Dovolenááá

Přátelé, kamarádi a Vy všichni ostatní,

tak i já jsem se konečně dočkala a letím si užívat moře. Poučena z let předešlých jsem se vyvarovala problémům a je to dovolená GIRLS ONLY. Protože se ale v mém blogerském umění zlepšuji, dokázala jsem nastavit, aby Vám tady zítra přistál nový článek - pěkně na víkend, jak už je to zvykem 😊 Tento článek bude o klukovi ze seznamky s pracovním názvem Tomáš27.

Já jedu čerpat inspiraci a budu doufat, že mě políbí múza 💏 Abych nebyla po čas dovolené úplně neaktivní, možná Vám přidám nějaké provokativní fotografie (tím myšleno moře, slunce, pláž - NE sebe). Tak nezapomeňte všichni zítra sledovat blog a oblíbené "čtení na víkend".

Čao nebo spíš salaam? 😁

Denis

M&M lovestory

Nejzajímavější část tohoto článku nebude z mé hlavy, ale perfektně se sem hodí. V sobotu jsem potkala moji známou a ta mi říkala, že se ji moc líbí můj blog, dokonce ho čte i její manžel na záchodě. - Při této příležitosti, bych ráda pozdravila všechny mé WC čtenáře. Moc si Vás vážím, děkuji. Byla nadšená, jak moc se v tom, o čem píšu, vidí a začala mi vyprávět její příběh.  Budu to tedy psát jejími slovy. Cituji:

Bylo mi 25 let a myslela jsem, že chcípnu sama. Chodila jsem jen do práce a žila na červeném víně. Večer když jsem došla domů, vypila jsem flašku a šla spát. Hrozně jsem zhubla, protože jsem nejedla a jen pila víno. (V tom se také hodně vidím, akorát na mě to má opačný účinek, škoda..) Všechny mé kamarádky někoho měly a já byla pořád sama. Pamatuji si na jednom plese, jak jsem byla jediná bez partnera. Byl tam borec - totální tragéd, který mě miluje od 17-ti let. Čuměl na mě a já si říkám "Do hajzlu, tohle ne, tak dopadnout nemůžu!".

Několikrát opakovala "Bylo mi 25." a "Fakt jsem myslela, že chcípnu." Pak se dostala k tomu, jak potkala svého pana M:

Holky, nikdy  neztrácejte naději. Já už jsem si myslela, že nikdy nepotkám chlapa, který kouří a pije. (Jsme zvláštní, ale my holky z dědiny na tohle děsně letíme... ) Mám takovou teorii, myslím si, že na každou ženu připadá určitý počet kreténů a až tím projdeš, tak pak HO potkáš.

V práci jsme měli firemní chat. Jednou jsem byla sama na prodejně a viděla jsem, jak na tom chatu svítí zeleně zpráva. Psal tam kolega, který pracoval na jiné provozovně ve Zlíně a ptal se, kdo má u nás směnu. Věděli jsme, že existujeme, ale nikdy jsme se neviděli. Přes ten chat jsme si asi týden psali a pak si mě přidal na Facebooku. Chápeš to? To byl úplně jiný svět!

Bylo mi 25 a neměla jsem už čas! Nebylo co ztratit, tak jsem mu na rovinu napsala "Nemám čas na blbosti, líbíš se mi, tak co s tím uděláš?." a on odepsal, že já se mu taky líbím. Domluvili jsme si rande. Čekala jsem na něho hodinu! Ten idiot si nezjistil, že se cesta k nám opravuje. Měli jsme jít na hokej. Já doma namalovaná, kondom v peněžence a tak. Hokej jsme samozřejmě nestihli a tak jsme šli do kina.

Když seděl v autě tak vypadal fakt dost dobře. Ale pak vystoupil a já zjistila, že je menší jak já. Říkám: "No to snad ne!", přece nemůžu mít menšího chlapa... Jak by to vypadalo?

Po kině jsme se chvilku líbali v autě...
"Co bylo dál?" vyptávala jsem se.
A pak jsem si ho vzala.

Ženský, tohle je nádherné lovestory, nemyslíte? 

 

Dovolená - K.O.nec

A jak už to bývá, něco končí a jiné začíná. Nám skončila dovolená a začala nám tím cesta domů za všechny prachy. Odlet byl v nočních hodinách, museli jsme opustit hotelový pokoj a přesunout se na recepci. Odtud nás měl v určitý čas vyzvednout transfer na letiště. Zhruba půlhodiny po daném termínu jsem požádala recepci o zavolání našemu delegátovi, aby mě ujistil, že autobus jisto jistě dorazí.


Z našeho hotelu jsem odjížděla jen já a František. Autobus, kterým jsme měli odjet, sbíral turisty i z dalších hotelů, tak proto ta prodleva, prý. Po hodině jsme byli již značně otrávení a opět chtěli volat delegáta. Bohužel, číslo již nebylo dostupné, prostě pomoz si, jak chceš. Jelikož na recepci jsme díky našim neustálým problémům byli již známí, sami se nabídli zavolat do vedlejšího hotelu, kde měl autobus také nabírat lidi. Bohužel, nikdo nic neví a autobus v nedohlednu. Čas do odletu se neúprosně zkracoval a my byli unavení a ve stresu. Já usnula na pohovce, za další hodinu mě budil František, že by každou chvíli měl autobus dorazit. Díky bohu, snad stihneme letadlo…

Cestovní kancelář ETI - rozhodně nedoporučuji, ani zadarmo

Na letišti při odbavení a průchodu tím speciálním rámem jsem pískala. Pán, který měl tuto kontrolu na starost, mě vyzval, abych si sundala sádru…..?! Aha, tak to asi těžko. Po chvilce vysvětlování, že si OPRAVDU SÁDRU SUNDAT NEMŮŽU, přišel druhý zaměstnanec letiště se speciálním zařízením. To podle mého úsudku mělo sloužit ke hledání kovů. Pán přiložil zařízení k mé sádře a nic se nedělo. Proto pán opět přiložil zařízení ke kovové lavce a to začalo pískat. Stále pískalo, tak ho přiložil zpět k mé ruce, ale ono pískat nepřestalo, asi se pokazilo. Tak jsem mohla jít.

