Tak my tady žijem

Včera byl úžasný den. S Pepinou a psem jsme vytvořily prvotřídní lesbický pár a vydaly se na výlet. Dokonce jsme byly tak důvěryhodné, že jsme mohly platit zvýhodněné rodinné vstupné – dva dospělí a pes. Na výletě se nic zvláštního nestalo. Já jsem konstatovala, že kdybychom jely domů už po haluškách, které jsme si daly na oběd, úplně by mi to stačilo ke spokojenosti, protože byly vynikající. Pak jsme pojedly ještě nějaké frgály, ta co neřídila i pivečko z lokálního pivovaru vypila a vydaly jsme se zpátky. Nutno dodat, že psa jsme měly jen půjčeného, abychom nevypadaly tak blbě a dokonce i na fotkách je jednodušší pózovat se psem a ne tam jen stát jak solný sloup. Ono je to vždycky lepší jet na výlet s hezkým psem, než s ošklivým přítelem (not my problem). Takže jsme jely psa vrátit původnímu majiteli. Ta co neřídila, vypila asi 3 sklenky vína. V dobré náladě (hlavně ta, co neřídila) jsme úspěšně dorazily domů, a že jsme byly v takovém rozpoložení, vydaly jsme se napříč naší obcí na besedu (pro osoby neznalé: beseda = návštěva).

Po cestě jsem se ptala Pepiny, která nesla jednu láhev vína, zda se stavíme v hospodě ještě na druhou flašku, když to máme teda po cestě. Ona klasicky, že neví a že nechce moc pít. Já jsem ji politicky a logicky vysvětlovala, že budeme 3 a tu jednu láhev rozlije napoprvé. Na to ona, že proč se jí ptám, když to stejně půjdu koupit. Už mě asi trochu zná, šibalka jedna…

Šla jsem tedy do hospody a Pepina čekala před tímto restauračním zařízením. Ale jak už to na dědině bývá, zase se něco slavilo a že si mám dát štamprlu. Říkám: „Nééé, ja nemožu, mám venku Pepinu.“ Takže jsme vyfasovaly obě hořkou a k tomu speciální cenu za víno (litr za 69,- to chceš).

Tato mezizastávka nám nakonec přišla vhod, protože nás čekal ukrutný kopec. Pepina konstatovala, že to je ten důvod, proč je ta kamarádka, ke které směřovaly naše kroky, tak hubená. No jo, není nad to mít hospodu před barákem, žejo… Po cestě jsme rozebíraly, v jakém luxusu my tady vlastně žijeme. Trochu jsme si připadaly jak v Praze, když jdeš kolem restaurace a pán v obleku tě zve dovnitř, nabídne ti stůl a zeptá se, co si dáš na jídlo popřípadě pití. V naší verzi to vypadalo asi takto:

„Pojď dovnitřku, máš tu štamprlu.“

„Počky, uklidím tady ten bordel, ať si můžeš sednout.“

„Tož, co pijete? Ruma?“

Děcka, není nám tady krásně?
Hezký pátek všem


PS: Po víkendu vydám první článek o muži s pracovním názvem Emanuel Trblietka

 

Pivečko se jmenovalo Rothschild, takže žádný patok!

 

Výraz psa mluví za vše :)