Je na čase pokračovat a
snad i finálně zakončit moji životní etapu s Emanuelem. Byl to pracovně
vytížený člověk, takže jsem na něho čekala nachystaná doma hodiny a on prostě
nedojel. Za to jsem ho zjebala a příště mi teda nahlásil, že mešká. Ono když
chlap mešká tři hodiny a ty už s tím máš jisté zkušenosti, rozhodneš se
proto vrátit do společnosti, kterou jsi kvůli němu opustila. Vrátila jsem se
tedy k nám na hřiště, kde jsem vyfasovala pivo a jégra. Čekání mi již
nepřišlo nekonečné a kamarádi mě začali lámat, ať jedu s nimi na zábavu.
Tak jsme vesele pili dál a já již byla smířená s tím, že ten exot
nedojede. Nechci říct, že jsem zapíjela žal, ale na něco pít vždycky musíš,
žejo. K mé smůle, o tři hodiny později, se Eman dostavil. Již jsem byla
veselá a absolutně mi nevadilo, že meškal. Přijel mezi nás na hřiště. Emanovi
se v této společnosti vůbec nelíbilo a na mé naléhání ať nás odveze na
zábavu, se absolutně netvářil. Byla jsem tedy nenásilně donucena tuto veselou
skupinu opustit a odjet s Emanem. Dojeli jsme do města a překvapivě měli
všude zavřené. Nouzový a pro mě hodně nečekaně odsouhlasený návrh byl, že jsme
šli k Turkům na kebab. Konečně jsem se cítila „mezi svými“. Eman byl, co
se alkoholu týče, hodně pozorný a od pultíku s kebabem se na mě otočil a
zeptal se: „Dvanáctečku, milačik?“. A mě zaplesalo srdce. To byl možná důvod, proč jsem se s ním
tolikrát sešla. Mě ty večery připadaly vlastně super, protože mě udržoval
(nenuceně) v alkoholovém opojení. Pojedli jsme kebab a než mě zavezl domů,
stavili jsme se na benzínce, kde mi koupil další pivko. Začal mi dělat ale
takový nešvar. Pravidelně po cestě domů zastavoval v jedné odbočce
v lese a chtěl si se mnou povídat. Já měla vždycky strach. Ne z něho,
ale z toho lesa. Víš, kolik hororů začíná takovou zastávkou v lese?
Hodně!
Náš poslední večer pro
mě přijel jiným autem než obvykle. Asi bylo fajn, protože mi chlapi od hospody
tleskali, když jsem nastupovala. No mě se na něm osobně nejvíc líbilo, že se
dal podsvítit interiér (ačkoliv růžovou jsem si neprosadila) a že se sedadlo
řidiče automaticky odsunovalo a zase přisouvalo. Což bych ve Fiatu také
ocenila, protože s těmi věcmi, co táhnu, nikdy nemůžu přelézt přes volant.
Taky jsem ho přesvědčila, aby mě v tom autě vyfotil. Což mě celkem mrzí,
protože ty fotky už nikdy neuvidím a chtěla bych. Tento večer jsem pila víno.
Při klasickém rozhovoru se mě zeptal jak se mám. Jako upřímně jsem měla zrovna
těžké období, protože mi onemocnělo morče a nevypadalo to s ním vůbec
dobře. Takže jsem mu asi půlhodiny povídala, jak jezdím s morčetem na
veterinu kvůli injekcím a musím ho ručně stříkačkou přikrmovat a tak… Pak jsem
se zeptala, co on, jak se má a co dělal. On byl u soudu, kde se soudil
s bratrem. Aha. Vůbec jsem si nepřipadala s mými problémy trapně,
jakože by byl soud s vlastním bratrem něco víc než moje morče. Vůbec ne.
Ten večer se hrálo
finále mistrovství světa v hokeji ale bohužel podnik, ve kterém jsme
seděli, zavírali ještě před koncem zápasu. Navrhla jsem proto, ať se přesuneme
do nonstopu na Bonver. Jako já absolutně nemám problém přejít z vína za 70
korun na víno za 20. Absolutně ne. Zápas končil dost pozdě v noci a já
jsem si začala uvědomovat, že se mám ráno odvést do práce. Sedla jsem do auta
v přesvědčení, že mě odveze domů a pomalu jsem usínala. Procitla jsem a
uvědomila jsem si, že jedeme na opačnou stranu od mého bydliště. Ptala jsem se
proto, kam jedeme. Bez odpovědi. Znovu jsem se ptala a vůbec jsem nebyla
hysterická. Ani když jsem se začala odpoutávat, že vysedám za jízdy, jsem
nebyla hysterická. Asi si to dovedete představit. Takže jsem demonstrovala, že
otvírám dveře a že z nich hodlám vyskočit. On se na mě jen podíval a
zeptal se, jestli to myslím vážně. Asi jsem byla hodně přesvědčivá, protože
zastavil, to auto otočil a zavezl mě domů. Celou cestu na mě nepromluvil a já
taky ne protože jsem byla pěkně nasraná….. Čekala jsem, že se mi k tomu
nějak vyjádří, ale on se k ničemu neměl, tak jsem mu ještě před spaním
napsala asi 15 SMS a během dne dalších 145876. Nikdy mi neodpověděl a já jen doufám,
že už ho nikdy nepotkám, protože nesnáším, když mi někdo neodepíše. Nebo když
mě unáší. A úplně nejvíc nesnáším, když mě někdo unáší a neodepisuje!
Žádné komentáře:
Okomentovat