V letištní hale jsme našli obrazovku s odlety. Za chvíli nám to mělo letět, tak jsme se přesunuli blíže ke gatu. Čekali jsme, ale nic se nedělo, nikdo nehlásil, že je gate otevřený a máme nastupovat do letadla. Ve chvíli, kdy mělo letadlo dle obrazovky odlétat, let pouze zmizel. A nic, nikdo nic nevěděl - začala panika. Mnozí turisté, kteří měli odlétat s námi, začali zmatkovat a běhat po letišti. Pravděpodobně hledali osobu, která by jim vysvětlila, o co jde. To mě samozřejmě také zajímalo, ale byla jsem příliš unavená, abych to řešila. František byl zase v nervu a přidal se ke skupině „řešitelů“.

Podařilo se jim odchytit člověka, který vytíral na letišti podlahu. Ano, uklízeči mají většinou přehled o příletech a odletech… Pán se jim snažil vysvětlit, že on nemá tušení, co se stalo s naším letadlem. Ale protože byli neodbytní, slíbil jim, že sežene někoho, kdo to ví a zmizel. Za chvíli došli dva pánové v košilích, zamyšleně zírali na odletovou tabuli a zase odešli.

Lidi se začali bouřit, venku svítalo a dětský pláč se nesl letištní halou. Bylo mi dopředu jasné, že ty děcka budou na 100% sedět v letadle za mnou. – Teda pokud nějaké přiletí. Po delší době opět došel pán v košili a poskytl nám velmi důležité informace – letadlo má zpoždění. Jak uklidňující.

Seděla jsem u okna s výhledem na ranvej. Zde jsem měla jedinečnou možnost sledovat, jak smečka divokých pouštních psů běží napříč letištěm a za ní jedoucí malá autíčka se ji za pomocí troubení snažila zahnat pryč. Musím uznat, že to bylo dramatické a opravdu zajímavé.

 

Povšimněte si prosím upravené sádry

Dramatická situace pokračovala i v hale. Stále jsme jen čekali a čekali. Bylo nám sděleno, že letadlo přiletí, ale nikdo neví za jak dlouho. Technické problémy nebo co. Nakonec jsme odlétali v čas, kdy už jsme měli dávno přistávat v Bratislavě. Takže pokud správně počítám, zpoždění 4 hodiny minimálně.

Na letiště do Bratislavy jsme jeli vlakem a logicky jsme měli zakoupené i lístky zpět. Před odletem jsme se dozvěděli, že přílet je změněn a my přistaneme v Praze, kde nás bude čekat autobus, který nás převeze do Bratislavy. Bydlíme ve Zlíně, což by znamenalo 300 km tam a dalších 200 km zpátky. Rozhodli jsme se tuto situaci řešit až na místě s řidičem, ale i tak to byl jen další benzín do ohně. - Do hodně velkého ohně, podotýkám! Asi jako když hoří ropný vrt nebo tak…

Konečně jsme přistáli, chtělo se mi líbat rodnou půdu pod nohama. Čekali jsme na kufry. Ty moje vyjeli až úplně poslední, takže jsme tam zůstali sami. Šlo se přes celní kontrolu, kde se mě pan celník zeptal, jestli mám u sebe tabáky nebo cigarety. V EG jsem nebyla poprvé a vždycky jsem vezla nějaké tabáky, takže jsem s ledovým klidem odvětila, že ano, mám.

Tohle byla jedna z osudových chyb. Ne nadarmo se říká „zapírat, zapírat a zapírat“. Vzali si nás do kanceláře. Z duty free jsem měla tašku s tabáky a sladkostmi pro děti. Taška byla zalepená a všechno bylo pospolu. Pan řekl, že za ty tabáky musím zaplatit clo a kolik jich mám. Měla jsem 4 krabičky. Dozvídám se, že je povolena pouze jedna na osobu, takže 2 krabičky jsem měla navíc. Jelikož jsme šli poslední, nebyl zde nikdo, komu bych ty další dvě „přišila“.

Naivně jsem se domnívala, že to nebude víc jak 200,--. Když mi ten milý pán naúčtoval 2800,-- měla jsem spíše větší než menší zástavu srdce. Pro probuzení z kómatu jsem se zeptala, jestli to byl nějaký vtip, jakože slíbíš, že už to neuděláš, zaplatíš dvě kila a adios. Ne, tak prý je to podle tabulek. Divila jsem se, jak to v těch tabulkách má vypočítané, a domáhala jsem se převážení. Naštěstí měly krabičky jen 250g ne 500g, jak si pán myslel. Takže 1400,--. Samozřejmě, že jsme tam ty tabáky chtěli nechat, ale to bychom hodinu sepisovali protokol a pokuta by mě stejně neminula.



Prý jsem aspoň viděla, že státní zaměstnanci taky něco dělají, haha

Franta, totálně vyřízený po celé noci beze spánku, po hrozné cestě letadlem, kdy ty ječící děti skutečně seděli za námi a celou cestu nám kopali do sedadel. Nemluvě o tom, že musel za let asi 15000 krát stoupat, aby mě pustil na záchod, vytáhl peníze a zaplatil to. Neměla jsem ani odvahu na něj promluvit. Vyšli jsme před letištní halu, kde měl čekat autobus. Můžete jen hádat, co se asi stalo…



Mezi tím, co jsme hodinu strávili na celnici, autobus zvesela odjel a vůbec nikoho nezajímalo, že má o 2 pasažéry méně. Zkoušeli jsme se dovolat na cestovku. Byli jsme asi hodně naivní, když jsme si mysleli, že tam v sobotu bude někdo pracovat. Franta už stihl vyjmenovat všechny sprosté slova, které jen existují. Žíly na čele a krku, bys mu mohla bez problémů spočítat. Čekala jsem, kdy vytáhne ten nůž na salám a zabije mě.

