USA 81/365 Mezinárodní vztahy UK x USA

Mám nového sklaního fanouška blogu. Kromě babičky Máni už čte blog i děda machovský. Tímto dědu zdravím. Mamka dědovi četla nějaké moje články a děda říkal, že s tím má jít do novin, ať mi to otisknou. Ano, od toho prarodiče máme, aby byly naši fanoušci. Akorát až budu zase psát o mých chlapech, budu  si muset založit nějaký jiný blog. Haha. Babička a děda nemusí vědět všechno.

Jo a když mluvím o těch chlapech, tak vás určitě zajímá, jak se má Vojtišek. Od té doby, co se se mnou rozešel se má výborně. Haha. Rozchod našemu vztahu hodně prospěl, už mi nemůže nadávat a vyčítat mi něco, takže je to lepší jak předtím. Hodně se hádáme a sereme se na vzájem, idylka. Nejhorší na tom vztahu na dálku je, že ho prostě nemůžu zmlátit... Teď jsme spolu telefonovali, on chtěl spát, ale musel předstírat, že má radost, že se mnou mluví.

Chci mu koupit nějaké hadry. Vojta nosí trička velikosti M. Mě se zdá, že má spíš XL, takže mu chci koupit tričko XL. Vojta nechce tričko XL, Vojta chce tričko M. Já mu nekoupím tričko M, protože se mi zdá, že ho bude mít malé. Vojta nechce tričko XL, protože ho nebude mít hezké přes prsa. Přes prsa jsem v tomto vztahu odborník já, takže on nepotřebuje mít malé tričko aby ho měl upnuté přes prsa, to dělám já. Vojta se mnou má občas těžké časy. Já s ním ale taky.

Vojta netřídí odpad. Vojta nejí těstoviny. Vojta nemá rád kočky. Vojtovi se nelíbí jméno Dominik. Vojta neprovozuje zimní (ani žádné jíné) sporty. Vojta jí pizzu s ananasem. Vojta nosí malé trička. Ale ostříhal si vlasy a vypadá teď trochu víc jak člověk, což se mi na něm líbí. Říkám mu, „To, že jsi doma na svátky neznamená, že musíš chlastat!“. A Vojta chlastá. A mě sere, že chlastá. Řekla jsem mu, ať nechlastá a on mě vůbec neposlouchá. Možná mě jen štve to, že mě neposlouchá. Asi jo. To mě sere.

Vojtu zase sere, když mu říkám, nebo připomínám, že je starý a já ne. Haha. A jestě ho sere, že mu neveřím, že má tričko velikosti M. Mě na Vojtovi celkem příjde zajímavý jeho ostravský přízvuk, myslím, že to je hrozné, ale je to vcelku zajímavé. Víte jak to myslím... Mě zase on na oplátku říká, že jsem tlustá. Ale je jasné, že nejsem. Takže s tím si na mě nepříjde, haha.

Výhoda vztahu na dálku je, že mě nemůže fyzicky potrestat za tento článek.  Řekla jsem mu, ať mi pošle peníze a já si dárek k Vánocům koupím sama. Ještě mi je neposlal, ale měl by, protože jsem si ten dárek už koupila. A ne, není to plešatá kočka za tři tisíce dolarů, kterou teď vídáte na mých videích nebo fotkách. Ale ta mi přesně teď leží na levé ruce. Je fakt škaredá. Nikdy jsem neviděla tak škaredou kočku. Ale ona je tak škaredá, až je roztomilá. Něco jako já... Ale já jsem chlupatá. Jakože nejsem, ale jsem... Chápete ne?

Zítra jedu na Canady na výlet. Mám z toho zase stres. Já miluju vymýšlet a plánovat něco, ale vždycky mám nervy dokud se to neuskuteční. Až úspěšně přijedu do Toronta, budu šťastná, ale ta cesta bude stres. Jedu do Canady autobusem. Jedu do Canady 11 hodin. Což je celkem dost, ale my, co jsme jezdili autem do Chorvatska, jsem s tím v pohodě.  No a já se musím na ten autobus dopravit. A hlavně musím ráno vstát včas, což může být v 5 ráno celkem zásadní problém. Pak mám obavy z toho, že ty autobusy budu muset měnit, jakože přesedat. To já vůbec nevím, nechávám se překvapit. Když to nebude probíhat úplně jednoduše, aspoň budu mít o čem psát. Tak sportovně já to beru. Myslete na mě, pa!

USA 73/365 Smutný den na farmě zvířat

Zažíváme tady těžké chvíle. Jednoho dne jsem byla sama doma, když zazvonil pošťák. Šla jsem otevřít a přebrala balík.

“Prosím vaše příjmení.”

„Adamíková.“

Borec hledí a čeká.

„Ej dí ej em áj kej ou ví ej, Adamíková.“ (Po jednom dni v nemocnici je ze mě mistr světa ve spelování mého jména.)

„Okay, bye.“

A  v ten moment pes proklouzl mezi dvěřma. Volám ji zpět. Ignoruje mě. Pán říká, že  je krásná, že si ji veme. Jo, prosím pane, dávám vám ale den, maximálně dva a pojede zpět. Vracím se do baráku, běžím k druhým dveřím a obouvám si gumáky. Česky nadávám. Proč zrovna já mám takového blbečka psa... Venku pes stojí u výběhu slepic. Dívá se na mě. Já řvu. „Pojď sem!“ Pes se na mě dívá, ale to je vše, žádná reakce. Tak se rozhodnu, že ji půjdu kopnout do řiti, ale když jdu směrem k ní, prchá. Říkám si, na co tam čumíš, blbečku?

Doprdele! Mrtvola! Mrtvé zvíře! Jdu do výběhu, leží tam mrtvá kachna. Zřejmě ji něco pokousalo. V rohu se krčí její kamoška, ta přežila ale je taky jakási od krve a nevypadá moc vesele. Obcházím kurník a nacházím dvě další mrtvoly částečně protažené plotem ven a taky částečně sežrané. Volám Georgovi. Ptá se, jestli je to zvíře pořád v kurníku. Ty vole, to mě ani nenapadlo, vždyť mě to mohlo sežrat taky! Volám mámě, mezi tím pes vzal roha...

„Mami, to je v prdeli, su sama doma, 3 mrtvé kačeny a jeden ztracený pes...“

 „No Denuš, pěkně se tam o to hospodářsví staráš.“

Oprašuju kufr, na to nemám nervy.

Za chvilku mi volá Veronika, jsou to její slepičky, je z toho smutná, všichni jsme smutní. Večer jdeme do baru. Úmrtí v rodině.

Ráno vstávám po třech long island iced tea a odjížím na výlet. Píšu kamarádce, ať mi veme Brufen, už se znám... Jak vyjíždím z baráku, dívám se směrem ke slepičkám, vše se zdá v pořádku.

Vracím se večer, hledám někoho v baráku, nacházím jen děti v postýlkách. Za chvíli se ve dveřích objeví George s čelovkou na hlavě, tváří se jak po funuse.

 „Třináct“ říká,

“Co? Další tři?“

„Ne, třináct, neskutečný masakr, poslední to zabilo před hodinou.“

 Whaaaat?!

Všude kolem položili pasti a číhali na kunu, lasičku, nebo co to je. Jestě ten večer jsme na fotopasti viděli, jak se dostala dovnitř. Prostě prolezla okem plotu. To jsem čuměla jak puk. Druhý den večer se chytla do pasti, Veronika mi ukazovala fotky s tím, že je to vlastně roztomilé zvířáko. George koupil v obchodě vajíčka a prohlásil, že to je smutný den pro jejich rodinu.

Dneska jsem viděla, že jedna z přeživších je na tom zle, ale George má už dost zabíjení zvířát, tak to necháváme na přírodě. Ještě že nemáme na Vánoce kapra... Když jsem šla dneska s psem ven, řekl mi ať si vemu pušku a zkontroluju pasti na bobry. Jako že bych JÁ zabila bobra? JÁ bobří máma zabít bobra? Tak to mu říkám, že bobr je kámoš, ne žrádlo! A šla jsem zkontrolovat ty pasti a případné oběti vypustit na svobodu. Zachraň strom, nakrm bobra!

G mi nastavil do jednoho jejich ntb češtinu, tak konečně zkouším používat i interpunkci, ale můj mozek uvadá. Vždycky jsem si říkala, jak je někdo trapný, že jakože zapomněl v cizině češtinu, ale někdy to prostě nepřepne. Obzvlášť, když musím přepínat rychle. Jakože si s někým píšu, nebo volám česky a děti nebo někdo jiný na mě promluví anglicky a já jim odpovím česky. Nebo naopak jsem mamce na telefonu odpověděla anglicky. Minule jsem si zase za boha nemohla vzpomenout, jak se česky řeknou jahody. Takže mluvím jak kretén. No kdyby jste tady slyšeli moji angličtinu... tady mi to příjde v pohodě, všichni tak mluví, musíš vyslovolat s tím „horkým bramborem“ v puse, ale já si tak připadám jak kretén. Chápete co myslím? Není hamburger jako hembrrrgrrr. :-D

USA 53/365 Tajemné stromy 🌲

Mám za sebou Floridu, díkůvzdání a black friday. Všechno se to dokonce odehrálo v jeden den, kdy jsme z letiště jeli rovnou k rodině na večeři - já v teplakoch, dělám tu mámě ostudu, a z večeře rovnou nakupovat. Je pravda, ze jsem seděla ve 4 rano v obchodě na zemi a česky nadávala na všechny, co se na me podívali, ale zažila jsem to. Nikdy víc!

U večeře Veroniky sestra chtěla rodině oznámit novinku. Teta radostně vyskočila, protože si myslela, že je těhotná. Ne, rozvádí se. Ale pro me to nebyla novina. Jdeme spolu už nějakou dobu Tinder a když jsi na tindru, musíš být single. Já to nevedela, ale Vojtěch to věděl, a zařídil mi to.

Dalším tématem u stolu byl “můj kluk” z tindru, nebo spis jedna fotka, kterou mi poslal. Na te fotce jsou jeho záda, asi jakoze svaly, sexy a tak... ale on na tu fotku přidal 3 emoji stromu. A proste me to zaujalo, tak jsem mu na to napsala “co ty stromy?”. Všichni se mi za to smějí, ale sakra, co ty stromy? 

Fotka se stromama kolovala a každý pronesl svoji myšlenku. Ptali se, od čeho má tak velkou jizvu na rameni. (Sem si nevšimla, já videa jen ty stromy.) A postupně jsme vytvořili zajímavou teorii. -> Můj kluk z tindru je drevorubec a při práci na něho spadl strom a zranil mu rameno. Jo, to dává smysl. Museli jsme hádat, protože typek mi na to proste neodepsal. Sorry jako.

Pozitivní na tomto klukovi je, ze je skutečný. Protože každý na tindru není skutečný a zrovna Veroniky sestra je na tyto lidi expert. Ne, že by chtěla, ale děje se to. Věděla jsem, že je ji jeden muž sympaticky, že si hodně volají a mají se setkat. Tak jsem se ji ptala, jak to s ním dopadlo a dozvěděla jsem se, ze existuje webová stránka, kde napíšeš údaje o člověku - ty, co víš, takže jméno a číslo, a ta aplikace ti najde všechno. Takže její sexy, svalnatý, vousatý, potetovany borec byl/je plešaty, tlustý, ženatý padesátník. Ona to brala s klidem, byl to uz třetí takový případ za posledních 14 dni. Já jsem se málem zadusila smíchy a ona mě poslala zpátky do česka, ale stálo to za to. Našla mi tam číslo “mojeho kluka” a všechno sedělo. Není nad to, když je tvůj kluk skutečný ❤️ hahahaha 

Jinak jsem se tady konečně viděla s lidma. To znamená, že jsem byla mimo barák s jinými lidmi, než s rodinou. Měly jsme s ostatními au pairs povinnou schůzku, jely jsme zdobit perníčky. - (Tuto část příběhu nebudu komentovat. Na to nemám nervy. Prostě jsem se s tím srala a do rána je sežral pes....) 

