Večer jsem si záměrně
oblékla dlouhé kalhoty a přehoz na ruce, abych držela nějaký jejich dress code,
jelikož jsem předpokládala, že jednání bude jen mezi chlapama. A ve městě to
bylo jiné, než za zdmi hotelových komplexů a o jejich pozornost jsem určitě nestála.
Já nevím proč, ale všichni místní chlapi mi smrdí. Jako fakt, beze srandy.
Šli jsme přes město,
které bylo večer jiné než přes den. Mnohem více žilo a dokonce jsem slyšela
nějaké ženské mluvit česky, to mě potěšilo. Momo mi říkal, že tam chodí hosté
z hotelů za zábavou do klubů. No, bylo mi jasné, jak se tyto baby chodí
bavit. Prý můžeme také jít, pokud budu chtít – ne, nechtěla jsem. Děkuji pěkně.
Na každém rohu ulice
spaly kočky. Chudinky špinavé, vychrtlé… Hned bych si je všechny posbírala a vzala
domů. Během cesty jsem měla asi 10x infarkt, protože všichni neustále troubili
a já nevěděla, jestli troubí na mě, jakože mě chtějí přejet nebo jen tak.
Každopádně z toho jak jsem se pokaždé lekla, měli značnou prdel. Haha…
Došli jsme do něčeho
jako bar/kavárna, sedla jsem si a dala si vodu. Momo někam odešel, že ať čekám
a kdyby něco, tak ať řeknu, že mám manžela. To si jako děláš prdel? Co znamená
„kdyby něco“? Jakého manžela mám? Jako jeho?! No paráda. Moje paranoia vzrostla
ještě víc, když se asi po půl hodině vrátil a vzal mě do smradlavé zahulené
místnosti plné chlapů. Přes dým jsem skoro neviděla, ale posadil mě ke zdi na
stoličku, takže jsem měla rozhled po celé místnosti. Bylo tam asi 7 chlapů,
jeden seděl za velkým dřevěným stolem a zbytek kolem něho. Asi nějaký kápo nebo
co. Takže super, nějaká mafie, teď se budou domlouvat, jestli mě prodají nebo
na mě přidělají bombu.
Přišla za mnou paní a
ptala se, jestli si dám čaj. Poděkovala jsem a odmítla. Zeptala se tedy, jestli
si dám alespoň kávu a já zase odmítla. Ti mafiáni už se na mě otáčeli, ale já
nechápala proč. Později jsem se dozvěděla, že to je velice neslušné odmítnout
čaj. Něco jako když u nás odmítneš štamprlu. Ale oni nepijí alkohol. Aláh řekl,
že alkohol není dobrý. Ale Aláh ještě nevěděl, že drogy jsou horší, o těch ale
nemluvil. Takže minimálně hašiš sis mohl koupit ve stánku s pečivem. Jako
kdybys chtěl na snídani nebo tak…
Ti chlapi asi něco
vážného řešili. U nich jsem tedy nikdy nepoznala, jestli se normálně baví nebo
hádají. Furt řvali jeden přes druhého, telefonovali a na střídačku odcházeli a
přicházeli. Já už jsem toho měla po hodině a půl plné brýle a nemohla jsem už
ani usedět. Začala jsem z nudy zkoumat tu místnost. Byly tam asi 3 druhy
koberce, velký mohutný vyřezávaný stůl tomu dával dojem, že za ním sedí nějaký
boss ale při pohledu na strop, že kterého trčely dráty, které dále vedly po
zemi pod těmi špinavými koberci, tě ten pocit hned přešel. Špinavá díra.
Z mého zadumaného zkoumání drátů, vedoucích ze stropu, mě vyrušil potkan,
který skočil po těch drátech dolů na koberec, proběhl těsně kolem mě a zdrhl
ven. Zařvala jsem jak tygr a všichni se lekli. Byla jsem ráda, že mě nikdo
nezastřelil, protože všichni vypadali, že mají v trenkách nebo ponožkách
zastrčenou bouchačku.
Ten borec, co seděl za
stolem, vstal, vzal si Moma bokem a něco s ním řešil. Když se vrátili,
řekl mi Momo, že odcházíme. Ty vole, to jsem asi něco posrala ale tak promiň,
když ti spadne potkan málem za krk a pak ti proběhne mezi nohama, to se prostě
lekneš. Čekala jsem, co se bude dít, ale byl v pohodě. Vzal mě na jídlo,
ptal se, co si dám. Chvíli jsem se dívala na tabule s arabskými nápisy.
Dělala jsem, že si vybírám… Pak jsem řekla, ať mi vezme to co včera. Bylo to
nic moc ale tak vyber si žejo.
Začal mi povídat o tom,
co řešili, než mi spadl potkan do klína. Tak že prý do konce týdne budu na
hotelu, ale ještě neví kde, jestli v Hurghádě nebo Marse, ale to mi bylo
jedno, hlavně ať už jsem pryč. A taky mi vysvětlil proč se to tak prodlužuje,
že čekáme ještě na dvě Ukrajinky, které půjdou do hotelu se mnou.
Nemám ráda nikoho, kdo
mluví rusky.
Žádné komentáře:
Okomentovat