Normálně bych se asi psychicky zhroutila, ale protože jsem v té chvíli byla jediná, kdo dokázal řídit krizovou situaci a racionálně uvažovat, zavelela jsem odchod. Šli jsme čekat na autobus, který nás zaveze na vlakové nádraží. Padal sníh a my čekali asi půl hodiny v naprosté tichosti. Z hotelu jsme nedostali žádný balíček s jídlem a tak ticho přerušovalo jen kručení žaludků.

Na nádraží jsme první šli do Mekáče. Pořád jsme spolu nemluvili a tak jsme si objednávali každý sám. Když došel na řadu Franta, zasekla se mu kapsa, kde měl peněženku. Já to prostě nechápu, tolik smůly na jednoho člověka, to snad není ani možné. Franta byl rudý jak ďábel a vzteklý ještě víc. Zaplať to, křikl na mě. Při jídle se mu kapsa podařila násilím rozpárat, tak se mu hned ulevilo. Nakonec jsme docestovali domů, naprosto zničení a otrávení. Krásná dovolená, no ne?

S Frantou nám to logicky moc dlouho po dovolené nevydrželo. Jak jste mohli poznat, byl to normální magor a nervák. A se mnou prostě nervy má i ten největší flegmatik a kliďas – opět vyzkoušeno za Vás J

Dovolená - part four

V příběhu já mrzák pokračuje moje úrazová smůla. Sádru jsem měla naordinovanou na 12 týdnů. Již při odjezdu na dovolenou jsem její vábnou vůni cítila při každém pohybu ruky nebo za lehkého vánku správným směrem.  K moři jsem odjížděla vybavena prostředky, které měly zabránit tomu, aby se sádra namočila. Dovedete si představit tu sůl, jak zasychá a žere mě za živa? Ale díky mému ošetřovateli Frantovi, jsme tomu předcházeli pomocí již zmíněných propriet. Na ruku jsem si vždy nasadila chirurgickou rukavici, celou sádru jsme zabalili strečkou a následně omotali izolepou (pamatuj - co nespraví izolepa, tomu nepomůže ani svěcená voda). Ačkoliv to vypadalo, že jsem o ruku přišla někde v boji a mám místo ní protézu, fungovaly tyto ochranné prostředky skvěle a já jsem klidně mohla chodit šnorchlovat.

Ale tak celkově to vedro, střečka a ruka v rukavici nedělali dobrotu a ruka zapáchala neskutečným způsobem. Františka to začínalo už dost dráždit a zde se začala projevovat i jeho skutečná povaha. Velmi vytříbenými slovy mě upozorňoval, že pokud tu ruku nebudu držet v dostatečné vzdálenosti od něj, tak se mu neudělá dobře. /Ku*va, strč si tu ruku do pr*ele nebo se pobliju./ Byl nonstop nevrlý. No aby se nepo*** kvůli trošce smrádku J

Situace se sádrou dále gradovala, když jsem si šla jen namočit nohy a smetla mě vlna. Pochopte – ochranné prostředky jsem nepoužívala stále, jen pokud jsem šla šnorchlovat, jinak by ta ruka zřejmě uhnila. Vlna mě shodila a já zajela oběma rukama pod hladinu. První můj pohled byl na Františka, který se plácl přes čelo a odešel (zřejmě k baru). Nastala panika, to poslední co chceš, je aby tě žrala sůl další 2 měsíce. Napadlo mě, že to vymyju vodou a pak vysuším fénem. To vedlo ke spáleninám druhého stupně, doprovázeným zápachem mokvající ruky. Uznávám, bylo to otřesné.

Sádra mě také pořád dřela, naštěstí u bazénu měli malou lékárničku a zde leukoplast. Postupně jsem tu sádru ostříhávala nůžkami a následně zalepovala náplastí. František ji pak vzal do kapsy, že pro to nebude pořád chodit.

A když se daří tak se daří, žejo? Byli jsme na pláži a on spal. Já potřebovala vytočit lehátko za sluníčkem. Jelikož jsem Fanyho pořád s něčím otravovala, nechtěla jsem ho budit. Jednou rukou jsem začala posouvat těžké dřevěné lehátko a z ničeho nic bolest jako čert. Bouchla jsem se do palce na noze. Hledím dolů s vytřeštěnýma očima. Nic, uf. Zmáčknu trochu nehet. Krev. Panika. Franta pořád spí. Ten mě už fakt zabije.

Přes písčitou pláž po jedné noze poskakuju k té dobře známé lékárničce. Jednou rukou si také musím držet prsa, aby nevypadly z plavek. Opět komická situace. Někdo už doplnil náplasti, díky bohu. Profesionálně si palec desinfikuji a zjišťuji rozsah poranění. Určitě sleze. To nedobré pro mě.

S palcem omotaným obvazem sedím smutně na lehátku a čekám, až se Franta probudí.