Tato akce se konala doma u ženské z agentury. A prostě u nás, když jdeš k někomu na besedu, tak něco přineseš žejo. Tak jsem koupila hrozny a chipsy. Doma mi zbylo ještě nějaké pivo, tak jsem to taky vzala, to se vždycky hodí. Na hlavu jsem si dala čelenku s parohama s zabalila si zástěru - protože su prase. 

Dojely jsme a já začala vybalovat ten můj nákup a v kuchyni hledat misky. Zbytek si ještě ani nevyslekl bundy a já jsem v zástěře, v cizi kuchyni, hledala otvirak na pivo. Nabízím ho ostatním - ty nepijes, nemáš 21, ty taky ne, ty ridis, ty jsi těhotná, aha tak piju jen já, nedá se svítit. V této domácnosti nemají otvírák na pivo, takže si ho ladně otevírám nožem. Ještě stihnu nabídnout Deaninemu manželovi ale odmítá, dávám mu dvě Plzně do lednice, aby se neřeklo. 

Zbytek si už sundal bundy a nevěřícně na mne zírá. “Denisa, I wish I can be like you...” 

Mami, to znamená, že by chtěly být jak já. Taky tomu nerozumím, ale aspoň jsem tomu rozuměla englicky. Neboj, nepiju. Love you❤️ - to znamená, že tě miluju mami. 

USA 43/365 Kaviár a lunchmeat

Sedím venku, v pyžamu, na terase u bazénu. Cikady řvou jak krávy. Kdo neví, tak jsem na Floride. Prave jsme přišli z večeře a já zrovna lituji toho, ze jsem si sem, jak typicky Čech, neprivezla lančmít v konzervě.

V a G odešli za písničkou a mým úkolem bylo nakrmit děti. V. řekla, ze si můžeme nechat přivést pizzu, ale vzhledem k tomu, ze na oběd byl burger, chtěla jsem si dat nějaké těstoviny. 

Měla jsem tedy těstoviny. Ty těstoviny byly nejdražší jídlo, které jsem v životě jedla. Zlatý čínský polívky u Stipa v Chorvatsku. Ale to jsem samozřejmě nemohla dopředu tušit, protože v lístku nebyly ceny. Logicky, jinak by to nikdo nežral... takže jsem to zjistila při placeni, které bylo samo o sobě zážitek.

Denis těstoviny a 2 klinky pizzy pro děcka za 1500, tak se děla business! Už od začátku jsem sledovala lidi okolo abych věděla, jak budu platit. Nervy zase. 

Požádala jsem o účet. 

Pan přinesl ucet.

Chci platit kartou, dávám pánovi kartu, pan odchází.

Pan přichází s kartou, dalsima dvěma papírama a propiskou. 

Pan odchází, Denis je v hajzlu.

Už to je jako zaplacené? Muzu dat dysko z karty nebo jen cash?

Počítám na kalkulačce 64 - 58,04. 

Poti se mi ruce. 

Rozhlizim se kolem, oči volají o pomoc.

Vzdávam to a ptám se.

Pan je ochotný, ptá se z kama sem. Říká, ze tam má taky rodinu. Jo, to určitě... od pohledu bylo znát, ze je to nějaký Vendelín z horní dolní, chlapec africkej. Afo-americkej, pardon.

Takže jsem dokázala zaplatit kartou za jídlo. Nebylo to jen tak! Ale bojuju decka. Vsude musíš říkat, ze jsi z česka. Oni neví, co to je, takže chápou, ze jsi dement.

Zpatky z restaurace jsme šli podél pláže. Na plazi normálně leželi lidi. Poslouchali hudbu, někteří cvičili hromadne jógu. Chvíli jsem premyslela, co všechno se dá tak při měsíčku dělat na plazi. Jako představa super, ale víš jaké to je vymývat si pisek až z prdele? No a teď si představ si ho vymyvat po této romantice. To te přejde chuť. 

Jo, teto, až to budeš tisknout babičce, ten odstavec o prdeli prosím cenzuruj.

Cestou už jsem nesla zbytky večeře - za ty prachy tam nenechám ani talirek! Co talirek, tyvole, ani stůl!!!!!! Takže začalo to krabičkama s jídlem. Nákup suvenýrů. Jedny boty dítěte. Kelímek od zmrzliny. Boty druhého dítěte. A na závěr i jedno dite. Už chápu proč maminy nosí batohy... 

A jak tady sedím tak me žerou komáři nebo nějaká místní havěť. Do toho me páli půlka člověka, zejména ruce, protože já frajer se nemazu. Ne, namazala bych se ale jaksi jsem neměla prostředky k tomu určené. Napravila jsem to, a v suvenyrech koupila patnactku. Měla jsem si koupit třicítku, ale zase dělám machra. Paní za pultem, při pohledu na moji sexy barvu říkala, ze už je pozdě. Hele dámo, lepší pozdě jak nikdy! 

Zítra rano jedem chytat ryby. Rano znamena hodně rano a pravidlo “lepší pozdě než nikdy” při chytání ryb asi neplatí. 

Jo mami, dam si na noc paralen. Ano, vemu si na loď tričko. Ne, nemám žádnou cepicu. Jo, neboj, dam pozor na žraloky. Ježíši, nedělám si z toho prdel. Ne, nebudu pít! Dobrou noc.

