nebude mít čas. Nikdy. Do konce života už nikdy. Takže
mám doma volnou sadu péče na vousy. Božka se o ni přihlásila s tím, že má
kníra jak Pablo Escobar, takže by se jí ten kapesní hřeben na kníra fakt hodil.
Ale jelikož je to moje dobrá kamarádka, rozhodla jsem se ji věnovat voskové
pásky Veet na obličej. Nemáš za co miláčku, Ježíšek tvůj knírek vidí, neboj.
Žádné komentáře:
Okomentovat