„Mám bebino...“

„Hmm, já vím…“

„... já mám ale nové ...“

Franta málem vyletěl z kůže. Prý nepochopí, jak se někdo může zranit při otáčení lehátka, prostě nepochopí…

Druhý den už nebyl tak moc naštvaný a byl ochotný provést znalecký posudek „jak moc je to špatné“. Prý dost, mám jít k doktorovi. Říkám, že néé, že to bude ok. Straší mě, že mi ten palec upadne. Tak teda pod výhružkou upadnutého palce volám na pojišťovnu, řekli mi zajímavé informace -  mám si zajít k lékaři, ať mě ošetří. Jako myslím, že to je od nich hodně důležitá a zásadní rada. Tento smrtelně vážný telefonát stál mě 500, než mě přepojili k někomu „kdo to má na starosti“. Znáte to, každý v pojišťovně neví, co mám dělat se skopnutým palcem.

Tak tak mě Franta dotáhl na recepci, ten palec opravdu bolel a znemožňoval mi ladný pohyb. Oznamuji, že jsem zraněná a potřebuju doktora. Doktor je prý ve vedlejším hotelu, že tam máme dojít a někdo nás tam počká. Nechci dělat problémy, tak i přes velkou bolest pajdáme vedle k hotelu, kde nás bohužel nikdo nečekal. Franta už zase nervil a tak jsme se rozhodli, že doktora najdeme sami. Neúspěšně.

Vracíme se na recepci oba vytočení a zpocení až na řiti. Zdůrazňuji, že nemůžu chodit, ať okamžitě dojde doktor. Asi za 20 minut došel borec v kroksách s kufříkem, chvilku pokecal s chlapama na recepci a pak jakože je ten doktor, co jsme ho hledali. Franta nevěří vlastním očím, prý vzali prvního kuchaře, co měl volno. Každopádně máme pana doktora následovat do toho druhého hotelu. Franta nadává jak špaček. Začíná celou tu estrádu natáčet, protože to svět ještě neviděl.

Šli jsme 4 – já, Franta, doktor a překladatel. Doktor mluvil arabsky, překladatel na mě anglicky a já na Frantu česky. Ano, opět komická situace jak sviňa. Doktor nás vede do své ordinace ve sklepě. Konstatuji, že z tama se už asi nedostanu. Doktor mě položil na lehátko. Říkám, že mě bolí palec, že nemusím ležet. Prý musím, ok. Chystá si desinfekci, zvedá mi nohu a dává mi pod ni ručník - přece aby si nezašpinil to lehátko, žejo. Mezitím celou tu červenou kapalinu vylije. Těžko, jen velice těžko zadržujeme smích. Ten jistě vystudovaný lékař mi strhl obvaz i s náplastí z palce. No to si dělá prdel?! Bolelo to jak prase, nechápu proč to nerozstříhl nůžkama?? Později usuzuji, že můžu být nakonec ráda, to by mi taky nedopatřením ten palec mohl ustříhnout. Během zákroku vypadá elektrický proud. František musí přestat natáčet a zapíná svítilnu, aby pan doktor mohl ošetření dokončit.

Chtěl po mě ještě nějaké číslo od pojišťovny, aby mi mohl dát léky. Volám opět na tu linku, avšak mluvím jen s jednou slečnou, která to ale bohužel zrovna nemá „na starosti“. A pak mi dojde kredit. Takže ty léky nepotřebuji, děkuji.

S Frantou jsme se shodli, že z fleku můžu dělat na chirurgii v Egyptě, protože mi to vlastně jen vydesinfikoval a omotal obvazem. Nutno říci, že to zavázal hůř než já.

Za šera šel František opět vyloupit lékárničku u bazénu.

Pro krásu se musí trpět a já jsem si nevezla kufr bot na podpatku, jen aby se proletěly letadlem, proto zatínám zuby a jdu na večeři za dámu. Sice s ovázaným palcem a rukou ale za dámu. Nehet nakonec slezl, ale musím uznat, že už je opět krásný J #Denisdoktor

Dneska mám splín. Ještě nevím jestli to je ten klasický pondělní splín nebo jestli mě něco trápí. Uvidíme. Každopádně jsem v pátek vyslovila přání, že bych chtěla přes víkend překročit 1500 shlédnutí tohoto blogu a mám opravdu obrovskou radost, protože se to skutečně povedlo.Hezké pondělí všem. Moje je trochu krásnější díky Vám :)

               

Nutno dodat, že jsem ten obrázek upravovala sama v programu malování, tak to prosím oceňte. Díky #highITlevel

PS: Dovolená předposlední část vyjde odpoledne. Budu se modlit, aby technika spolupracovala a vyberu i nějakou fotečku :)

Dovolená - part three

Po obědě jdu k baru – sama. Barman se směje jak měsíček na hnoji. „Long island iced tea? Hahaha“ S úsměvem tento populární drink z minulého večera odmítám. Ptá se, jak se má František. Dělám, jakože v pohodě, že ho vůbec nechci zabít nebo tak něco.

Celý den mi vrtá hlavou, jak je možné, že toho mého Frantu zná celý hotel, včetně manažera a zahradníků. Dávám se s mužíkem za barem do řeči a začínám se dozvídat zajímavé skutečnosti. Chudák Franta, nevím, jestli mu to mám vůbec říkat. Já bych se na jeho místě asi hanbou propadla do země. Každopádně mě přechází naštvanost a směju se, vážně se od srdce směju při představě, jak milého Františka nahánějí černí mužíčci kolem bazénu a on před nimi utíká.


On si totiž František, s nesčetným množstvím alkoholu v krvi, si šel zaplavat do bazénu. To se ale vzhledem k jeho podnapilému stavu nelíbilo zaměstnancům hotelu a tak Františka vybídli, aby bazén opustil. Jak jsem již říkala, František neumí anglicky, takže mu bylo úplně jedno, co na něj ten mužíček povolává. Tak tomuto egyptskému chlapci nezbylo nic jiného, než zavolat posily. Všichni přítomní barmani a uklízeči Františka nabádali, aby neskákal do vody, že je to zakázané a ať vyleze. Neúspěšně. František se dokonce pokoušel vyšplhat na jakousi ozdobnou cosi (viz fotka ↓↓) a skočit z toho. (Ale na to byl opravdu hodně opilý, takže se mu to díky Bohu nepovedlo.)

