USA 170/365 Taková normální sobota

V sobotu jsme s Mitchem byli aktivní a šli jsme se psem na procházku. Procházka měla 13 kilometrů a šlo se lesem. Do do kopce a z kopce. Z kopce mě bolí koleno a do kopce nemůžu mluvit. Měl to být relax, ale nebyl. Zejména proto, že jsem vytrvale chtěla domů rysa nebo aby mě nesl na zádech. Zkoušela jsem na něho vyskočit, ale vzpoměla jsem si, když jsem to provozovala minule, skončila jsem se sádrou na 18 týdnů.

Lezli jsme do toho kopce skoro po čtyřech. Nahoře si Mitch zapálil cigaretu a já mu chtěla za to nadat, ale nemohla jsem popadnout dech. Pak jsem ho samozřejmě zjebala, že mi krade můj čerstvý vzduch a že si ten vajgl ponese v kapse až do koše, neexistuje, aby ho zahodil v lese. Poslechl.

Udělali jsme si společnou fotku, aby si lidi nemysleli, že jen sedíme v tom pajzlu a pijeme levné pivo. Terén byl fakt náročný, ale byla jsem ráda, že na tom nejsem nejhůř. Nejhůř to zvádal pes. Pes to zapichl v půlce kopce. A co jako uděláš se 100 kilovým psem, který prostě sere na tvoji procházku? Pro tvoji představu je to běžně váhově takto: Muž – žena – pes. U nás to je pes – já – Mitch. Takže logicky, když nechtěl nést na zádech mě, neponese ani psa.

Večer jsme měli mít besedu, tak jsem po procházce jela nakoupit nějaké suroviny. Mezitím krmil Mitch psa ibalginem a brečel, že umře... Zaparkovala jsem košík vedle regálu s vínem a kroužila kolem. Ve vytríně mě zaujala pizza.

Ptám se pána, jestli si můžu tu pizzu objednat u něho.
On že ne, že mám jít vedle k pokladně, ale že potřebuje můj „cart“ (vozík).
Já zmatená mu podávám „card“ (kreditku).
On že ne, že „cart“.
A já „Whaaaat proč chcete můj vozík?!“.
„Protože není váš.“

Vozík byl asi stoleté paní, která se klepala vedle prodavače. To trapné ticho bylo nekonečné.

Dostala jsem svoji pizzu a svůj vozík, vydala jsem se tedy vstříct dalšímu dobrodružství k pokladně. Jelikož nemůžu vidět, jak tady dávají 3 věci do jedné igelitky, hned na začátku žádám slečnu, aby se pokusila celý můj nákup dát pouze do jedné igelitky. Slečna se usmívá a souhlasí. Očividně si v duchu říkala, co to je za magora, ale já už jsem si zvykla.

Igelitka se pomalu ale jistě plní a tak se mě ptá, jestli dvě tašky jsou OK. Já pořád trvám jen na jedné, že zbytek ponesu třeba v zubech. Většinu věcí se ji skutečně podařilo umístit do jedné igelitky, jsem ráda. Moc ji děkuji a ona mi říká:

„Vteřinku, já vám do dám ještě do jedné igelitky, aby vám to nepropadlo...“.
V tu chvíli mi málem vypadly oči z důlků. S vyděšeným výrazem a hlasitým „Noooooo!“ ji vytrhnu tašku z ruky.
A prostě jak naschvál úplné hrobové ticho kolem. Lidi se na mě dívají a já cítím každý jejich pohled.
„Snažím se zachránit planetu!“ pokouším se omluvit své jednaní.
Slyším, že někdo vytáčí 911.

Utíkám do auta se svojí jednou igelitkou a rychle jím zaslouženou pizzu. Bůh mi to oplatí.

Doma se dozvídám, že jsem všechen tento stres podnikla naprosto marně a beseda se ruší. Jsem nasraná a za všechno může Mitch. Logicky. Snaží se  to zachránit, že příjde v týdnu a můžu ty jednohubky nachystat pro něho. /Já už v démonickém modu./ „To si jako myslíš, že kupuju uzeného lososa pro tebe?!“ Ticho. On na mě hledí, jestli to myslím vážně a já jsem úplně v šoku, protože zase mluvím jak moje milovaná maminka. Nalil mi sklenku vína a všechno bylo zase v pořádku.