USA 39/365 Zabíjačka

Dneska nadešel den zúčtování. To je ten den, který te potká, když nebudeš poslouchat maminku s tatínka! Ne, prdel... 

dneska se zabíjely slepice. Věděla jsem, ze to přijde a děti me na to psychicky připravovaly.

Malý se me nedávno v autě ptal, jestli vím, jak se zabíjejí slepice. Jako jasne, ze to vím. (U nás doma, když se jejich produktivita vajec rapidně sníží, vezme je tata navrch k hnoji a legenda praví, že se odtud žádná slepice nevrátila.) Ale nevěděla jsem, jestli náhodou i oni nemají nějakou “pohádku” o tom, jak jdou slepičky do nebe... 

“Ne, nevím. Odpověděla jsem.

No to se veme sekera nebo nůž a useknes jim hlavu. Pak jim teče hodně krve jak kdyby z krku. Minule jsem viděl, jak se te slepici hybalo oko i když už měla useklou hlavu. To se mi líbilo.”

Přiznám se, ze me to trochu rozhodilo. A po zbytek cesty jsem kontrolovala, ve zpětném zrcatku, jeho klidný výraz. 

Včera jsem odjizdela vyzvednout druhé dite v gymnastice. Dite číslo 1 mezitím s tatínkem chystali slepice. Za ohromného křiku slepic a již méně ohromného svitu čelovky, naháneli drůbež po výběhu. Přiznám se, ze jsem chvíli zustala stát ve tmě, a pobavene přihlížela. Po cestě zpátky jsem povídala Alysse, ze slepicky pojedou na výlet a take o tom, co se zrovna děje doma. 

“To je ta nejhorší část! Ony u toho hrozne křičí.

Opravdu je tohle nejhorší část?

No, vlastně tohle je sranda. Nejhorší část je jim useknout hlavu a pak do nich strcis ruce a vydelas ven orgány.

Aha, to je hnus.

Jo, tohle je nechutné. Me ale nejvíc baví jim sekat nohy.”

Rozhovor se sedmiletým dítětem, který te proste děsí. Naštěstí tentokrat k masakru došlo mimo tento pozemek a dneska večer se nám vrátily už naporcovane. George se me přišel zeptat, jestli je lepší dělat balíčky celých kuřat nebo zvlášť křídla, stehna,.... Tak jsem mu to šla poradit a než jsem se nadala, měla jsem ruky ve vnitrnostech a delala ze slepicek balíčky. 

Já to říkám porad. Taková robka z dědiny, ta može přijet aj do Ameriky, ale jak je potřeba udelat zabíjačku, stačí enem řéct. 

Pak jsme to začali pakovat do mrazáku. 

George mi říká: 

Podívej, tady mám flašku Jegra.

Já vím, aj v kuchyni v mrazáku máš jednoho.

A tady mám mašinu na Jegra.

Já vím, jenom čekám jak ju zapnes.

A tak trochu jsem čekala, že si dáme po štamprlce toho Jegra, když proběhla ta zabijacka tak kvalitně, a ono nic. To je ještě musím trochu naučit.

George, when you did a good job, you should celebrate it! When we kill pigs at home, we celebrate all day long and drink lots of slivovice.

To on mi řekl, mezi soukanim velkého kuřete do malého pytlicku, že o tom mám napsat článek. Tak třeba to bude číst. Jsem mu to tady napsala i english aby příště věděl.

Ježíškova vnoučata

Furt tady mám rozepsany článek o hokeji, ale moc se nemám k tomu ho dokončit. Chci vám říct (haha se mi to prepsalo na řiť), jaký jsem měla dneska den. Nahovno proste.

Jedu ze školy, u krajnice srazena kočička. Vypadá jak můj Garficek.

Brecim.

Dělám video pro Tanu k narozeninám. 

Brecim.

Při hledání materiálu pro video nacházím fotky s Bobrikem. Brecim.

A pak mi na instagramu vyskočí reklama na Jeziskova vnoučata. Zaujala me, a tak jsem navštívila jejich stránky. No a to už jsem řvala jak kráva až mi slzy kapaly do vajeciny...

Ne, nema to nic společného s mým cyklem. Já jsem člověk, který potřebuje milovat. Já nemám velké prsa bez důvodne, mám totiž veeelke srdíčko! Fakt ale... 

Takže jsem si začala číst, co to je vůbec za projekt. Já minuly rok balila dárky pro projekt Krabice od bot a byla jsem z toho všeho hodně zklamaná. První dárky úplně odmítli, ze nemají kapacitu. Pak jsem si našla charitu sama a tam jim dárky odevzdala, ale žádná zpětná vazba. A me to proste nenaplnilo. 

Proto se mi na Jeziskovych vnoucatech líbí, ze si vyberes, komu dáreček das a můžeš ho i osobně předat. Jsou to dárky pro seniory, kteří jsou v domovech. Většinou lidi bez rodiny nebo přátel. Cely jejich důchod kolikrát ani nevystaci na pokryti této formy ubytovani a proto si nemohou dovolit tyto věci koupit sami. 

Když jsem četla ty skromna prani, dojalo me to. Paní Věra 90 si přeje teplou deku a kosmetický balíček.

Už zase řvu.

Další si přeji třeba rádio, které přehrává CDcka. Pan Antonín by byl rad, kdyby ho někdo vzal na muzikál. - to už jsem se divala na ceny letenek a skoro kupovala lístky na muzikál!

Proste člověk by neměl nikdy zůstat opusteny, bez přátel nebo rodiny. A pokud někoho dokáže potěšit varna konvice, měl by ji dostat, třeba od Jeziskovych vnoučat. 

Takže kdo z vás by chtěl udělat někomu radost a dobrý skutek, mrkněte na 

www.jeziskovavnoucata.cz 

Myslím, ze pokud se rozhodnete dárek předat sami, a uvidíte jakou radost udělal, bude to pocit k nezaplacení 😌Ježíškova vnoučata

USA 29/235 Převod jednotek

Jsou věci, o kterých bych vám rada povídala, ale nemůžu. Už tak jsem dostala čouda za ty dva miláčky z Tindru, co jsem sdílela na instagramu .