Po nějaké době tohoto divadla, se jednomu z účastníků „honu na Františka“ podařilo Frantu přesvědčit, aby vylezl z vody. Vedl ho pevně za ruku směrem, kde mu ukazoval, že má pokoj. A v tom se František vytrhl z jeho spárů! Opět se rozběhl a utíkal zpátky k bazénu. Malý mužíček běžel za ním a hulákal na své pomocníky, aby mu Frantu pomohli odchytit.

Každopádně toto vystoupení, kdy Franta odolával týmu Egypťanů, trvalo několik desítek minut a zaručeně bavilo, nebo minimálně šokovalo zbylé turisty u bazénu. Doufám jen, že si ti důchodci mysleli, že je to zábavný program… A to, že vzdoroval takovou dobu, bylo důvodem proč mu všichni tleskali a podávali ruce, prostě tam takového exota asi ještě neměli. Gratulace.

Vsadím se, že kdyby v EG znali našeho Ivana Mládka, jistě by si na konci této estrády zazpívali jeho písničku Jožin z bažin akorát v jiném podání:

Františka jsem dohnal,
už ho držím, johoho,
dobré každé love,
prodám já ho do ZOO.

Zbytek dovolené byl již František jako mílius a místo lovné zvěře se z něho stal tak trochu obětní beránek. Ta oběť spočívala v tom, že zastal funkci mého asistenta a ošetřovatele. Snad příběh o dovolené dokončím v dalších dvou článcích s podtituly Denis mrzák a Denis pašerák, máte se na co těšit J

Příznání

Právě jsem dopsala 4. část dovolené a musím přiznat, že jsem se u těch vzpomínek hodně nasmála. Je to trochu delší článek ale snad se Vám bude dobře číst. Pokusím se opět přiložit nějaké fotečky, aby jste se mohli snadněji vžít do děje :)

Zítra zveřejním část třetí, doufám, že se bude líbit. 👍

Dovolená - part two

Všechno začalo takovým sebe hecováním ze strany Františka. Ten mi tvrdil, že se ještě na dovolené v EG nikdy neopil, že ten jejich alkohol je ředěný a bla bla. Tak jsme v klidu pili gin se spritem a Františkovi to pomalu ale jistě lezlo do hlavy. Mě samozřejmě také ale nějaký zázračný pud sebezáchovy mi říkal, že dávat si long island iced tea, rozhodně není dobrý nápad. Velmi rozjařený František vehementně povzbuzoval číšníka, nalévajícího asi 4 druhy alkoholu do jedné skleničky, ať tam klidně ještě přidá. Protože nastalá situace vybízela k tomu, že se brzy stane něco katastrofického, poprosila jsem ho, ať se rozmyslí a nepije to. Nezabralo, odcházím na pláž. František zůstává a přes jeho nulovou znalost angličtiny se baví s obsluhou baru.

O pár hodin později byl čas jít na večeři. Vydala jsem se tedy Františka hledat. A zde se věta: „ležel tam jak vyvrženej vorvaň“ stala skutečností. Spal na lehátku u bazénu a ani za Boha ho nebylo možné vzbudit. No co, ať se z toho vyspí.

Na večeři sedím sama u stolu a přichází ke mně pán v saku. Prý jestli s ním můžu jít bokem a promluvit si. Tvl, mám trochu strach, ale jdu. Tento pán byl manažer hotelu a chtěl mě poprosit, abych si uklidila Františka z prostoru u bazénu. Skvělé. Mám radost.

Už byla tma, tak jsem intuitivně šla k lehátku, kde jsem ho odpoledne viděla naposledy a skutečně tam stále byl, jen bohužel v horším stavu, než předtím. Soudě z toho nadělení kolem se mu neudělalo dobře. V mé hlavě se promítly myšlenky hodné masového vraha. Ale přece jen bylo šero, tak ho možná nikdo neviděl, uklidňovala jsem se.

Druhý den ráno jsme šli na snídani, sice nebylo stále jasné, zda ho někdo viděl s tím, co vyvedl na lehátku ale každopádně ho všichni zdraví, podávají si s ním ruce a volají na něj jménem. Tak fajn, tak si udělal kamarády, co je na tom špatného…?

Šli jsme na pláž, zde ho zdraví další barmani i s kuchařem, smějí se, mávají a někteří dokonce tleskají. František rozhodně neměl dobrou náladu a na volání svého jména se již neotáčel. Já jsem v tu chvíli chtěla konvertovat k islámu a začít nosit burku. Nebo minimálně něco, co by mi zakrylo obličej, aby mě nikdo nepoznal.

Co se to včera sakra dělo?!

Recept na štěstí od guru Denis

Píšu tady jako Denis postrach mužů, ale ve skutečnosti jsem spíš taková štěstěna. Proč si to myslím?

Všichni chlapi, kteří se mnou měli něco společné, byli pak mnohem šťastnější. Ale jako ne se mnou, právě až potom, beze mě. Jeden se vrátil k bývalé, další si našel přítelkyni, některý to upgradoval a k přítelkyni si pořídil ještě dítě nebo se vrátil k manželce. Takže pokud znáte nějakého smutného chlapa, ať to se mnou zkusí. Zpočátku bude asi nešťastný (nebo já fakt nevím jací byli), ale za to pak bude mnohem šťastnější. A to za to stojí ne? Klidně Vám dám na některého z mých šťastlivců kontakt, jistě Vám poskytne kladné recenze.

Taky pokaždé, když mi někdo řekne: „Slečno, Váš přítel musí být šťastný chlap.“ si jen pomyslím, že určitě je šťastný, protože mě ještě nepotkal… To znamená, že štěstí, které vztah se mnou přináší, má dvě fáze – PŘED a PO.