PS: Toho lososa mám pořád v lednici.

USA 161/365 Čenglicky snadno a rychle- lekce I.

Věci kolem se začali srát. Klasický dominoefekt – kdy se postupně sere všechno. Moje mentální a psychické zdraví je již nezvratně pryč a čekám na schválení pobytu v psychiatrické léčebně v KM. Ale snažím se uchylovat se k těm věcem, co mě dělají radost. A jediná „věc“ tady, která mi dělá radost je Mitch. Mitch, který se snaží naučit mluvit česky. Začali jsme jednoduchými frázemi jako „dobré ráno“. Věta, která se může zdát jako jednoduchá a základní, avšak zdání klame.

PROČ v češtině používáme samé R a K, vztekal se.
DobRé Ráno, lámal si jazyk a ptal se mě, jestli zní jak idiot.
Haha. Ano.

Pak přišla fráze „dobrý den“.
PROČ je dobré rano a proč dobrý den?! Nervy.
Denis, profesionální češtin „Protože například, stůl je kluk, a židle je holka, takže den je taky kluk proto je dobrý.“.
Mitchův výraz, který mluvil za vše. „Jo jasný, stůl je kluk, to dává smysl..“

Takže dobrý můžu vyslovovat jako ten sýr? Brie?
Ummm okay.

Poslední tečkou této lekce českého jazyka byla fráze „dobrou noc“.
Padly nějaké ty americké výrazy začínající na písmeno F.
Dobré, dobrý dobrou?! PROČ?

Můžu místo noc říkat nuts? Dobrou nuts? (Nuts český překlad ořechy, KOULE.)
Já, hlavu v dlaních, česky říkám něco o prdeli.
„Yeah babe, dobrou nuts sounds great.“

USA 145/365 Láska je slepá

Vyšla jsem z koupelny, stoupla si do výhledu na televizi a ptám se: „Ty mě miluješ?“ s rukama v bok a zvláštním výrazem obličeje. On se asi lekl, protože si rychle sedl a vykulil oči. „To jsi jako přišla na takovou otázku na záchodě?“ „Jo, viděla jsem se v zrdcadle...“. Podle jeho smíchu dávala moje otázka smysl. Upřímně, musí mě mít rád, protože jinak si to neumím ani vysvětlit. Děcka, může se vám zdát, že přeháním, ale ne. Stala se mi taková nehoda. Taková hodně nepříjemná věc. Mému obličeji se to stalo...

Prostě jak je teď venku ten sníh a denní světlo, tak když sedím u zrcadla, vidím každou jednu „věc“ na mém obličeji, a to mě znervozňuje. Úplně nejvíc miluju, když mi někdo chválí obočí. Jak ho mám krásně husté a tmavé. Opravdu?! OPRAVDU by jsi taky chtěla takové obočí??? To já bych si ho raději chodila malovat, tetovat, vláskovat nebo co všechno s tím děláte, než abych měla „krásné husté černé“ obočí od půlky čela až po bradu. O kníru nemluvě. Takže sedím u toho zrcadla a padá nelítostné rozhodnutí - voskové pásky na obličej.

Plán byl jasný, zbavit se ochlupení obličeje a být krasná. Avšak výsledný efekt je naprosto opačný... Dělala jsem to večer s očekáváním, že se ráno probudím krásná. Haha. Po procedůře jsem cítila, že můj obličej hoří. Rozhodla jsem se proto aplikovat studené obklady. Namočila jsem ručník a dala si ho na celý ksicht. Pomodlila jsem se a šla spát.

Ráno jsem cítila jistou bolest kolem očí. Šla jsem se podívat do zrcadla a byla jsem velmi překvapená... Celý obličej opuchlý, kolem očí modřiny, na zbytku obličeje rudé šrámy. Opláchla jsem se studenou vodou v domění, že je to jen blud a zase to přejde. Tak bohužel... Aplikovala jsem asi dvanáct vrstev makeupu a šest vrstev pudru. Když jsem přijela k Mitchovi říkám: „Prosím, než cokoliv řekneš, nechej si to vysvětlit.“. Pak se smál. Říkal, že to vypadá bolestivě. Hahaha. Opravdu?