Pro nezasvecene - jeden sympaticky (cti tragicky) vypadající par, hledal na seznamce dívku, se kterou by to... navázali kontakt a to... prohloubili zkušenosti a tak různě by prohlubovali no. 

Jako mělo to celkem ohlasy, lidi se pobavili. Až na Vojtěcha. A následně mně, protože jsem musela vysvětlovat, ze já nemám žádné úmysly něco prohlubovat. Proste jsou chvíle, kdy se me ptá, jestli mi neco přijde normální, a pak přemýšlím, jestli jsem já ten vadný kus, protože mi to přijde normální. 

Jo tak decka, po tomto odstavci ze me udělá maso na guláš, takže je to už jedno, povím vám to všechno. Ale slibte, ze na me budete myslet, až budete jist guláš. 

Bude to měsíc, co jsem tady. Rozhodla jsem se, ze poznám nějaké místní lidi. Byla mi doporučena aplikace na seznamování, ne jako seznamka ale proste potkat lidi. Chápete ne? 

A bohužel jsem zjistila, ze i když Tinder používají jen divni lidi (jako já), tak na této aplikaci už byli jen úplni zoufalci (...jako já?!). Takže jsem chtěla zkusit zpět Tinder, omrknout nové masicko. 

Po nějaké době odhodlavani jsem se rozhodla někomu i odepsat. Jo a tady prosím začíná ten pravý příběh kulturních rozdílu, jazykových a jiných bariér. První jsem si vygooglila, co se odepisuje na What’s up? Napsala jsem Hey, good. Už mi neodepsal. S dalším jsem to dotáhla až na otázku “Jaký jsi měl víkend?” on ze byl hrát s kamosema sipky, říkám si to je to či hledám, lidi na nezávislou aktivitu jako třeba šipky. Bla bla, mám rada šipky, bla bla. Muzu jít někdy s nema, bla bla. Fajn vývoj, kluk neměl tetování na obličeji, ani jednu nausnici, žádný viditelný piecing, nechyběly mu ani přední zuby a nebyl ani žlutý ani hnědý... #notoracism 

I přes žádné postranní úmysly, musela jsem mu položit jednu obvyklou otázku na tělo. “Kolik meris?” “6ft” odepsal a zároveň se zeptal, kolik merim já. 

Pisu do google “6ft na cm” vypočítává mi to cca 180 cm. 

V pořádku. 

Zase pisu do google “178cm na stopy” 5ft 10inches. 

Odepisuju mu, ze merim 5ft. 

Typek nadšený, ze mu to nevadí,ze to je roztomiloucke. Já odepisuju, ze to moc roztomilé není a ze s tim mám problémy. On ze jsem taková malička, ze me muže vzít a přenést jinam. WTF??? Sak merim skoro stejně jak on! 

Pisu do google “5ft na cm”. 

Decka, tady je důležité zaměřit se na detaily. Ono těch 10inches bylo asi hodně podstatných, protože 5ft bez 10inch je 152 cm. 

Dohajzla.

USA 19/365 Žádný krok pro lidstvo, velký skok pro Denis

Než jsem odletěla měla jsem schyzu. Logicky... Psala jsem Vojtovi, ze to nedokážu. On tvrdil ze dokážu. A já na to, ze co když mi dojde krém? Tak půjdes do obchodu a koupíš si nový. To nedokážu, nevím jak... Prijdes do obchodu a koupíš si krém. Achjo, to nedokážu... Tak prosím, již nadešel můj čas.

Nevím, jak to mate vy, ale já mám co se kosmetiky tyče svoje favority, které si kupuji porad dokola. Proste ty věci, které mi sedí. Samozřejmě tomu předcházela dlouhá zkušební doba.

Když v pokročilém stadiu základní školy začneš poprvé používat make-up, nemáš peníze. Takže si u vetnamca koupíš něco na čem je napsané make-up a hrdě chodíš do školy oranžová, než s tím máma svihne do koše. 

Po tomto incidentu ti dá dvě stovky aby sis koupila make-up v drogerii. Ale ty, jelikož jsi chytrá horakyne, si koupíš shit make-up za 80, lak na nehty za 35 a zbytek investujes do rasenky. Protože ti jede za 10 minut autobus, není čas zkoušet. Stejně mají jen 3 odstíny, takže jsou 2 možnosti: buď se trefis a bude to jakštakš a nebo se netrefis a bude to zle. 

Na druhy den jdeš do školy bílá, jak kdyby jsi byla po smrti a učitele se ptají, jestli ti není špatně. Doma vytáhnes make-up od vetnamcu z koše a vyrobis si vlastní odstín.

Na střední jsem používala make-up z lékárny. První ho začala používat mamka, takže jsem ji ho vlastne ukradla. No a ten byl celkem dobrý, nedělal ty oranžové šmouhy ani jsem se neleskla jak psí kulky. Jen obsahoval kortikoidy. Když jsem se o tom dozvěděla víc, přestalo me bavit mít knírek a chlupatý oblicej.

No a par let používám 2 svoje favority (knírek a chlupy mám porad, porad me to nebaví). Jeden takový ten normální ve skle s pumpickou, jen lehký na denní nošení a jeden extra krycí. Ten se ovšem stává v případech, kdy spadnu ze stolu a mám monokla, makeupem na denní nošení. 

No každopádně ten v tom skle mi došel. Sak to taky vymyslel nějaký exot. Jak to asi mám poznat, ze ho tam je málo, když to sklo je porad těžké? Ne, není to průhledné. 

Takže jdu do obchodu, říkám dětem “na nic nesahejte”, protože jsem naivní a myslela jsem, ze tak to funguje. Mají tady cca 48 odstínu, 0 testru, ne moji značku. Jedním okem vidím jak děti berou laky na nehty. Potim se. Vylucuji asijské barvy pleti. 

