Už od první
tisícovky zobrazení slibuji příznivcům z řad mých přátel jistou oslavu. Tu
jsem zdárně odkládala s každým tisícem a řekla, že slavit se má jen to “kulaté“.
No tak mi teď poraďte, je něco kulatějšího než 10.000? Je to pro mne osobně
velký úspěch a pořád se divím, že to stále ještě čtete. Po Vánocích, až budu
mít více času na osobní život, začnu psát další povídání na pokračování. Vím,
že se vám líbily články o dovolené s Františkem. Trošku jiný příběh,
který by vás ale mohl zaujmout, bude moje povídání o tom, jak jsem se rozhodla
odjet pracovat do Egypta. Jako všechny hříchy, i ty mé mají promlčecí lhůtu,
takže budu moci do svého vyprávění zařadit i něco málo o mužích, které jsem zde
poznala.
Takové jsou mé
výhledy do budoucna, jen bude hodně těžké, utřídit si myšlenky. Dále bych ráda
přidala nějaký článek o mých nedávných setkáních, ale bohužel, oba ten blog
začali sami a dobrovolně číst, takže budeme muset opět chviličku počkat, až je
to přestane bavit. Tímto zdravím redaktora Romana a rapera Ondru. Děkuji vám za
kávu a doporučuji vám, tento blog již nadále nezobrazovat.
Dneska je pro
mne velký den, den D. Jdu na večírek IZS. Jako co se týče těchto akcí, to já se
sem vždycky nějakým způsobem přiseru. Pro nechápavé - je to večírek integrovaného
záchranného systému. Pro ještě více nechápavé- znamená to, že zde budou
záchranáři, hasiči a policisté. A to by bylo, aby mezi nimi nebyl ani jeden dle
mých ideálů.
Jo, a když
mluvím o těch ideálech tak mně K včera pěkně vztekl. Opravdu jsem domů
dojela úplně vytočená a stěžovala jsem si mámě, jak je trapný. Jak je nehorázně
ubohý až to bolí. No prostě si frajírek vzal, úúúúplně schváááálně upnuté černé
tričko. Upnuté černé trička miluju. Miluju velké urostlé chlapy s vousama.
A úplně nejvíc miluju velké urostlé chlapy s vousama v černém upnutém
tričku. Takže naschvál si tam v něm cvičil a byl trapný, protože to udělal
schválně. Ale mě je to jedno, ať si mě
klidně provokuje. Já už se na něho ani nedívám, a když jde kolem mě, tak raději
hledím do země. Mě to za ty stavy fakt nestojí.
A zpět k tomu
večírku. Koupila jsem si šaty na svém oblíbeném ZOOTu, který jsem vám tady již
zmiňovala. Já, jako milovník černé barvy
jsem si koupila světlunké, meruňkové šaty. Je to nezvyk, to přiznávám. Moc se v nich
necítím, ale prý mi sluší. Včera jsem si tedy zkoušela svůj finální outfit.
Pořídila jsem si také speciální „neviditelné“ prádlo. Jde vlastně o kalhotky
beze švů, které by díky tomu neměly být pod šaty vidět. Většinou je to tak, že
když v šatech vypadáš sexy, tak to, co máš pod šaty, už tak sexy není. Ať
už je to stahovací prádlo, nebo bezešvé kalhotky.
Další věc jsou
silonky. Protože jak už víme, jde v těch šatech vidět všechno, co máš pod
nimi, bylo nemyslitelné mít obyčejné silonky s tím šíleným švem vytaženým
až pod prsa. Koupila jsem si tedy tzv. samodržky. Říkám si, kdyby mi někdo měl hladit nožku pod
šaty, zastaví se pěkně o ten krajkový lem a těch šílených bombarďáků si
nevšimne. Včera, při generální zkoušce jsem zjistila, že je lesklou jak psovi
kulky. Ale to mi nevadí, trošku šimeringu na nohy není nikdy na škodu.
 |
| To jsou ty šaty, děcka... |
Hlavním a
jediným hodnotícím byla přítelkyně mého bratra, která by jednou chtěla být mojí
oblíbenou švagrovou, takže mě nemohla poslat do řiti, ani když jsem ji po
desáté rozsvítila světlo tak, že kromě černých fleků nemohla nic vidět, ale i
přesto můj outfit pochválila. Pak jsem ji dala na výběr ze dvou náhrdelníků,
vybrala ten druhý, ale já si stejně vezmu ten první…
Děkuji, mám tě ráda.
Žádné komentáře:
Okomentovat