Ostatní ženy, které mužům poskytují službu, jenž jim přinese štěstí, si za to většinou říkají o nemalé peníze. Ale to já ne! Mě stačí jen dobré jídlo a víno (hodně dobrého jídla a vína). Víš, některé ženy nechtějí skutečné rande, ony se chtějí jen zadarmo najíst…

Ževraj si sa oženil. - Áno, oženil. - Tak to musíš byť šťastný. - Áno, musím.

Dovolená - part one

Příběh o zážitkové dovolené pokračuje v Hurghádě na letišti. Zde jsme si za nějakých cca 20$ na osobu měli kupovat vízum. O tom jsme samozřejmě věděli dopředu. Protože jsem měla doma celkem dost dolarů, řekla jsem tedy Františkovi, že je vezmu a ty víza zaplatím. U okýnka, kde je prodávali fronta jak prase, klasicky. Začnu hledat své připravené dolary. Dolary nikde. Dolary v odbaveném kufru někde v prdeli. Radost. Jelikož jsem nás do této situace dostala já, rozhodla jsem se ji vyřešit a oslovila slečnu za námi, která možná i ve snaze urychlit frontu, ve které jsem zdržovala zbylé účastníky zájezdu, nám ty víza zaplatila. Uf, všechno ok. Teď už se nemůže nic posrat.

Dojeli jsme na hotel, prý láhve s vodou budeme mít na pokoji. František totiž od chvíle kdy jsme vyletěli, měl hroznou žízeň… Na pokoji samozřejmě nic. Protože jsem viděla, že situace je kritická, koupila jsem na baru 4 lahvové piva. Seděli jsme na terase, František slavnostně zakrojil do salámu a připili jsme si vychlazeným mokem. „Ale je tu krásně, co?“ Pokoj sice smrděl jak bolavá noha, ale díky mojí smradlavé sádře i bolavá noha byla jen procházka růžovou zahradou.

Bohužel na pokoji nechyběla pouze voda ale i Františkův kufr. Volám na recepci. „Helou, rům nambr tů seven zírou najn…“ a sděluji svůj problém. Všechno je „nou problém“ to mě uklidnilo. Po další půl hodině opět volám, diktuji číslo pokoje a ať sem okamžitě někdo dojde. František je na mrda.

Došli dva borci, při pohledu na můj mega kufr a na mé příruční zavazadlo konstatují, že máme kufry 2, tak co bychom chtěli? V záchvatu obracím příruční kufr naruby a ukazuju jim, že tam jsou jen a pouze MOJE BOTY! „Nou problem, one minute…“ Říkám „No to ne hoši, já to vaše one minute znám, okamžitě doneste ten kufr….!“.

Po DALŠÍ půl hodině Františkova pičovaní borci dorazili s jeho kufrem, kterému při přepravě z letiště urvali štítek a tak nám tvrdili, že ten kufr letadlem neletěl. Ne, on totiž spadl z nebe. Aha. František z kapsy vytahuje klíč od toho zasraného kufru a otevírá ho. Borci se „sorry, sorry“ odcházejí. Jdu pro další piva, načínáme slivku.

Den první, vyjdu na terasu. Čekám výhled na moře, že moji tvář pohladí slaný vánek teplého mořského vzduchu. To se ovšem nestalo a cítila jsem maximálně zápach směsi nejrůznějších opalovacích olejů a laku na vlasy. Přes zeď naší terasy vidím přehozené cizí ručníky a sto důchodců v mé těsné blízkosti se zde opaluje, jakože u bazénu. Okay, sere pes, hlavně ať je hezká pláž a moře.

Pláž i moře na pohled moc fajn, ale muselo se jít přes korály nebo dlooouhé molo. Šla jsem přes korály, vlny se mnou házely tam a zpět, noha mi občas zajela do nějaké díry, takže jsem se na to vyprdla. – Prosím, nezapomínejte, že jsem měla ruku v sádře, takže jsem ji nesměla namočit!

Po obědě jsme šli k baru a od té chvíle si nás moc dobře pamatoval všechen personál, včetně manažera hotelu. Jsem si jistá, že tušíte proč, ale pro zajímavost dodám, že tentokrát to byla Františkova zásluha. J

 



Páteční klasika

Moje milé ženy,

přeji Vám krásný a pohodový víkend. U mně bude ryze pracovní, jdu totiž obsluhovat svatbu. Ale nebojte se, v současné době to již emociálně zvládám a při obřadu nebrečím. Dejte si prosím jednu dvoudecku i za mně.

Odpoledne Vám sem hodím další příspěvek - Dovolená part 1. Pokusím se k tomu přiložit i fotodokumentaci - za předpokladu, že bude vhodná ke zveřejnění 😁

Mějte se a smějte se :-*

BTW Ano, Emefku miluju a baví mě, bavte se tedy taky. To je rozkaz!

Fitness inspiration by Denis

Polovina tohoto roku je již za námi. Mnozí z nás – i já, jsme si dali jistá předsevzetí nebo plány, které jsme hodlali uskutečnit. Nyní, po půl roce, je čas tyto naše očekávání zhodnotit.


Mým prvním bodem bylo najít si novu práci. To musím říct, že jsem splnila. (Plácám se po rameni!)


Další bod – najít si chlapa. To jsem velice rychle přehodnotila. I když babička o Vánocích prohlásila, že příští rok ať máme (my nezadané z rodiny) chlapa. Pořád mě uklidňuje fakt, že babička ještě žádného šamstra nemá, když tak nebudu aspoň poslední.


Přestat pít. S tím bojuji po každém pátku, sobotě, občas čtvrtku nebo pondělí….


