Tento
příběh jsem záměrně dlouhou dobu odkládala, ale již nadešel čas se o něj
s vámi podělit. Vyprávět si budeme o pánovi, který byl menší než já,
starší než já a dokonce vypadal ještě starší, než vše skutečnosti byl. Když
jsme šli po městě, byli jsme opravdu páreček k pohledání. On o 15 čísel
menší, plešatý a já prostě mladá kočka (haha), no vypadala jsem jako
z eskortní služby, co si budeme povídat. Moje babička používá označení
„mladé ogara“ pro všechny chlapy i kolem padesátky, ale z Emila měla
babička úplně jiný dojem. Dokonce se o tom musela dozvědět velká část mé rodiny
a možná půlka dědiny. Tak moc z toho byla babička v šoku, když ho
viděla, jak mě vyzvedával. A jak jsem k němu vůbec přišla? Jednoduše –
pozval mě na panáka, asi tak na dvacet, takže mi na druhý den přišel jako fajn
„kluk“ proto, když mě pozval na kávu, souhlasila jsem.
Poprvé jsme vlastně nešli na kávu ale na večeři. To je podle mne skvělý tah protože jídlo já mám ráda. Vyzvedl si mě doma. Nevím jak vy, ale my dvě s Růženou třeba hodně hodnotíme chlapy. – Jaké měl auto, boty a tak... Musím uznat, že za první bod našeho hodnocení měl plný počet, až jsem přemýšlela, jestli mám dost čisté boty, abych si tam mohla sednout. Co se týče oblečení, měl hodně rád „trblietky“ (po slovensky, vieš?) a to znamenalo, že měl třeba třpytky na botách, hodinkách, na triku nebo mikině. Ale tak proti gustu…Každopádně jsem si říkala, že má hezký úsměv a kdyby byl tak o 20 cm vyšší, bylo by to fajn.
Stolování v restauraci má pro mě jistá pravidla. Potřebuji svůj prostor a vadí mi, když jsme dva a on si sedne vedle mě. To si pak připadáte jak dva idioti v lavici. Každopádně jsem mu hned můj postoj k zasedacímu pořádku vysvětlila a on slíbil, že vedle mě bude sedět jen do doby, než nám přinesou jídlo. Jak u blbečků. Během první půl hodiny měl asi 5 telefonátů. Pak se mi moc omluvil, že za ním musí dojít jistý člověk. Předpokládala jsem, že se na něčem domluví a půjde zase o dům dál. Mýlila jsem se. Borec došel, pozdravil a sedl si naproti mně, podíval se na Emila a zeptal se ho, jestli přede mnou může mluvit. Hoši, tož na totok já nemám! Já sleduju ty kriminálky Miami a vím, že když něco nemáš vědět, je to lepší nevědět. To pak může přejít v kriminálku Beze stopy a v horším na Odložené případy, to já znám! Tak jsem se pánům omluvila a šla jsem na chvilku ven.
Venku jsem zkoušela přesvědčit někoho, kdo byl zrovna online na Facebooku, ať si pro mě dojede, že jsem tady s nějakými mafiány. Nikdo neměl čas, tak jsem čekala dost dlouho, abych pánům dala prostor. Když jsem se vrátila, tak si ten borec, co seděl naproti mně, objednával jídlo. No výborně. Pak už mluvili jen oni dva. O věcech mimo můj prostor vnímání - o autech. Pak jsem trochu zbystřila, když se ho Emil zeptal: „Za kolik tam ty boty mají?“
Poprvé jsme vlastně nešli na kávu ale na večeři. To je podle mne skvělý tah protože jídlo já mám ráda. Vyzvedl si mě doma. Nevím jak vy, ale my dvě s Růženou třeba hodně hodnotíme chlapy. – Jaké měl auto, boty a tak... Musím uznat, že za první bod našeho hodnocení měl plný počet, až jsem přemýšlela, jestli mám dost čisté boty, abych si tam mohla sednout. Co se týče oblečení, měl hodně rád „trblietky“ (po slovensky, vieš?) a to znamenalo, že měl třeba třpytky na botách, hodinkách, na triku nebo mikině. Ale tak proti gustu…Každopádně jsem si říkala, že má hezký úsměv a kdyby byl tak o 20 cm vyšší, bylo by to fajn.
Stolování v restauraci má pro mě jistá pravidla. Potřebuji svůj prostor a vadí mi, když jsme dva a on si sedne vedle mě. To si pak připadáte jak dva idioti v lavici. Každopádně jsem mu hned můj postoj k zasedacímu pořádku vysvětlila a on slíbil, že vedle mě bude sedět jen do doby, než nám přinesou jídlo. Jak u blbečků. Během první půl hodiny měl asi 5 telefonátů. Pak se mi moc omluvil, že za ním musí dojít jistý člověk. Předpokládala jsem, že se na něčem domluví a půjde zase o dům dál. Mýlila jsem se. Borec došel, pozdravil a sedl si naproti mně, podíval se na Emila a zeptal se ho, jestli přede mnou může mluvit. Hoši, tož na totok já nemám! Já sleduju ty kriminálky Miami a vím, že když něco nemáš vědět, je to lepší nevědět. To pak může přejít v kriminálku Beze stopy a v horším na Odložené případy, to já znám! Tak jsem se pánům omluvila a šla jsem na chvilku ven.
Venku jsem zkoušela přesvědčit někoho, kdo byl zrovna online na Facebooku, ať si pro mě dojede, že jsem tady s nějakými mafiány. Nikdo neměl čas, tak jsem čekala dost dlouho, abych pánům dala prostor. Když jsem se vrátila, tak si ten borec, co seděl naproti mně, objednával jídlo. No výborně. Pak už mluvili jen oni dva. O věcech mimo můj prostor vnímání - o autech. Pak jsem trochu zbystřila, když se ho Emil zeptal: „Za kolik tam ty boty mají?“
„Asi
za 1500.“
„Tak
to je taková běžná cena.“
Uznale jsem kývala hlavou, že to je fakt v klidu boty za 1500. Vzápětí jsem prodělala malou mozkovou příhodu, černo před očima a srdeční výpadek, když jsem si uvědomila, že pánové jsou Slováci, takže mluví asi v eurech.
Nicméně super večer, pojedla jsem, dozvěděla jsem se něco o autech a zavezl mě domů. Moc se mi omlouval a vysvětloval celou situaci, která nastala. Prý mi to ale vynahradí. Já pořád přemýšlela, co sakra ten Emil dělá? Proč se týpek ptal, jestli přede mnou může mluvit? O čem mluvili? Koho se na to mám zeptat? Jak to mám asi zjistit? Zabil někoho? Zabije mně?
Uznale jsem kývala hlavou, že to je fakt v klidu boty za 1500. Vzápětí jsem prodělala malou mozkovou příhodu, černo před očima a srdeční výpadek, když jsem si uvědomila, že pánové jsou Slováci, takže mluví asi v eurech.
Nicméně super večer, pojedla jsem, dozvěděla jsem se něco o autech a zavezl mě domů. Moc se mi omlouval a vysvětloval celou situaci, která nastala. Prý mi to ale vynahradí. Já pořád přemýšlela, co sakra ten Emil dělá? Proč se týpek ptal, jestli přede mnou může mluvit? O čem mluvili? Koho se na to mám zeptat? Jak to mám asi zjistit? Zabil někoho? Zabije mně?
O
tom, jak si odpovědět na tyto otázky budeme hovořit v dalším článku
s názvem Stalking.
Žádné komentáře:
Okomentovat