.

Slyším skákání laku na nehty po zemi. “Na nic nesahejte. Pust to. Drz to. Poloz to. Neber to.” Vylucuju afroamericke barvy pleti. 

.

“Ne, nemůžeš si koupit balzám na rty ve tvaru Supermana. Protože jsem to řekla.” 

Přikládám ke svému předloktí jednotlivé lahvičky. 

.

Slysim ticho. Beru nejakou lahvicku. Hledám děti. “Ne. Ani žvýkačku. Nebrec. Nelehej si na tu zem. Neutikej nikam.” 

Cena make-upu 13,49$.

Nakoupit s dětmi a přežít to ve zdraví - k nezaplacení.

Další malé vítězství, God bless me

USA 15/365 malá vítězství

Mám oslavovat malá vítězství, říkala paní, co me tady má na starost. To je hodně pozitivní. Ta paní byla celkové hodně pozitivní a kdyby nebyla těhotná tak bych 100% řekla, ze je pozitivní i já drogy. Nic proti. Já mám rada pozitivní lidi ale čeho je moc... ještě teď me ze spaní budí ten její široký úsměv, který se přibližuje a s 

každým centimetrem zvětšuje! 

Každopádně mi to řekla k příležitosti, ze jsem sama natankovala do auta. Teda “sama”. Sama za asistence 5ti cizích lidi na pumpe. No vlastně natankovat jsem zvládla sama. 

Přistoupila jsem ke stojanu a vrazila do nej kartu. 

Kartu jsem na povel přístroje vyndala.

Vzala jsem tu hadici a stačila ji do dírky.

Natankovala plnou.

Vytáhla hadici.

Pověsila hadici.

A co teď? Tož normálně jak doma. Mrknu na číslo a jdu to dovnitř zaplatit. A tady začíná ten problem. 

Říkám paní ze bych potřebovala vědět, jestli jsem už zaplatila. Paní něco lupe do PC, vyjde uctenku a říká ze ne. Já říkám, ze bych chtěla zaplatit a ona se ptá jakou částku. ???????! Jdu ke stojanu, dívám se na částku. Paní lupe částku do kasy. Chci platit kartou. Jdeme spolu s paní ke stojanu. Ukazuje mi, ze mám strčit kartu, vyndat kartu a natankovat. Říkám, ze jsem  už natankovala. Přistupuje k nám pan, ptá se co se děje. Vysvětluji, ze chci jen doklad o zaplacení. Jdeme s paní zpátky dovnitř. Zase něco lupe. Pouštním před sebe frontu lidi, která mezitím vznikla. Jdu ven ke stojanu. Další pan se ptá, jestli chci pomoci. Opět jen říkám, ze chci vědět jestli jsem zaplatila. Ano, strcila jsem tam kartu. Přichází paní, pan ji říká, ze by to mělo být zaplacené a paní říká OK. OK? 

15 minut tyvole tam chodím tam a zpátky a oni jako nepoznaji, jestli člověk zaplatil??? Takže asi se mi povedlo samotné natankovat.

Další velmi významné vítězství pro me byl včerejší úkol z matematiky. Ano, úkol z matematiky pro 2 třídu. Prosim vás, vy to asi těžko dokážete ocenit ale kdyby jste se zeptali třeba mého bývalého kluka, ten má dodnes tik v oku z toho jak me doucoval matematiku! No jako nemůžeme být všichni geniální zejo. No a ten úkol zněl: 

Bla bla bla na místě jednotek je číslo 9. Číslo na místě desitek je o jedno větší než číslo na místě stovek. Tyto dvě čísla se rovnají 11. Kolik kostek lega Pepíček měl? 

Prosim uvědomte si, ze to navíc bylo anglicky. Dítě napsalo číslo 209. Nevím proč. Hodně me to rozhodilo. Já jsem nějakým vlastním postupem přišla na číslo 569. Večer jsem si ti chtěla ověřit a pak jsem to dala přečíst Georgovi. Četl to tak 10x a pak jsem mu řekla svůj výsledek. Vysvětlila mu logiku věci a on usoudil, ze by to mohli být správně. Paní Zlamalova by byla na me pyšná. 

Radujete se všichni z malých vítězství a svět bude krásnější, barevnější, teplejší... a taky pijte hodně kafe. Svět je krásný

USA 10/356 “druhé housle”

Děti mají spoustu kroužku a mimoskolnich aktivit. Tento týden jsem byla poprvé na hodině houslí a klavíru. Muzu vám jen rict, ze to bylo naprosto ponižující. Proste jsem předpokládala ze to bude jako na gymnastice. Sednu si a počkám, až dofidlaji a pojedeme domu. Heh.

Housle i klavír jsou soukromé lekce u učitelů doma. Včera to byly housle. Paní byla moc sympatická a hrála jak génius ale... byla poněkud zvláštní. Hodinu začala tim, ze se malé zeptala co jsou to zdvořilostní fráze a jak se chovat slušně a co to znamená neprodleně. WTF?????

Dále požádala MNĚ abych si vedla poznámky, podle kterých budeme doma trénovat. ?!?!?!?! Tyvole sak já ani nevím jak jsou anglicky struny nebo smyčec! Nebo jak se asi píše název jakési písničky!!! 

V půli lekce mohla malá požádat o přestávku. Během přestávky mi učitelka podala smyčec, abych si ukala, jak se správně drží ????? Já nevím, jestli vy vůbec chápete tuto situaci. Bylo to poprvé, co jsem držela smyčec v ruce. 

Chvilku mi lámala prsty a pak to vzdala. Mám se podívat na ni s pak kontrolovat malou, aby to delala stejně. Chtěla jsem utéct. Ponižující. Dal si mám zapsat tyto noty, které ke třeba opakovat. Jako upřímně se podle me až sadisticky využívala v tom, ze nemám ani tušení jak se tyvole píšou noty!!!! 