Už se to pomalu ale jistě zlepšuje, ale znáte, jak to vypadá, když se zrovna vzbudíte ze zimního spánku. Protože my spolu nejraději spíme. Jakože já přijedu kolem 8:30 ráno a on říká: „Nastav prosím budík.“ a já nastavím budík na 12:00 a spíme. Takže po 14ti hodinách spánku (přerušovaně, protože vezu děti do školy), vlasy jak kdybych proletěla křovím a můj krasný vydepilovaný obličej. Říkám, tech chlap mě musí milovat, nebo je fakt úplně slepý. Jako bez brýlí slepý je. Ne pardon, omlouvám se. Bez brýlí hodně špatně vidí. HODNĚ. Jsem ho jednou tak trochu testovala. Vzala jsem mu brýle a pak se krok po kroku vzdalovala a ptala jsem „Vidíš mě?“ „Kolik ukazuju prstů?“.

Někdy tak přemýšlím, jestli já nejsem ženská na zabití...?

USA 141/365 Přítel na telefonu

Ptali se mě, jestli mám nového chlapa, a jak to mají vědět, když to není na blogu! Haha. Mám. Chtěla jsem o něm napsat, a vlastně i napsala. Pak jsem ty články ale smazala. Chtěla jsem tomu dát čas, počkat na ten správný signál, že to stojí za to. Ten signál se stal dneska. Já teda nevím, jestli to je vhodné posuzovat hloubku vztahu zrovna tímto způsobem, ale můžeme to brát jako projev důvěry, oddanosti a jistého sdílení s tou druhou osobou. Možná je to choré, ale taková je dnes doba. Dnes mi dal číselný kod k odemčení jeho telefonu.

Já to považuji za velký krok. Můj kod zná jen Tánička, ale s ní je můj vztah ještě o trochu dál, takže ona má i vlastní otisk prstu. Mitchův telefon se otvírá xichtem (Pro mamku, babičku a dědu: Telefon první nasnímá tvůj obličej a pak se odemkne, jen když se na něho podíváš.). Což je jako super vymoženost, ale když ho vlastní telefon nepozná bez brýlí, tak je asi zbytečné, skenovat tam můj obličej... Protože my ženy máme spoustu tváří, to je obecně známá věc.

Normálně bych si to nepamatovala déle jak deset minut, ale naštěstí je ten jeho jednoduchý. Proč mi ho dal? Chtěla jsem mu zpříjemnit cestu v autě mým zpěvem, a potřebovala jsem k tomu pouštět písničky. A protože ho po nějaké době začalo srát, že mu neustále strkám telefon před obličej, aby se odemkl, tak zvolil tuto bezbolestnou variantu. Jel se mnou v autě dvě hodiny. Dvě hodiny mňoukání, zpěvu... teda „zpěvu“, hlasitých projevů radosti, když jsem viděla veverku, nebo jiné zvíře a otázek ve stylu „Máš radost?“. Neříkám, že to má jednoduché, ale zatím to zvládá na jedničku. Myslím si, že je spokojený. Vždycky odpověděl, že má radost. Asi dvěstěosmkrát za dvě hodiny. Ale možná proto na moji otázku „Kam mě chceš vzít na výlet na den svatého Patrika?“ odpověděl „Uvidíme, jo?“. Asi né nikam daleko 😊 ...

Jazyková bariéra je naproto v pořádku. On mě neustále říká, že nemám vyslovovat K ale G, a já mu říkám, že to je přízvuk a že si budu vyslovovat co chci. Jinak podle výrazu mého obličeje velmi jednoduše pozná, kdy mu nerozumím, a řekne to buď jednodušeji, nebo mi to vysvětlí. Většinou to funguje, když se zrovna nejedná o telefonát „Jak mám prosímtě přepnout dálkové světla?“ a celkově když začne mluvit o autech, tak absolutně nemám tušení. Ale to nebude problém jen v angličtině.