Zhubnout. Tak do původního plánu zhubnout aspoň 5 kilo (je třeba dávat si reálné cíle), mi zbývá už jen 10. A tak jsem se rozhodla začít cvičit (zase).  Protože jsem kámoška, podělím se s Vámi o nějaké tipy a triky jak si v klidu a míru zacvičit doma.


Internet je plný videí, kde Vám někdo předcvičuje a říká, jak se má co dělat. Já začala cvičit podle Jillian. Prý k tomu potřebujete činky a podložku. Hele, úplně bohatě si vystačíš s gaučem, lžičkou a kýblem zmrzliny. Viz obrázek.  

Další cvičení je pouze s vahou vlastního těla. Jako takhle – nutno uznat že to už je samo o sobě dost velký záhul, ale někteří lidé si na sebe (dobrovolně) jako zátěž oblékají speciální vesty nebo používají dalšího závaží. Vy můžete jako na obrázku použít to, co máte doma. Důležité je také mít pro cvičení určitou motivaci zejména, když máš cvičit sama doma. V hodně videích cvičí maminky s dětmi. Položí si je na podložku a při každém pohybu dolů jim dají pusinku (cute). Jako alternativu můžete použít i svého partnera (haha). V našem případě se řídíme návodu, který opět vidíme na obrázku.

K oběma typům cvičení je vhodné pozvat si kamarádku tzv. sparing partnera. Cvičení bychom měli opakovat alespoň jedenkrát týdně, ale pamatujte – čím vyšší počet osob cvičí, tím více zmrzliny a vína je třeba nakoupit. A jak psává Andula – štíhlý den holky ♥ 

PS: Snažím se, aby příběh ZÁŽITKOVÁ DOVOLENÁ nebyl úplný slovní průjem, tak se mnou mějte strpení, aspoň se budete více těšit J

František Opička

S Frantou Opičkou jsme se následujícího dne stali přáteli na facebooku. (Já nevím, co by jsme si bez něj počali…) V nedávných příspěvcích měl fotografie z dovolené v Egyptě a shodou okolností byl v hotelu, ve kterém jsem strávila nějaký čas. Začali jsme tedy na toto téma diskutovat. Po nějaké chvíli jsme si již zasílali nabídky cestovních kanceláří. Nehledě na to, že jsem v té tobě měla ruku v sádře ( - příběh sám o sobě…), toužila jsem co nejdříve odjet někam do tepla. Tak nějak nezávazně jsem nadhodila „Pojeď se mnou.“ a on na to – už trochu závazněji „Tak jo.“.

Měla jsem celkem radost, protože jsem byla odhodlaná jet sama. Dobrý nápad byl se znovu sejít. Přece jen jsme se viděli jen jednou a zrovna ten večer vypil v hospodě všechny zásoby borovičky, které tam měli. To se pak blbě dělá na člověka názor.

Podobně jako té dovolené se zhostil i mé pobídky „Dovez mi snídani.“. Hele, já nejsem rozmazlená kráva, právě že naopak. Já byla zvyklá, že by se tomu někdo jen zasmál a pak by řekl „FAK OF“. No, takže jsem to nemyslela úplně vážně. Přesto k mému údivu přivezl kytku a koblihy. Jako jo, měla jsem radost. Myslím, že jsem řekla něco jako „Děláš si prdel?“, romatička, žejo? Nicméně jsem zahlásila, že sladké moc nejím. František se toho chytl a podruhé již dovezl kytku, víno a jitrnice – MOC FAJNE, chlap mých snů (zase). 💑

Znali jsme se tedy týden a měli jsme spolu letět na dovolenou a přežít tam společných 12 dní. I za tu krátkou dobu stihl František poznat některé z mých přátel. Seznamování probíhalo většinou podobně:

„Tohle je František a jedeme spolu na dovolenou.“

„Ahoj“

„Ty vole, ty jsi blázen.“ nebo „Cože? Jako fakt? Tak to hodně štěstí…“

Takže věděl, do čeho jde, protože ho mí kamarádi (hajzli sprostí) a rodina varovali, ať si to rozmyslí – neposlechl, jeho problém. Když už jsme měli odlétat, zeptal se můj bratr: „Mami, a znáš vůbec toho týpka? Aby to nebyl nějaký Kramář.“ Bylo tedy na místě je také představit.

„Mami to je František.“

„Dobrý den, rád Vás poznávám.“

„Ahoj Františku, ty jsi chudák, rozmysli si to ještě.“

Nutno říci, že maminka mě vždycky uměla podpořit a potěšit - o tom napíšu asi samostatný článek. ♥

Takže František odjížděl s vědomím, že jede s psychicky narušenou osobou na 12 dní do uzavřeného komplexu, ze kterého není uniku jedině stovky kilometrů pouští. Možná měl i trochu strach, ale odjížděl se mnou a moji ukrutně smradlavou rukou v sádře, směr letiště. To už se nemůže nic posrat. Naivně jsem si myslela J

Pokračování na téma ZÁŽITKOVÁ DOVOLNÁ zase příště 😈

 

Úterní kázání

Holky, malé úterní povzbuzení:

"Muži přichází, muži odchází. Ale jídlo tu bude navždy."

 Amen

Chlapec v růžovém triku

Příběh o chlapci v růžovém triku začíná minulý rok na burčákovém pochodu. Tato akce se tak trochu zvrtla v hodnocení kolemjdoucích pánů – 1 až 10, chápej. Tento rok si uděláme i cedulky s čísly, takže se těšte na přísnou porotu popíjející další litr burčáku. Po zkušenostech z minulého roku bude naše základna blízko, HODNĚ blízko kadibudky ;)

No, a když se tedy většina dne točila jen kolem chlapů, vína a burčáku, což je podle mě skvělá kombinace, moje kamarádka potkala spolužáka ze základky. Blonďáček, modré oči, ne úplně hezounek ale něco v něm bylo, měl prostě svůj šarm. Já, jakožto osoba, která neumí nikoho sbalit, nýbrž jen hypnotizuje toho druhého člověka, dokud si jí nevšimne, jsem samozřejmě vyčkávala, až mi dá jeho jméno a já si ho jako stará stalkerka najdu na facebooku. Normálně bych ho asi jen šťouchla – přece chlap píše první ne?! Ale při této jedinečné burčákové akci jsem se odhodlala mu napsat velmi důmyslné a promyšlené „Ahoj“.