Po 17384x opakuji, ze nehraji na žádný hudební nástroj!!!!!  Usmívá se ale přitom vidím jak se mi vysmiva, jen to kryje jakoze za mily úsměv. Mám si psát 1a, 3, 2, 1. Divá se mi do papíru a s úsměvem se me ptá jestli “může”. Vrací mi papír, kde skrtla můj zápis a napsala 1 A 3 2 1. Důležitá jak prdel.

Hodina se blíží ke konci. Učitelka mi nabízí, ze by bylo lepší, kdybych si brala taky lekce pro sebe a pak bych to mohla lépe trénovat s malou. S veeelkym úsměvem odmítám, ze to je pro me moc složité a ze to nezvládnu. Odveti mi, ze nic není nemožné, stačí jen chtít. Mrcha. Tak doporučuje, abych každou lekci nahrávala a pak to poustela doma tatínkovi aby s ni trénoval on. Naštěstí z ni George nechce mít virtuoza takže je to OK.

Máme si pouštět porad ty písničky, co má hrát, aby si je naposlouchala. Mám to pouštět na CD třeba cestou do školy, když snidame, když děla úkoly a když jde spát. Já si to budu pouštět když budu sedět na záchodě, protože se z toho brzo poseru 🙂

Doma zjišťuji, ze ta písnička je Minuet a ne Minaret. Never mind.

Denis postrach USA 8/365 mezi slepými jednooky králem

Zrovna jsem s malou na gymnastice a už od včerejšího koncertu JT 😍 začínám registrovat typické Američanky. Včera jsem viděla maminky s dcerami, které si skoro musely kupovat 4 sedadla pro 2 osoby! Dneska můj první pohled spocinul na učitelce gymnastiky.

Paní kolem 50, asymetrická. Víte co to znamená? Asi metr do výšky s asi metr do šířky. A pajdá. Chodí jak postiženy tučňák ale je mega přísná. Fakt je to epické když ji vidím mezi těmi holcickami. 

Ano, tady je ten druhy příklad amerických maminek a dcer. Včera to byly obě dobre zivene holky a tady je to jinak. Sedím na tribune pro rodiče a jsem tady nejhubenejsi ze všech prisedicich. 😎 I tak se bojím, ze nosnost této lavky je několikanásobně překročena. 

Všechny holcicky jsou vzorně ucesane a maminky je filmuji na telefony a ukazuji palce nahoru. “Moje” holcicka hodila rybu v šatech na deckem hřišti, cele kolena od hlíny a protože jsem tady nemohla trefit, převlékala se v autě za jízdy. Culik se ji už dávno rozpadl a pití jsme zapomnely ve škole. 

Super, zrovna ji učitelka upravila vlasy a ty kolena od hlíny určitě zachvilku omele o matrace. Zase jsem to zvládla ❤️

Denis postrach USA 4/365

Dneska je můj poslední den v NY. Na workshopu, kvůli kterému tady jsem, jsme dneska měli na programu prezentaci našich kultur a zemi. Hodina začínala v 14:00, učitelka přišla 14:47. Potřebovala jsem se ji zeptat na jedno důležité slovíčko k me kulturní prezentaci, fakt jsem nevěděla jak přeložit pálenicu. Ovšem když jsem přišla blíž a začala s ni konverzaci došlo mi, ze ona pravděpodobně v jedné byla. Asi tak před 10 minutami. Nevadí, mohla být sranda ale bohužel ji vyměnili. 

Prezentace začaly, všichni meli různé nákresy, obrázky, mapy a vlajky. Pak jsem tady byla já. S jedním papírem a pullitrem slivovice v ruce jsem jim předvedla celou naši kulturu! Moje prezentace měla 5 bodu.

1. Slavné osobnosti - aby vůbec zjistili, ze Česko skutečně existuje. Ne, už nejsme Československo honey, jen v televizi, když máme talent 😉
2. Fakta - Češi byli jako 3 národ ve vesmíru a jsme první v konzumaci piva na světě. 161 litru na osobu ročně.
3. Svíčková 
4. Pivo
5. Slivovice

Krátká, ale za to velmi výstižná a zajímavá prezentace českého národa. Chtěla jsem i zpívat a zatancit hanackou besedu ale Turka predemnou taky zpívala a já bych nerada s někým soutezila....

Joa některé z prezentací obsahovaly i ochutnávku. I ta moje obsahovala ochutnávku 🙃 I když jsem je nabádala, ze slivovice je desinfekce a medicína - což bylo podloženo i faktem, ze v ČR žije pres 1000 obyvatel starších 100 let, většině shořely chuťové buňky při pouhém privoneni. That sucks.

Denis postrach USA 3/365

Už chápu,proč lidi miluji central park. Kolem je všude hrozny shon, taxiky, auta, davy lidi... tohle je jako oáza. Jiný svět. Sedím tady a sleduju veverku jak louska oříšky. Muze být něco víc relaxacniho? 

Potrebuju chvilku pro sebe, mám tady totiž svoje fanoušky. Dnes při obědě jsem seděla s holkama z činy a Turecka. Dozvěděla jsem se, ze me miluji. Moje oči, vlasy, make-up, humor... je to tady fakt sranda. Ale co se stalo dneska při obědě, to fakt nevymyslíš.

Sedím s cinankama a (nevím jak je mnozne Turkyňema? Turkami?🤭) holky z Turecka se ptají, jestli je to maso kuřecí. Vznikne debata o tom, ze ony neji vepřové kvůli náboženství. Číňanky se vyptavaji - vždycky se vyptavaji, jestli hovězí je povoleno. Říkají, ze ano ale jedna ji pouze kuřecí. Číňanky se ptají, jestli ji i kachny. A teď pozor!

