Egypt podruhé

Přiletěli jsme s Milošem domů a já obeznámila své rodiče s mým plánem. Samozřejmě byli proti. Celá moje rodina s tímto nápadem nesouhlasila, ale já už se rozhodla a oni věděli, že pokud něco chci, tak s tím nic neudělají. Začal maraton vyřizování. Už jsem myslela, že snad neodletím, kolik s tím bylo papírování, které nesnáším. Koupila jsem letenku a za 14 dní měla letět zpátky do EG.

Už ani nevím, jaké jsem měla pocity, jestli jsem se bála nebo těšila. Přišel den D a naši mě vezli do Brna na letiště. Máma začala brečet po 10 minutách jízdy, a to ona nikdy nebrečí. Miloš mě jel na letiště doprovodit také, asi se chtěl přesvědčit, že nastoupím do letadla, odletím a on bude moct žít svým šťastným bohémským životem beze mě. Čím blíž jsme byli Brnu, tím víc se mi stahoval žaludek, ale držela jsem se, sama jsem si to vymyslela, tak nebudu brečet. Zlom nastal, když jsem ve zpětném zrcátku viděla, jak si otec utírá slzy. Při jeho poznámce „Děláš největší chybu v životě.“ jsem začala slzet i já. Jediný Miloš byl v pohodě a užíval si výhled na letadýlka za oknem.

Rozloučili jsme se a oni odjeli. Při čekání na gate jsem zavolala Momovi, že za 4 hodiny budu přistávat v Hurghadě, aby mě tam čekal. Že jo, no problem. Začala jsem trochu přemýšlet nad tím, že co bych dělala, kdyby se mi něco stalo, nikoho tam nemám, nikdo nemá kontakt na moji rodinu, a i kdyby měl, tak jak jim budou rozumět anglicky? Trošku jsem se spoléhala na Patrika, který dělal animátora na hotelu, ve kterém jsme na dovolené bydleli. Hodně mi pomohl i s tím, co si mám před cestou zařídit a co si vzít s sebou.

Přistála jsem do krásného teploučka, koupila si turistické vízum a modlila se, aby na mě skutečně někdo čekal, jinak bych byla v prdeli. Mé prosby byly vyslyšeny. Naložili jsme kufry do taxíku a já předpokládala, že se vydáme na cestu do hotelu, kde budu pracovat.  Ani jsem si neměnila žádné jejich peníze, měla jsem s sebou jen pár dolarů, protože jsem měla mít ubytování i jídlo od hotelu a co víc bych potřebovala?

Taxikář jel jak blázen, pásy v autě nefungovaly a předpisy se zde žádné nedodržovaly. Řidiči neustále troubili, jen tak, asi na pozdrav nebo nevím, jak si to vysvětlit. Přijeli jsme do města, a já přísahám, že v životě jsem neviděla hnusnější místo. Všude prach a špína, odpadky na cestě, chodníku, v rozbitých vitrínách, psi a kočky potulující se po ulici.  Zajeli jsme do malé uličky, naproti nám jel pán na vozíku, který táhl osel, před téměř každým vchodem byl prašivý gauč, na kterém se povalovali místní muži. U jednoho takového vchodu jsme i my zastavili. Říkala jsem si, že pravděpodobně chce Momo využít té situace, že má k dispozici taxík, tak si tady něco zařídí a pojedeme dál. K mému údivu otevřel kufr a začal vydělávat mé kufry z auta….