Příběh o zážitkové dovolené pokračuje
v Hurghádě na letišti. Zde jsme si za nějakých cca 20$ na osobu měli kupovat vízum. O tom
jsme samozřejmě věděli dopředu. Protože jsem měla doma celkem dost dolarů,
řekla jsem tedy Františkovi, že je vezmu a ty víza zaplatím. U okýnka, kde je
prodávali fronta jak prase, klasicky. Začnu hledat své připravené dolary.
Dolary nikde. Dolary v odbaveném kufru někde v prdeli. Radost.
Jelikož jsem nás do této situace dostala já, rozhodla jsem se ji vyřešit a
oslovila slečnu za námi, která možná i ve snaze urychlit frontu, ve které jsem
zdržovala zbylé účastníky zájezdu, nám ty víza zaplatila. Uf, všechno ok. Teď
už se nemůže nic posrat.
Dojeli jsme na hotel, prý láhve s vodou budeme
mít na pokoji. František totiž od chvíle kdy jsme vyletěli, měl hroznou žízeň…
Na pokoji samozřejmě nic. Protože jsem viděla, že situace je kritická, koupila
jsem na baru 4 lahvové piva. Seděli jsme na terase, František slavnostně
zakrojil do salámu a připili jsme si vychlazeným mokem. „Ale je tu krásně, co?“
Pokoj sice smrděl jak bolavá noha, ale díky mojí smradlavé sádře i bolavá noha
byla jen procházka růžovou zahradou.
Bohužel na pokoji nechyběla pouze voda ale i
Františkův kufr. Volám na recepci. „Helou, rům nambr tů seven zírou najn…“ a
sděluji svůj problém. Všechno je „nou problém“ to mě uklidnilo. Po další půl
hodině opět volám, diktuji číslo pokoje a ať sem okamžitě někdo dojde.
František je na mrda.
Došli dva borci, při pohledu na můj mega kufr a na mé
příruční zavazadlo konstatují, že máme kufry 2, tak co bychom chtěli?
V záchvatu obracím příruční kufr naruby a ukazuju jim, že tam jsou jen a
pouze MOJE BOTY! „Nou problem, one minute…“ Říkám „No to ne hoši, já to vaše
one minute znám, okamžitě doneste ten kufr….!“.
Po DALŠÍ půl hodině Františkova pičovaní borci
dorazili s jeho kufrem, kterému při přepravě z letiště urvali štítek
a tak nám tvrdili, že ten kufr letadlem neletěl. Ne, on totiž spadl z nebe.
Aha. František z kapsy vytahuje klíč od toho zasraného kufru a otevírá ho.
Borci se „sorry, sorry“ odcházejí. Jdu pro další piva, načínáme slivku.
Den první, vyjdu na terasu. Čekám výhled na moře, že
moji tvář pohladí slaný vánek teplého mořského vzduchu. To se ovšem nestalo a
cítila jsem maximálně zápach směsi nejrůznějších opalovacích olejů a laku na
vlasy. Přes zeď naší terasy vidím přehozené cizí ručníky a sto důchodců
v mé těsné blízkosti se zde opaluje, jakože u bazénu. Okay, sere pes,
hlavně ať je hezká pláž a moře.
Pláž i moře na pohled moc fajn, ale muselo se jít přes
korály nebo dlooouhé molo. Šla jsem přes korály, vlny se mnou házely tam a
zpět, noha mi občas zajela do nějaké díry, takže jsem se na to vyprdla. –
Prosím, nezapomínejte, že jsem měla ruku v sádře, takže jsem ji nesměla
namočit!
Po obědě jsme šli k baru a od té chvíle si nás moc dobře pamatoval všechen personál, včetně manažera hotelu. Jsem si jistá, že tušíte proč, ale pro zajímavost dodám, že tentokrát to byla Františkova zásluha. J
Žádné komentáře:
Okomentovat