Ano, příběh o dálkových světlech se mi stal. Přítel na telefonu – Mitch, mi poradil použít „tu černou páčku za volantem, co s ní dáváš směrovky“ logicky. A samozřejmě to fungovalo. Tak jako ve všech autech, ale do teď to auto dělalo automaticky samo, přísahám... Takže jsem byla zmatená, proč přestalo. Mitch mi řekl, že začínám být líná, jak pravý američan a že se vsadí o milion, že to není automaticky. Takže doufám, že tento týden vyhraje v loterii, protože mi dluží milion. Když je to na potkávacích světlech, tak se to přepíná na dálkové samovolně, ale někdo to manuálně přepl na dálkové. Takže jsem celý den jezdila s dálkovýma, což není takový problém, jako večer. To už začalo ostatní řidiče srát. Snažila jsem se najít nějaký cuplík, který by říkal „automatické přepínaní světel ON/OFF, ale nenašla. Párkrát jsem si úplně vypla světla za jízdy, což nebylo úplně dobré, a nezbylo mi nic jiného, než jet jak kretén s dálkovýma. Ale teď už jsem zase o něco chytřejší, život tě prostě naučí.

Na jeho přání, jsem ho začala učit česky. Vždycky se mě ptá, jak se co říká v češtině. Zatím z toho není moc nadšený a pamatuje si jen „veverka“. Což je hodně významné a důležité slovo, které by jsi v češtině měl znát. Včera nutně potřeboval vědět, jak se řekne „jdi do prdele“. Pravděpodoně, to chtěl někomu říčt, ale jeho pokusy zkončili tím, že se nadechl a nic. Proč prý všude cpeme to R, které oni ani nevyslovují.

O trochu líp šla čeština Jenny. Byly jsme na výletě v Baltimore. Já jsem řídila, a nevím, jetli to tak máte taky, ale já si ráda s těmi ostatními řidiči povídám. Takže jsem řekla „můžeš jet“ na nějaké jiné auto a ji se to zalíbilo. Přeložila jsem, co to znamená a ona to začala říkat pořád dokola a já na to odpovídala „jedu“.  Pak to začala používat vě větách: „Watch out Nissan, Denisa jedu.“ což mělo znamenat „pozor, Denisa jede“, a já brečela smíchy. Cesta trvala tři hodiny. Pak už jsem nebrečela smíchy, ale jen brečela.

Teď už chápu, že to ten chlap fakt nemá jednoduché, když mě má jako spolujezdce. Je to těžká cesta, na kterou se vydal, ale já osobně mu držím palce.

USA 115/365 Chléb náš vezdejší dej nám dnes

Čtvrý měsíc se neokladně blíží a já čím dál více postrádám svíčkovou. Se budu muset vyhecovat a uvařit si ji tady nebo nevím... Už jsem tady objevila i chleba s kurkou, což byly takové menší Vánoce v lednu a pak jsem týden jedla chleba na milion způsobů. Chleba. Chleba s máslem. Chleba s máslem se salámem. Znáš to... Pak mi jednu dobu hodně chybělo taťkovo uzené masíčko, které mi celá rodina s radostí provokativně posílala. (Posílala rozumněj na fotkách, ne poštou.) Občas mě pěkně naštve fotka krásně natočeného piva s pěnou, ale už ani nevím, jestli mi to šmakuje. Tady si dám tak dvě piva a na druhý den mě bolí hlava jak střep, což mi za to rozhodně nestojí.

 V této zemi je těžší koupit si pivo než zbraň. Objevila jsem tady nový obchod, kam chodím kupovat pivo. Když jsem tam byla poprvé, kupovala jsem jeden sixpack i Veronice, jeden sobě a ještě jsem tam objevila Strongbow cider, do zásoby... No a skládám to té paní na pult a ona mi říká:

„Nemůžu vám prodat tři sixpacky.“

Já ji podávám svůj pas a ubezpečuji ji, že může. Ona říká, že ne, že mi nemůže prodat tři. Přemýšlím, jestli mám vzít ještě jeden, jakože jestli to nepodávají po dvojcích. Paní si všimla, že jsem z toho zmatená, a že na ni čumím jak z jara, tak mi vysvětlila, že musím zaplatit dva, odnést si je minimálně za dveře obchodu a následně proces opakovat dokud nekoupím uspokojivé množství piva. To mi dávalo hodně smysl, co vám budu vykládat...

