Zažíváme
tady těžké chvíle. Jednoho dne jsem byla sama doma, když zazvonil pošťák. Šla
jsem otevřít a přebrala balík.
“Prosím vaše
příjmení.”
„Adamíková.“
Borec hledí a čeká.
„Ej dí ej em áj kej ou ví ej, Adamíková.“
(Po jednom dni v nemocnici je ze mě mistr světa ve spelování mého jména.)
„Okay, bye.“
A
v ten moment pes proklouzl mezi dvěřma. Volám ji zpět. Ignoruje mě.
Pán říká, že je krásná, že si ji veme.
Jo, prosím pane, dávám vám ale den, maximálně dva a pojede zpět. Vracím se do
baráku, běžím k druhým dveřím a obouvám si gumáky. Česky nadávám. Proč
zrovna já mám takového blbečka psa... Venku pes stojí u výběhu slepic. Dívá se
na mě. Já řvu. „Pojď sem!“ Pes se na mě dívá, ale to je vše, žádná reakce. Tak
se rozhodnu, že ji půjdu kopnout do řiti, ale když jdu směrem k ní, prchá.
Říkám si, na co tam čumíš, blbečku?
Doprdele! Mrtvola! Mrtvé zvíře! Jdu do
výběhu, leží tam mrtvá kachna. Zřejmě ji něco pokousalo. V rohu se krčí
její kamoška, ta přežila ale je taky jakási od krve a nevypadá moc vesele.
Obcházím kurník a nacházím dvě další mrtvoly částečně protažené plotem ven a
taky částečně sežrané. Volám Georgovi. Ptá se, jestli je to zvíře pořád
v kurníku. Ty vole, to mě ani nenapadlo, vždyť mě to mohlo sežrat taky!
Volám mámě, mezi tím pes vzal roha...
„Mami, to je v prdeli, su sama doma,
3 mrtvé kačeny a jeden ztracený pes...“
„No
Denuš, pěkně se tam o to hospodářsví staráš.“
Oprašuju kufr, na to nemám nervy.
Za chvilku mi volá Veronika, jsou to její
slepičky, je z toho smutná, všichni jsme smutní. Večer jdeme do baru.
Úmrtí v rodině.
Ráno vstávám po třech long island iced tea
a odjížím na výlet. Píšu kamarádce, ať mi veme Brufen, už se znám... Jak
vyjíždím z baráku, dívám se směrem ke slepičkám, vše se zdá v pořádku.
Vracím se večer, hledám někoho
v baráku, nacházím jen děti v postýlkách. Za chvíli se ve dveřích
objeví George s čelovkou na hlavě, tváří se jak po funuse.
„Třináct“ říká,
“Co? Další tři?“
„Ne, třináct, neskutečný masakr, poslední
to zabilo před hodinou.“
Whaaaat?!
Všude kolem položili pasti a číhali na
kunu, lasičku, nebo co to je. Jestě ten večer jsme na fotopasti viděli, jak se
dostala dovnitř. Prostě prolezla okem plotu. To jsem čuměla jak puk. Druhý den
večer se chytla do pasti, Veronika mi ukazovala fotky s tím, že je to
vlastně roztomilé zvířáko. George koupil v obchodě vajíčka a prohlásil, že
to je smutný den pro jejich rodinu.
Dneska jsem viděla, že jedna
z přeživších je na tom zle, ale George má už dost zabíjení zvířát, tak to
necháváme na přírodě. Ještě že nemáme na Vánoce kapra... Když jsem šla dneska
s psem ven, řekl mi ať si vemu pušku a zkontroluju pasti na bobry. Jako že
bych JÁ zabila bobra? JÁ bobří máma zabít bobra? Tak to mu říkám, že bobr je
kámoš, ne žrádlo! A šla jsem zkontrolovat ty pasti a případné oběti vypustit na
svobodu. Zachraň strom, nakrm bobra!
G mi nastavil do jednoho jejich ntb
češtinu, tak konečně zkouším používat i interpunkci, ale můj mozek uvadá.
Vždycky jsem si říkala, jak je někdo trapný, že jakože zapomněl v cizině
češtinu, ale někdy to prostě nepřepne. Obzvlášť, když musím přepínat rychle.
Jakože si s někým píšu, nebo volám česky a děti nebo někdo jiný na mě
promluví anglicky a já jim odpovím česky. Nebo naopak jsem mamce na telefonu
odpověděla anglicky. Minule jsem si zase za boha nemohla vzpomenout, jak se
česky řeknou jahody. Takže mluvím jak kretén. No kdyby jste tady slyšeli moji
angličtinu... tady mi to příjde v pohodě, všichni tak mluví, musíš
vyslovolat s tím „horkým bramborem“ v puse, ale já si tak připadám
jak kretén. Chápete co myslím? Není hamburger jako hembrrrgrrr. :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat