Dovolená - K.O.nec

A jak už to bývá, něco končí a jiné začíná. Nám skončila dovolená a začala nám tím cesta domů za všechny prachy. Odlet byl v nočních hodinách, museli jsme opustit hotelový pokoj a přesunout se na recepci. Odtud nás měl v určitý čas vyzvednout transfer na letiště. Zhruba půlhodiny po daném termínu jsem požádala recepci o zavolání našemu delegátovi, aby mě ujistil, že autobus jisto jistě dorazí.


Z našeho hotelu jsem odjížděla jen já a František. Autobus, kterým jsme měli odjet, sbíral turisty i z dalších hotelů, tak proto ta prodleva, prý. Po hodině jsme byli již značně otrávení a opět chtěli volat delegáta. Bohužel, číslo již nebylo dostupné, prostě pomoz si, jak chceš. Jelikož na recepci jsme díky našim neustálým problémům byli již známí, sami se nabídli zavolat do vedlejšího hotelu, kde měl autobus také nabírat lidi. Bohužel, nikdo nic neví a autobus v nedohlednu. Čas do odletu se neúprosně zkracoval a my byli unavení a ve stresu. Já usnula na pohovce, za další hodinu mě budil František, že by každou chvíli měl autobus dorazit. Díky bohu, snad stihneme letadlo…

Cestovní kancelář ETI - rozhodně nedoporučuji, ani zadarmo

Na letišti při odbavení a průchodu tím speciálním rámem jsem pískala. Pán, který měl tuto kontrolu na starost, mě vyzval, abych si sundala sádru…..?! Aha, tak to asi těžko. Po chvilce vysvětlování, že si OPRAVDU SÁDRU SUNDAT NEMŮŽU, přišel druhý zaměstnanec letiště se speciálním zařízením. To podle mého úsudku mělo sloužit ke hledání kovů. Pán přiložil zařízení k mé sádře a nic se nedělo. Proto pán opět přiložil zařízení ke kovové lavce a to začalo pískat. Stále pískalo, tak ho přiložil zpět k mé ruce, ale ono pískat nepřestalo, asi se pokazilo. Tak jsem mohla jít.

V letištní hale jsme našli obrazovku s odlety. Za chvíli nám to mělo letět, tak jsme se přesunuli blíže ke gatu. Čekali jsme, ale nic se nedělo, nikdo nehlásil, že je gate otevřený a máme nastupovat do letadla. Ve chvíli, kdy mělo letadlo dle obrazovky odlétat, let pouze zmizel. A nic, nikdo nic nevěděl - začala panika. Mnozí turisté, kteří měli odlétat s námi, začali zmatkovat a běhat po letišti. Pravděpodobně hledali osobu, která by jim vysvětlila, o co jde. To mě samozřejmě také zajímalo, ale byla jsem příliš unavená, abych to řešila. František byl zase v nervu a přidal se ke skupině „řešitelů“.

Podařilo se jim odchytit člověka, který vytíral na letišti podlahu. Ano, uklízeči mají většinou přehled o příletech a odletech… Pán se jim snažil vysvětlit, že on nemá tušení, co se stalo s naším letadlem. Ale protože byli neodbytní, slíbil jim, že sežene někoho, kdo to ví a zmizel. Za chvíli došli dva pánové v košilích, zamyšleně zírali na odletovou tabuli a zase odešli.

Lidi se začali bouřit, venku svítalo a dětský pláč se nesl letištní halou. Bylo mi dopředu jasné, že ty děcka budou na 100% sedět v letadle za mnou. – Teda pokud nějaké přiletí. Po delší době opět došel pán v košili a poskytl nám velmi důležité informace – letadlo má zpoždění. Jak uklidňující.

Seděla jsem u okna s výhledem na ranvej. Zde jsem měla jedinečnou možnost sledovat, jak smečka divokých pouštních psů běží napříč letištěm a za ní jedoucí malá autíčka se ji za pomocí troubení snažila zahnat pryč. Musím uznat, že to bylo dramatické a opravdu zajímavé.

 

Povšimněte si prosím upravené sádry

Dramatická situace pokračovala i v hale. Stále jsme jen čekali a čekali. Bylo nám sděleno, že letadlo přiletí, ale nikdo neví za jak dlouho. Technické problémy nebo co. Nakonec jsme odlétali v čas, kdy už jsme měli dávno přistávat v Bratislavě. Takže pokud správně počítám, zpoždění 4 hodiny minimálně.