Nedávno jsem byla na pivo s mým novým kamošem. On platil, ale doklady musíme samozřejmě ukázat oba. Sedli jsme si a chvilku na to přišla paní prodavačka s tím, že nemůžeme pít pivo, pokud nebudeme jíst. Logicky. Šli jsme teda pít pivo do auta. Na tajňáka, protože tady nemůžeš pít pivo jen tak... O 30 minut později a pár barů dál, zastřelil týpek 4 lidi. Co na to říct? Kdyby si mohl dát pivo, jak normální český občas, nemusel by vymýšlet kraviny. To je jak s těma Alahu ahbar borcama. Ti nemůžou pít, protože Alah s tím nesouhlasí, tady s tím nesouhlasí vláda, ale efekt to má podobný. Nevím komu tím prospějí, asi druhé straně...?!

USA 98/365 Pandořina skříňka (aneb za všechno může šuplík)

Musím se vám vyjádřit k minulému blogu, protože Vojtěch byl samozřejmě uražený, že o něm píšu, a on se nemůže chudák ani bránit. Takže se k tomu chci trošičku vrátit a bránit ho. Vojta za jeho mladých let sportoval více, než my všichni dohromady. Proto si muže dovolit nosit trička velikosti M, i když by měl nosit XL. A taky mi Vojta nikdy neřekl, že jsem tlustá. Vojta je vlastně zlatíčko. Včera jsem se ho zeptala, jak vypadám a on se mě zeptal, jestli toho jebáka, co mám na obličeji, mám od té doby, co jsem odjela. No a pak řekl něco jakože makeup je nejlepší vynález pro ženské, co kdo kdy vymyslel. Takže tak nějak mi Vojta neříká, že jsem hnusná nebo tlustá. Vojta je hodně taktní kluk. Tím jsem se ho chtěla zastat, aby nevypadal jak úplný idiot. (Příště mi zvedej telefon, ju? Srdíčko, pusinka.)

Jinak tento blog bude o mé cestě do Kanady.

Jela jsem do Kanady. Jela jsem tam autobusem, musela jsem vstávat ve 4:45 ráno. Takže jsem zpočátku měla obavy, jak vůbec vstanu, jestli najdu nádraží a dokážu třikrát přesednout na jiný autobus. Před cestou jsem si ověřovala, zda k cestě do Kanady potřebuji vízum. Pokud neletíš letadlem, tak ne. Dokázala jsem přestoupit, dojela jsem až na hranice USA a Kanady, byla jsem překvapená, když celník  přišel do autobusu a ptal se nás postupně na otázky. Všechno bylo v pořádku a my pokračovali do Kanady, myslela jsem, že to bylo vše ale na kanadské straně jsme museli všichni vystoupit a i se všemi zavazadli podtoupit celní prohlídku, podobně jako na letišti. Namátkově vybrali i člověka (černocha, NAMÁTKOVĚ) a tomu prohledali celý kufr.

Blížili jsme se k Torontu a doprava houstla. Už jsme měli zpoždění půl hodiny a já nevěřila, že tam vůbec dorazíme. Řidič to valil stylem „brzda – plyn“ a já s hrůzou v očích hledala ten debilní bezpečtností pás, který nikdo v autobuse nepoužívá. Mám pocit, že všechny velkoměsta jsou nejkrásnější v noci. Teda já jich v životě moc neviděla, šak jsem vyrostla doma na hnoji, žejo. Ale už z dálky jsem viděla svítit mrakodrapy a krásně osvícenou CN tower. Meškali jsme hodinu, ale přežili jsme všichni.

Naučila jsem se, jak dojet vlakem do centra Toronta. Ano, sedneš do vlaku a v konečné stanici vystoupíš z vlaku. Chtěla jsem jet nakupovat, tak jsem si koupila lístek na shuttle bus do outletového centra. Blbé je, že Kanada je jiná země, a nemohla jsem tady používat data v mobilu, takže jsem byla bez navigace. Plán byl jasný, přijít na vlakové nádraží, koupit lístek, nasednout, vysednout, přijít na autobusovou zastávku... V tomto bodě nastal trochu zkrat. Doma jsem si to samozřejmě našla na mapě, bylo to 2 minuty pěšky, super. Neudělala jsem si ani screenshot, protože jsem si byla naprosto jistá, že to najdu. Nebudu to prodlužovat, bus měl odjíždět za 5 minut a já byla úplně někde v prdeli. Vlezla jsem do nejbližší kavárny a zeptala se na cestu. Došla jsem na místo, které se jmenovalo jako to místo, že kterého měl autobus odjíždět. Avšak žádná značka ani autobus na místě nebyli. Chodila jsem dokola a pak se rozhodla zeptat pána, který tam parkoval nějaký minibus s Asiaty. „Asi nějaký zájezd.“ Myslela jsem si. K mému překvapení jsem to našla, ten asijský zájezd, byl můj zájezd.