Odepsal mi, protože si mě spletl s jinou slečnou. Nevermind. Nějak jsme si padli do noty a domluvili se na rande. Potkali jsme se v kavárně, přišel v růžovém triku s límečkem a fakt mu to slušelo. Já, jako dáma jsem si dala kávu a jemně perlivou vodu. Večer se vyvíjel slibně a já z vody přešla na dvanáctku. On se zeptal, jestli piju rum. – Jasně že jo, Božkov! Takže jsem souhlasně kývla hlavou a on objednal panáky. Připili jsme si a já jsem ho přímo distingovaně kopla na ex. Borec se plácl do čela se slovy, že ten panák stál stopade a i když se usmíval, věděla jsem, že se mu v kapse otevírá kudla. Sorry jako.

I přes malé nedopatření jsme ve večeru pokračovali, a protože to byla kavárna, brzy zavírali. Přesunuli jsme se tedy na Synot, což je velmi sympatický nonstop. Zde jsme již pili Božkov za 25,--. Domů jsem jela někdy nad ránem s pocitem, že ho miluju a že to musí být ON.

Když jsme se viděli podruhé, přijel za mnou do práce, jen mě pozdravit. Byla jsem trochu nervózní, zda se mi bude líbit i za střízliva. Opět došel ten sympatický chlapec a opět v růžovém tričku s límečkem…

Když jsme se viděli po třetí a naposledy, byl opět v růžovém tričku s límečkem (!) a opět úplně na plech. Ten večer jsem byla střízlivá, takže už mi nepřišel tak fajn. To tričko už mě pěkně sralo. S dávkou ironie a sarkasmu jsem se ho zeptala, jestli je to jeho oblíbené tričko. Prý jo. Nečekaně. Celý večer nedokázal pochopit, že se nebudu líbat, když mám rtěnku – LOGICKY. Nasranost lvl 1000, ten člověk je marný. Za to mě ale upoutal jeho kamarád, který mi pochválil můj overal. WOW, on ví, že se to jmenuje overal! Šokantní.

A o tomto chlapci s pracovním názvem Franta Opička bude můj další příběh J

O čem budu psát?

Příběhy, o které se hodlám s Vámi podělit, můžete brát jakkoliv. Jako story zoufalého člověka, manuál How to be single (and awesome), nebo jako motivaci, když se Vám v osobním životě prostě nedaří.

Ačkoliv to někdy bude neuvěřitelné, všechno je z reálného života, který někdo (JÁ) žije. Takže prostě když ti bude naho*no, tak si vzpomeň, že vždycky může být i hůř J

Již je to rok a čtvrt, co jsem sama. Předtím jsem si tuto situaci nedovedla ani představit.  S první láskou jsem začala ještě před 14-tým rokem a od té doby jsem nikdy nebyla sama. Ta první skončila v závislosti na té druhé a stejně to bylo i s tou poslední.  Neříkám, že jsem se za tu dobu s nikým nestýkala a právě o tom Vám tady chci psát. Stala jsem se skutečným magnetem na exoty. Už sama jsem jeden dost velký exot, takže doufám, že se Vám mé povídání bude líbit a třeba někomu, kdo je ve stejné situaci nebo v jiné porozchodové fázi, to i pomůže.

V současné době jsem ve stádiu „samostatná, silná a emancipovaná žena“, tedy až do chvíle, kdy nemůžu odšpuntovat flašku vína nebo se mi udělá jebák na zadku… To občas toužím mít po boku mého prince, aby mě zachránil.

Hodně tak přemýšlím, jestli toho chlapa nechci jen využívat jako otroka. Většinou si totiž postesknu, že jsem sama jen v situacích, kdy bych po svém potenciálním partnerovi něco potřebovala… Taky to, že někdo touží s tím druhým zestárnout, mi začalo dávat smysl především, když mně bolely záda a neměl mi je kdo natřít tou smrdutou koňskou mastí. Takže jsem měla nejen bolavá záda ale také ukrutnou depresi ze smrti v osamocení jen se svými kočkami, které by mě poté pravděpodobně z hladu sežraly.

Ano, i takové dny tady byly. Dnes se na to všechno snažím dívat s odstupem a s humorem, i když občas ten smích přechází v pláč a naopak. Zejména ve chvílích, kdy zjistíš, že tvoje nejtišší spolužačka ze základky, na kterou jsi málem zapomněla, porodila své první dítě. Nebo další takový spolužák, na kterého si pamatuješ zejména proto, že jsi díky němu nepropadla z matiky, se právě oženil. Musíš na tom hledat vždy něco pozitivního, ne pro ně, ale pro tebe. Něco jako: „Ti už to mají spočítaný a my jsme pořád young and free.“ a otevřít si láhev vína, nejlépe s další nezadanou kamarádkou a navzájem se utvrzovat v tom, jaké máme štěstí, že jste samy.

 – S tím vínem se to ale nesmí přehnat! V takovém případě může dojít k totálnímu zhroucení osobnosti, kdy si budete navzájem v objetí s pláčem slibovat, že vy dvě se NIKDY nevdáte (Jako kdyby něco nasvědčovalo tomu, že ano...) a budete žít jen jedna pro druhou divokým párty životem bez chlapů.