Je
na čase vám poreferovat jak to dopadlo s panem K a uzeným masem. Plán
všichni znáte z minulého článku, ale jak už to chodí – když se něco sere
tak pořádně. Doma jsem byla značně nervózní, tak jsem vše konzultovala se starší
a zkušenější – s mámou. Nechtěla jsem, aby to vypadalo jako dárek z lásky
nýbrž jako přátelská pozornost.
„Dívej,
dám mu to normálně do sáčku, kdybych ho milovala tak bych na ten sáček uvázala
mašličku“
„Napíšu
mu tam lístek se jménem, zelený. Kdybych ho milovala, tak to napíšu na růžový.“
Máma
to hodnotila kladně, jakože je to fakt dobrý nápad. Po příchodu do fitka
jsem šla k recepci, k mé smůle zrovna pracovala „milá a ochotná“
slečna. Na můj dotaz, zda by to mohla dát pro K do lednice, se ohradila,
že je vedle v tělocvičně, tak že snad jsem schopná mu to předat sama. Ok.
Za
zvuku svatebního pochodu, který mi hrál v hlavě jsem s nejkrásnějším úsměvem,
který umím, vešla do tělocvičny. Tam stál on. A ona… Ano, byl tam se svojí
přítelkyní. V tu chvíli mi zrudly uši a čelo se orosilo potem. „Ahoj“
koktala jsem. Původně jsem chtěla utéct, ale oba na mě už hleděli. Moc si ani
nepamatuju, co jsem říkala, lezlo to ze mě jak z chlupaté deky a on na mě
jen hleděl jak na úplného troubu. Ona hleděla taky, ale ta si o mně myslela
úplně jiné věci, než to, že jsem trouba…
Někdy
prostě věci nejdou přesně podle plánu, ale třeba aspoň pochopí, proč se sakra
nemůžu přitáhnout k té tyčce. Víš jak, já nemám slabé ruce, jen těžké tělo…
Žádné komentáře:
Okomentovat