Egypt - den třetí

K mému údivu otevřel kufr a začal vyndávat mé zavazadla z auta. Vystoupila jsem a ptala jsem se co se děje a proč nepokračujeme směr hotel. Tak prý na hotelu pro mě ještě není místo, ale zítra už bude. V baráku, který vypadal, jak z válečné zóny, nebyl výtah. Při cestě do patra, kde měl Momo byt, jsem měla možnost vidět spoustu bytů bez dveří. Byla tam jen suť a bordel. Byty, ve kterých někdo žil, byly také otevřené a všichni jeho obyvatelé si mě prohlíželi. Snažila jsem se usmívat a zdravit je, avšak nikdo na můj pozdrav neodpovídal. Tvářila jsem se, jakože jsem nad věcí, a že si vůbec nemyslím, že tam umřu.

Byl to malý byt, obývák s kuchyňkou a dvě ložnice, jedna moje druhá jeho. Specialitka a chuťovečka byla zejména koupelna, propojená se záchodem. Ale ne propojená jako jsme zvyklí. Prostě jsi mohl sedět na záchodě a u toho se sprchovat (to jsem vzhledem k nedostatečné/nulové/ zvukové izolaci stěn z papundeklu i s radostí využila). Žádný závěs, nebo nějak jinak ohraničený sprchový kout, jen odtok v zemi. Byla jsem přesvědčená, že se z toho bytu už v životě nedostanu, že si mě asi vezme za jeho třetí manželku a budu s ním žít v této špinavé díře a plodit děti. Domů jsem napsala, že všechno super, akorát že na hotel dojedu až zítra. Stačilo, že jsem byla strachy posraná já, nemuseli být i mí rodiče. Bylo to moje rozhodnutí, můj boj.

Ráno mi Momo udělal na snídani jedno volské oko. Máma dělává pro mě a bráchu vaječinu z 10-ti vajec, takže mě jedním vajcem moc nepohostil. Se značným optimismem jsem se ptala, kdy vyrazíme na hotel. Tak prý zítra. – Později jsem zjistila, že tohle je přesně ten pojem „egyptský čas“. Zítra, později, za 10 minut. Prakticky mají neomezený čas na všechno a tyto výrazy jsou jen „jako“. Možná ani nevědí, co to anglicky vůbec znamená.

Pro mě, jako pro člověka s malilinkatou dušičkou, znamenalo jeho zítra NIKDY. Začala jsem se s tím smiřovat, a ze svého malého pokojíku jsem se z balkonu dívala na místní ženy a říkala si, že ten šátek mi určitě nebude slušet. V posledních nadějích jsem začala hledat svoji útěchu u boha a naučila jsem se modlitbu na kartičce s pannou Marií, kterou mi dala babička, nazpaměť. Bylo to vlastně jediné, co jsem v tom kamrlíku mohla dělat. Do společného prostoru s Momem jsem vycházet nechtěla a internet zde neexistoval.

Při ramadánu se drží půst od východu, do západu slunce. A nejen během ramadánu ale i jindy se zde žije zejména večer. S jedním vajíčkem na snídani jsem přežila celý den a asi v 11 večer mi přinesl večeři z města. Byla jsem smutná a žaludek jsem měla strachy tak stažený, že jsem stejně moc nejedla a šla spát. Druhý den ráno opět jedno vejce, opět otázka kdy pojedeme a opět stejná odpověď – ZÍTRA.

Už jsem byla smířena, že zbytek života budu žít jako egyptská žena, takže jsem rezignovala a šla s ním do města. Sedli jsme si do čajovny, dali si dýmku a čaj. Momo mi řekl, že je tady wifi, takže se můžu spojit se „svým“ světem. Po chvíli mého chatování s rodinou a přáteli jsem si všimla, jak se směje. Prý jsem úplně změnila výraz a chování, když jsem mohla být na internetu. Takže po mém 3 denním naléhání šel se mnou koupit EG simkartu s daty. Jupí.

Cítila jsem se trochu jistější, když jsem měla přímé spojení domů a mohly jsme si s mámou konečně zavolat přes video hovor. Naši viděli, že žiju a já viděla je a to mi k spokojenosti maximálně stačilo. Ten večer měl mít Momo nějaké jednání, a že jsem začala trochu vylézat ze své ulity a věřit mu, rozhodl se mě vzít s sebou