Byla jsem v obchodě a najednou doletěl chlap s malým dítětem v náručí a volal o pomoc. V tom obchodě nakupovala převděpodobně i jeho manželka. Položil malého na zem, a bylo vidět, že je uplně bezvládný. Paní začala hystericky křičet, lidi se zastavili, asijati se objímali navzájem a prodavačka brečela. Malý se očividně něčím dusil a jeho tatínek mu zaklonil hlavu a snažil se mu pravděpodobně vytáhnout tu věc z krku. Nikdo nic nedělal, maminka pořád křičela a volala o pomoc. Přišlo mi pěkně na hovno, že se mu hrabe v puse, když se dusí, tak jsem mu, jako samozvaný odborník přes děti, poradila, aby ho obrátil vzhůzu nohama a bouchal ho po zádech. S tím souhlasila i slečna, která stála vedle mě. Ačkoliv jsem držela telefon v ruce, necítila jsem se, že bych zvládla komunikovat se záchrankou, tak jsem volala na prodavačku, ať volá doktora nebo 911 a nečumí jak blbá. Mě ti lidi úplně vytočili, jakou paniku šířili a nebo jen debilně přihlíželi, jak se někomu dusí dítě. Když přiběhli security a záchranáři, odešla jsem. Doufám, že to to dítě přežilo. Ten pohled nikdy nezapomenu.

Stojím u pokladny, týpek to skenuje do pokladny a skládá už do třetí tašky. Hodinu jsem si všechno zkoušela, protože jsem logicky začala u velikosti XL, ale zjistila jsem, že moje velikost je M. LOL. Blbé je, že Šárce jsem koupila tričko S. No, tak třeba ještě trochu vyroste, děvčica, nebo si Mio najde větši babu. Nikdy nevíš... Vystála jsem si dvacetiminutovou frontu k pokladně. Platím kartou, jako správný američan. Zamítnuto. Trošku se mi opotily záda a čelo. Znovu. Zamítnuto. Doprdele práce, co se zase děje. Borec se ptá, jestli tam mám dost peněz. To už jsem byla zpocená jak vrata od chlíva a cítila jsem, jak mě propichují pohledy lidí, kteří stáli v řadě za mnou. Říkám mu, ať zkusí namarkovat jen jednu věc, aby jsme věděli, jestli je to kartou nebo tam fakt nemám peníze. Díky bohu to bylo kartou. Takže budu platit penězma, mám 75 dolarů, tak mi to napočítej. Platila jsem 74,55. Napočítal to fakt dobře.

Volám do banky. „Zvedl“ to automat. To miluju... Po 40ti minutách jsem se dovolala k reálnému člověku. No, takže v rámci mé bezpečenosti mi zablokovali kartu.

Děkuji. Chtěla bych ji odblokovat.

Potřebujeme vaše social security number.

Jo, to mi řekli, že je důležitá věc, že to mám mít na bezpečném místě. Doma. V USA. V šuplíku.

Nemám.

Tak to vám bohužel nepomůžu.

Prosím? Já jsem v Kanadě, potřebuju peníze.

Bohužel, bez toho vám nemůžu pomoci.

Paní, určitě to musí nějak jít. Jsem v cizí zemi, bez peněz.

Moment, zavolám si někam.

Po 10ti minutách.

Bohužel, potřebuji to číslo, nebo číslo vašeho účtu.

Číslo účtu mám. V papírech. Doma. V šuplíku.

Bohužel, opravdu to potřebuji.

Takže mě necháte v Kanadě bez peněz? Jak se ohledně toho cítíte?

Omlouvám se, šťastný nový rok.

Tu tu tu tů.

Druhý den mi volala paní z banky, která mi ten účet zařizovala. Které jsem padesátosmkrát řekla, že jedu do Kanady, proto potřebuji kartu rychle.

