Dovolená - part four

V příběhu já mrzák pokračuje moje úrazová smůla. Sádru jsem měla naordinovanou na 12 týdnů. Již při odjezdu na dovolenou jsem její vábnou vůni cítila při každém pohybu ruky nebo za lehkého vánku správným směrem.  K moři jsem odjížděla vybavena prostředky, které měly zabránit tomu, aby se sádra namočila. Dovedete si představit tu sůl, jak zasychá a žere mě za živa? Ale díky mému ošetřovateli Frantovi, jsme tomu předcházeli pomocí již zmíněných propriet. Na ruku jsem si vždy nasadila chirurgickou rukavici, celou sádru jsme zabalili strečkou a následně omotali izolepou (pamatuj - co nespraví izolepa, tomu nepomůže ani svěcená voda). Ačkoliv to vypadalo, že jsem o ruku přišla někde v boji a mám místo ní protézu, fungovaly tyto ochranné prostředky skvěle a já jsem klidně mohla chodit šnorchlovat.

Ale tak celkově to vedro, střečka a ruka v rukavici nedělali dobrotu a ruka zapáchala neskutečným způsobem. Františka to začínalo už dost dráždit a zde se začala projevovat i jeho skutečná povaha. Velmi vytříbenými slovy mě upozorňoval, že pokud tu ruku nebudu držet v dostatečné vzdálenosti od něj, tak se mu neudělá dobře. /Ku*va, strč si tu ruku do pr*ele nebo se pobliju./ Byl nonstop nevrlý. No aby se nepo*** kvůli trošce smrádku J

Situace se sádrou dále gradovala, když jsem si šla jen namočit nohy a smetla mě vlna. Pochopte – ochranné prostředky jsem nepoužívala stále, jen pokud jsem šla šnorchlovat, jinak by ta ruka zřejmě uhnila. Vlna mě shodila a já zajela oběma rukama pod hladinu. První můj pohled byl na Františka, který se plácl přes čelo a odešel (zřejmě k baru). Nastala panika, to poslední co chceš, je aby tě žrala sůl další 2 měsíce. Napadlo mě, že to vymyju vodou a pak vysuším fénem. To vedlo ke spáleninám druhého stupně, doprovázeným zápachem mokvající ruky. Uznávám, bylo to otřesné.

Sádra mě také pořád dřela, naštěstí u bazénu měli malou lékárničku a zde leukoplast. Postupně jsem tu sádru ostříhávala nůžkami a následně zalepovala náplastí. František ji pak vzal do kapsy, že pro to nebude pořád chodit.

A když se daří tak se daří, žejo? Byli jsme na pláži a on spal. Já potřebovala vytočit lehátko za sluníčkem. Jelikož jsem Fanyho pořád s něčím otravovala, nechtěla jsem ho budit. Jednou rukou jsem začala posouvat těžké dřevěné lehátko a z ničeho nic bolest jako čert. Bouchla jsem se do palce na noze. Hledím dolů s vytřeštěnýma očima. Nic, uf. Zmáčknu trochu nehet. Krev. Panika. Franta pořád spí. Ten mě už fakt zabije.

Přes písčitou pláž po jedné noze poskakuju k té dobře známé lékárničce. Jednou rukou si také musím držet prsa, aby nevypadly z plavek. Opět komická situace. Někdo už doplnil náplasti, díky bohu. Profesionálně si palec desinfikuji a zjišťuji rozsah poranění. Určitě sleze. To nedobré pro mě.

S palcem omotaným obvazem sedím smutně na lehátku a čekám, až se Franta probudí.

„Mám bebino...“

„Hmm, já vím…“

„... já mám ale nové ...“

Franta málem vyletěl z kůže. Prý nepochopí, jak se někdo může zranit při otáčení lehátka, prostě nepochopí…

Druhý den už nebyl tak moc naštvaný a byl ochotný provést znalecký posudek „jak moc je to špatné“. Prý dost, mám jít k doktorovi. Říkám, že néé, že to bude ok. Straší mě, že mi ten palec upadne. Tak teda pod výhružkou upadnutého palce volám na pojišťovnu, řekli mi zajímavé informace -  mám si zajít k lékaři, ať mě ošetří. Jako myslím, že to je od nich hodně důležitá a zásadní rada. Tento smrtelně vážný telefonát stál mě 500, než mě přepojili k někomu „kdo to má na starosti“. Znáte to, každý v pojišťovně neví, co mám dělat se skopnutým palcem.

Tak tak mě Franta dotáhl na recepci, ten palec opravdu bolel a znemožňoval mi ladný pohyb. Oznamuji, že jsem zraněná a potřebuju doktora. Doktor je prý ve vedlejším hotelu, že tam máme dojít a někdo nás tam počká. Nechci dělat problémy, tak i přes velkou bolest pajdáme vedle k hotelu, kde nás bohužel nikdo nečekal. Franta už zase nervil a tak jsme se rozhodli, že doktora najdeme sami. Neúspěšně.

Vracíme se na recepci oba vytočení a zpocení až na řiti. Zdůrazňuji, že nemůžu chodit, ať okamžitě dojde doktor. Asi za 20 minut došel borec v kroksách s kufříkem, chvilku pokecal s chlapama na recepci a pak jakože je ten doktor, co jsme ho hledali. Franta nevěří vlastním očím, prý vzali prvního kuchaře, co měl volno. Každopádně máme pana doktora následovat do toho druhého hotelu. Franta nadává jak špaček. Začíná celou tu estrádu natáčet, protože to svět ještě neviděl.

Šli jsme 4 – já, Franta, doktor a překladatel. Doktor mluvil arabsky, překladatel na mě anglicky a já na Frantu česky. Ano, opět komická situace jak sviňa. Doktor nás vede do své ordinace ve sklepě. Konstatuji, že z tama se už asi nedostanu. Doktor mě položil na lehátko. Říkám, že mě bolí palec, že nemusím ležet. Prý musím, ok. Chystá si desinfekci, zvedá mi nohu a dává mi pod ni ručník - přece aby si nezašpinil to lehátko, žejo. Mezitím celou tu červenou kapalinu vylije. Těžko, jen velice těžko zadržujeme smích. Ten jistě vystudovaný lékař mi strhl obvaz i s náplastí z palce. No to si dělá prdel?! Bolelo to jak prase, nechápu proč to nerozstříhl nůžkama?? Později usuzuji, že můžu být nakonec ráda, to by mi taky nedopatřením ten palec mohl ustříhnout. Během zákroku vypadá elektrický proud. František musí přestat natáčet a zapíná svítilnu, aby pan doktor mohl ošetření dokončit.

Chtěl po mě ještě nějaké číslo od pojišťovny, aby mi mohl dát léky. Volám opět na tu linku, avšak mluvím jen s jednou slečnou, která to ale bohužel zrovna nemá „na starosti“. A pak mi dojde kredit. Takže ty léky nepotřebuji, děkuji.

S Frantou jsme se shodli, že z fleku můžu dělat na chirurgii v Egyptě, protože mi to vlastně jen vydesinfikoval a omotal obvazem. Nutno říci, že to zavázal hůř než já.

Za šera šel František opět vyloupit lékárničku u bazénu.

Pro krásu se musí trpět a já jsem si nevezla kufr bot na podpatku, jen aby se proletěly letadlem, proto zatínám zuby a jdu na večeři za dámu. Sice s ovázaným palcem a rukou ale za dámu. Nehet nakonec slezl, ale musím uznat, že už je opět krásný J #Denisdoktor