Naše
další večery s Emánkem probíhaly u jídla. Když mě vyzvedával, ptal se, kam bych
chtěla jít. Že jestli mám oblíbenou restauraci v Praze, klidně můžeme jet
tam. Ano, určitě mám oblíbenou restauraci v Praze, pravidelně tam jezdím
každý čtvrtek na oběd během polední pauzy. Jako nechápu, proč se mě ptal, když
nakonec vždycky vybral něco sám. Já navrhovala, ať jdeme do mekáče, podle jeho vyděšeného
výrazu jsem pochopila, že tato varianta nepřipadá v úvahu. Asi se bál, že
bych si dala happy meal a lidi by si mysleli, že jsem jeho dcera. Ono by nebylo
zas tak těžké tomu uvěřit…
Jeden
večer jsme šli do restaurace, kterou nám sám vybral. Nikdo v ní nebyl,
byli jsme tam úplně sami. Co mě však velmi zaujalo, byla sada příborů,
založených na stole. „Ty brďo, tolik příborů doma nemáme ani pro 4 lidi!“, hlásila
jsem nadšeně. Každopádně zde měli výborné víno a Eman pokaždé, když se pan
číšník ptal, zda si ještě dám, kýval, že ano. To se mi na něm hodně líbilo,
uznávám. Vybírali jsme z jídeláku a na první pohled mě zaujala svíčková,
ale byl už večer, štíhlá linie a cosi kdesi, tak jsem si dala salát. Ono jako
nebylo moc z čeho vybírat, bylo tam asi tak 5 jídel. Ten salát, ačkoliv
v něm nebylo maso, stál téměř 400. Ale bylo to tam hezké, u záchodů byl
dokonce dětský koutek a mě nenapadlo nic lepšího, než v něm Emanovi
namalovat obrázek. Malovala jsem mráček nebo sluníčko, teď přesně nevím, ale
nic víc neumím. Měl velkou radost, určitě si ten obrázek doma vystavil vedle
obrázků od jeho dcerušky… Seděli jsme a já měla pohár pořád plný vína, což bylo
velmi krásné. Méně krásné bylo to, že tam měli kožené židle. S prdelí
přilepenou k oné židli jsem měla potřebu o tom Emana informovat. Po mém
konstatování, že je to pěkně na hovno jen souhlasně kýval hlavou, takže měl
pravděpodobně taky zpocenou prdel.
Tento
večer byl fajn, telefonoval asi jen 2x. Možná to bylo tím, že tam kdesi u lesa
nebyl signál, ale ocenila jsem to. Vezl mě domů a v rádiu hrála písnička.
Po několika sklenkách vína mi bylo hodně do zpěvu a tak jsem naléhala, ať to
zesílí, že tu písničku znáááám. - Původně jsem si myslela, že tento výraz
používal, když si myslel, že jsem roztomilá. Zpětně to vidím tak, že ho
používal, když si myslel, že jsem totální dement. Nicméně použil ten výraz a
říká: „Naozaj milačik? Lebo to je po chorvátsky…“
Chlapče,
ještě jednu sklenku vína a budu zpívat klidně i po svahilsky… Karaoke se tedy
nekonalo, ale řekni mi sakra, kdo v autě poslouchá chorvatské písničky? Hmmm?
Žádné komentáře:
Okomentovat