Dobrý den Deniso, tady Sherry, jak se máte?

Dobrý den, Sherry, měla bych se fantasticky, kdybych mohla používat svoje peníze!

Moc se omlouvám, to je standartní postup.

Ale vy jste věděla, že plánuji odjet, takže to nebylo nutné.

Moc se omlouvám, pokusím se to odblokovat co nejdříve, tak za dva dny.

Lepší než nic, děkuji.

Trochu jsem podezřívala mamku, že v tom jede s něma. Ona vždycky říká „Denuš, hlavně neutrácej.“ Moje mamka je jediný člověk na planetě, který je oprávněný, říkat mi Denuš. Babička machovská je zase jediná, kdo mi může říkat Dénko. Ale to bolí, babi, to fakt bolí... Nemá to cenu snažit se je to odnaučit. Babičce pokaždé říkám, nekupuj mi čokoládu, kup mi raději salám, a ona mi stejně kupuje čokoládu. Tak jak by to asi dopadlo s Dénkou? Stejně.

Při cestě zpátky hlásili ve vlaku, že bude nestandartně končit v dřívější stanici a kdo chce pokračovat, musí přesednout. Já chci pokračovat. Musím přesednout. Plán byl jasný, půjdu s davem. Dav šel k výtahu. Jedu výtahem. Pak se dav rozdělil na více menších skupin a každá šla jinam. Panika. Šla jsem s jednou skupinou. Pak jsem šla zpátky. Viděla jsem přijíždět vlak. Nasedla do vlaku a doufala, že pojede správným směrem. Jel.

Toronto bylo nádherné, ale nebudu vám tady dělat průvodce, protože to stejně nikoho nezajímá. Možná dědu by to zajímalo. Ale on si to najde na YTB nebo až to budou dávat v cestománii. Takže byl čas na návrat zpět domů. Už jsem nebyla nervozní z cestování autobusem, protože jsem přece profík a nic mě nepřekvapí. Haha. Na hranicích opět všichni z autobusu a po jednom k přepážkám.

Můžu vidět vaše vízum?

Jasné. (Nalistovala jsem stránku v pasu.)

No, ale já myslím ten papír, ten dokument.

Jo, ten dokument co nemám ztratit? Ten co mám doma v šuplíku? (Tyvole, ten šuplík mi dělá jen problémy!!!!!!)

Jak chcete cestovat do USA bez víza?

Ehm, nad tím jsem nepřemýšlela.

Prosím, posaďte se tady, budeme to muset vyřešit.

Všichni už seděli v autobuse a čekali, až Adamíková vyčaruje svoje víza.

S výrazem smutného pejska jsem předstoupila před pána celníka. Kam jedu, proč jedu, co jedu, co jsem, kdo jsem, kde jsem... Miliarda otázek. Příště by bylo fajn, abych ten papír měla u sebe. Děkuji, děkuji, ano příště, samožřejmě, nashledanou. Procházím autobusem, až dozadu na svoje místo. Je to jak ulička hanby. Ne, nepašuji žádné drogy lidi, tak na mě tak nečumte.

První zastávka. Mám hodinu a půl čas než mi pojede další autobus. Dávám kafíčko, svačinku, záchod. Jdu se nachystat, aby mi ten autobus neujel. Byl čas odjezdu a nějak se nic nedělo. Byla jsem nervozní, jestli mi ten autobus fakt neujel, nebo jestli jsem si někde něco blbě nepřečetla. Slečna vedle jede tam kam já, autobus má zpoždění. Mám ale jestě jednou přesedat a samozřejmě ten další autobus nestihnu. Odjížděli jsme o dvě hodiny později. Nikdo se nad tím nevzrušoval, tak já taky ne. Nějak to dopadne. Když jsme dorazili na místo, kde jsem měla naposledy přesedat, ten autobus tam byl. Chudáci lidi na nás dvě hodiny čekali. Dojela jsem úplně vyřízená. Autobusem už nikdy cestovat nebudu. A bez víz taky ne, přísahám na holý pupek!

Chudák moje mamka ze mě už zešedivěla. Ale já za to fakt nemůžu, že se mi dějí takové věci. No dobře, za většinu nemůžu a za zbytek může šuplík!