Na letiště do Bratislavy jsme jeli vlakem a logicky jsme měli zakoupené i lístky zpět. Před odletem jsme se dozvěděli, že přílet je změněn a my přistaneme v Praze, kde nás bude čekat autobus, který nás převeze do Bratislavy. Bydlíme ve Zlíně, což by znamenalo 300 km tam a dalších 200 km zpátky. Rozhodli jsme se tuto situaci řešit až na místě s řidičem, ale i tak to byl jen další benzín do ohně. - Do hodně velkého ohně, podotýkám! Asi jako když hoří ropný vrt nebo tak…

Konečně jsme přistáli, chtělo se mi líbat rodnou půdu pod nohama. Čekali jsme na kufry. Ty moje vyjeli až úplně poslední, takže jsme tam zůstali sami. Šlo se přes celní kontrolu, kde se mě pan celník zeptal, jestli mám u sebe tabáky nebo cigarety. V EG jsem nebyla poprvé a vždycky jsem vezla nějaké tabáky, takže jsem s ledovým klidem odvětila, že ano, mám.

Tohle byla jedna z osudových chyb. Ne nadarmo se říká „zapírat, zapírat a zapírat“. Vzali si nás do kanceláře. Z duty free jsem měla tašku s tabáky a sladkostmi pro děti. Taška byla zalepená a všechno bylo pospolu. Pan řekl, že za ty tabáky musím zaplatit clo a kolik jich mám. Měla jsem 4 krabičky. Dozvídám se, že je povolena pouze jedna na osobu, takže 2 krabičky jsem měla navíc. Jelikož jsme šli poslední, nebyl zde nikdo, komu bych ty další dvě „přišila“.

Naivně jsem se domnívala, že to nebude víc jak 200,--. Když mi ten milý pán naúčtoval 2800,-- měla jsem spíše větší než menší zástavu srdce. Pro probuzení z kómatu jsem se zeptala, jestli to byl nějaký vtip, jakože slíbíš, že už to neuděláš, zaplatíš dvě kila a adios. Ne, tak prý je to podle tabulek. Divila jsem se, jak to v těch tabulkách má vypočítané, a domáhala jsem se převážení. Naštěstí měly krabičky jen 250g ne 500g, jak si pán myslel. Takže 1400,--. Samozřejmě, že jsme tam ty tabáky chtěli nechat, ale to bychom hodinu sepisovali protokol a pokuta by mě stejně neminula.



Prý jsem aspoň viděla, že státní zaměstnanci taky něco dělají, haha

Franta, totálně vyřízený po celé noci beze spánku, po hrozné cestě letadlem, kdy ty ječící děti skutečně seděli za námi a celou cestu nám kopali do sedadel. Nemluvě o tom, že musel za let asi 15000 krát stoupat, aby mě pustil na záchod, vytáhl peníze a zaplatil to. Neměla jsem ani odvahu na něj promluvit. Vyšli jsme před letištní halu, kde měl čekat autobus. Můžete jen hádat, co se asi stalo…



Mezi tím, co jsme hodinu strávili na celnici, autobus zvesela odjel a vůbec nikoho nezajímalo, že má o 2 pasažéry méně. Zkoušeli jsme se dovolat na cestovku. Byli jsme asi hodně naivní, když jsme si mysleli, že tam v sobotu bude někdo pracovat. Franta už stihl vyjmenovat všechny sprosté slova, které jen existují. Žíly na čele a krku, bys mu mohla bez problémů spočítat. Čekala jsem, kdy vytáhne ten nůž na salám a zabije mě.

Normálně bych se asi psychicky zhroutila, ale protože jsem v té chvíli byla jediná, kdo dokázal řídit krizovou situaci a racionálně uvažovat, zavelela jsem odchod. Šli jsme čekat na autobus, který nás zaveze na vlakové nádraží. Padal sníh a my čekali asi půl hodiny v naprosté tichosti. Z hotelu jsme nedostali žádný balíček s jídlem a tak ticho přerušovalo jen kručení žaludků.

Na nádraží jsme první šli do Mekáče. Pořád jsme spolu nemluvili a tak jsme si objednávali každý sám. Když došel na řadu Franta, zasekla se mu kapsa, kde měl peněženku. Já to prostě nechápu, tolik smůly na jednoho člověka, to snad není ani možné. Franta byl rudý jak ďábel a vzteklý ještě víc. Zaplať to, křikl na mě. Při jídle se mu kapsa podařila násilím rozpárat, tak se mu hned ulevilo. Nakonec jsme docestovali domů, naprosto zničení a otrávení. Krásná dovolená, no ne?

S Frantou nám to logicky moc dlouho po dovolené nevydrželo. Jak jste mohli poznat, byl to normální magor a nervák. A se mnou prostě nervy má i ten největší flegmatik a kliďas – opět vyzkoušeno za Vás J