Kachna je anglicky duck - vyslovuj dag. Turka hledí a říká ze neeee, ze nikdy a ptá se cinanky, jestli ona ano na to Číňanka s úsměvem odvetila, ze ona ji všechno.

Bylo ticho. Turky se na sebe jen podivaly a nikdo nemluvil. A me to došlo! 

Říkám neee, ona myslela duck, jako kachna, ne dog jako pes!!!!!

Prosím vás, dovedete si představit tu cinanecku, jak s úsměvem říká, ze ji psy? 😂  nikdo se tomu sice moc nesmal, tak doufám, ze aspoň vy to pochopíte! 😂

PS1. Chci veverku, prosím. Jsou všude a jsou nádherné!

Jak tady lezim na zemi, vyzula jsem si boty a to me přivedlo na další poznatek, který mám o NY. Jak voní New York? 

Většinu času citis kone. Je totiž populární nechat se vozit bryčkou po Manhattanu nebo Central Parku a koně kadí a tak nějak to tady voní.

Když ovšem zajdes do uzsich uliček, tady smrdí odpadky, které jsou v černých pytlích na velkých hromadach před domem v každé ulici. V těchto uličkách také můžeš cítit psi hovinka a když se dostatečně pečlivě kochas každým letadlem, které leti nad tebou nebo každou vysokou budovou, je velká pravdepodobnost, ze to tak bude “vonět” i u tebe doma.

Třetí typická vůně je podle me marihuana. A čím vice se přibližuje do centra, tím intenzivnější je. 

PS2. Central Park by se rozhodne líbil Romanovi. Dali bysme tu CHILL 😎

Denis postrach USA 1/365

Po 4,5 hodinách cestování z otrokovic do prahy jsem nasedla na letadlo směr NYC. Cesta letadlem mi zabere jednou tolik, co cesta s ČD na letiště , což je vzhledem k vzdálenosti vyrecne samo o sobě. 

Přistáli jsme a ká se nechám unášet davem, projdu imigrační kontrolou, kde naštěstí nebyla fronta a pak se na informacích ptám na autobus. 

Čekám na autobus a poprvé to na me vše doseda. Poprvé jsem se zastavila a vidím, ze jsem úplně sama v cizím městě, zemi, kontinentu. Tady pro me táta nedojede traktorem.

Po psychické podpoře od vojty me vola řidič. Jde se mnou i jeden kluk, který je momentálně můj vztyčny bod, jdu za nim. U autobusu se me ptá kam jedu, ze on do YMCA - jak v té pisnicce. Já říkám, ze nevím. On se směje. Posléze zjišťuji, ze jede tam kam já. Typek je z Dánska, dal s nama jedou ještě Španělka a Italka.

A teď je to tady. Denis z rackove vyjíždí z letiště. Z rackove do NY, chápete to? Úplně sama. Jsem borec. Očekávám to město, které nikdy nespí. Hm totok vypadá jak zizkovska rozhledna, totok zase jak ten most v Bratislavě, segmenty na jižních svazích... Aaa tohle je jak ulice z rychle a zbesile. Cesta jak ze Zlína do otrokovic, když jedou všichni z práce. Nadšeni nic moc.

A pak se začneme blížit k Manhattanu. Mám slzy v očích, je to HUGE! Teď projizdime ulicemi a já si vybavuji tyto scenérie ze Sexu ve městě. První krok za mnou, mnoho dalších predemnou.

Porad si v hlavě zpivam váj em sí ej, aspoň už vím, kde bydlím 👌

Denis postrach USA - přípravy

Klasická situace, když něco musíš dělat, ale místo toho si třeba začneš počítat chlupy na ruce, nebo začneš zvažovat, že si pořídíš mravenčí farmu. Tak já tady sedím a píšu tento příspěvek místo toho, abych si konečně zabalila kufr. Šla jsem si sem vytisknout seznam věcí, protože začínám v tom mít trochu chaos a tak to chci mít někde černé na bílém. Zatím ten seznam vypadá obstojně - otvírák a láhev jsou skutečně MUST HAVE věci, které na roční cestu potřebuješ.

Událo se toho dost. Mám nového chlapa. Jako tak na půl ho mám. Ne s někým na půl ale na 1500 kilometrovou vzdálenost. No ale mně to přišlo stejně málo, tak jsem se rozhodla, že to natáhnu na 7000 km. Prostě výzva. Určitě si někdy najdu čas a popovídám vám o vztahu na dálku, jak vzniká a jak přežívá ale teď mám jiné a aktuální téma. To, kvůli kterému sedím mezi hromadou oblečení, bot, léků a kufrů. Za dva dny odlétám z Prahy do New Yorku a chvíli tam zůstanu. Teda měla bych tam zůstat rok. Uvidíme.

Na svůj instagram budu na přání přátel a známých přidávat téměř vše, co uvidím. Přesně si to umím představit, že budu jak ti Číňani v Praze. Jéé holub. Cvak. Jéé auto. Cvak. Jéé barák. Cvak. Takže přemýšlím, že to přejmenuji na "Denis postrach USA" nebo "Denis postrach dětí", protože odjíždím do rodiny jako au pair.

V úterý máme na programu kulturní večer. V papírech, které jsem si před odletem měla nastudovat píšou, že si můžu připravit něco, co bych chtěla ze své země prezentovat. Otec v tom má jasno - nabalí mi litr slivovice. Jako nutno uznat, že takovou kulturu tam asi ještě neviděli.

Do seznamu zapisuju, že si musím vzít víc pltí (kalhotky, spodní prádlo), protože se z toho všeho možná poseru. Zatím mi to připadá ohromě vtipné, když si představím sebe někde v NYC. Absolutně nemám ponětí, co se bude dít. Prý si nemám kupovat flašku na letišti ale až v letadle, že to vyjde levněji. Asi to tak tedy udělám, a tu flašku vypiju hned, jak se dostanu z letiště na ubytovaní. Sama, v NYC... Přijímám výzvu, Ameriko!