Ptali se mě, jestli mám nového chlapa, a jak to mají vědět, když to není na blogu! Haha.
Mám. Chtěla jsem o něm napsat, a vlastně i napsala. Pak jsem ty články ale
smazala. Chtěla jsem tomu dát čas, počkat na ten správný signál, že to stojí za
to. Ten signál se stal dneska. Já teda nevím, jestli to je vhodné posuzovat hloubku
vztahu zrovna tímto způsobem, ale můžeme to brát jako projev důvěry, oddanosti
a jistého sdílení s tou druhou osobou. Možná je to choré, ale taková je
dnes doba. Dnes mi dal číselný kod k odemčení jeho telefonu.
Já to považuji za
velký krok. Můj kod zná jen Tánička, ale s ní je můj vztah ještě o trochu
dál, takže ona má i vlastní otisk prstu. Mitchův telefon se otvírá xichtem (Pro
mamku, babičku a dědu: Telefon první nasnímá tvůj obličej a pak se odemkne, jen
když se na něho podíváš.). Což je jako super vymoženost, ale když ho vlastní telefon
nepozná bez brýlí, tak je asi zbytečné, skenovat tam můj obličej... Protože my
ženy máme spoustu tváří, to je obecně známá věc.
Normálně bych si
to nepamatovala déle jak deset minut, ale naštěstí je ten jeho jednoduchý. Proč
mi ho dal? Chtěla jsem mu zpříjemnit cestu v autě mým zpěvem, a
potřebovala jsem k tomu pouštět písničky. A protože ho po nějaké době
začalo srát, že mu neustále strkám telefon před obličej, aby se odemkl, tak
zvolil tuto bezbolestnou variantu. Jel se mnou v autě dvě hodiny. Dvě
hodiny mňoukání, zpěvu... teda „zpěvu“, hlasitých projevů radosti, když jsem
viděla veverku, nebo jiné zvíře a otázek ve stylu „Máš radost?“. Neříkám, že to
má jednoduché, ale zatím to zvládá na jedničku. Myslím si, že je spokojený. Vždycky
odpověděl, že má radost. Asi dvěstěosmkrát za dvě hodiny. Ale možná proto na
moji otázku „Kam mě chceš vzít na výlet na den svatého Patrika?“ odpověděl „Uvidíme,
jo?“. Asi né nikam daleko 😊 ...
Jazyková bariéra
je naproto v pořádku. On mě neustále říká, že nemám vyslovovat K ale G,
a já mu říkám, že to je přízvuk a že si budu vyslovovat co chci. Jinak podle výrazu
mého obličeje velmi jednoduše pozná, kdy mu nerozumím, a řekne to buď
jednodušeji, nebo mi to vysvětlí. Většinou to funguje, když se zrovna nejedná o
telefonát „Jak mám prosímtě přepnout dálkové světla?“ a celkově když začne
mluvit o autech, tak absolutně nemám tušení. Ale to nebude problém jen v angličtině.
Ano, příběh o dálkových světlech se mi stal. Přítel na telefonu – Mitch, mi poradil použít „tu černou páčku za volantem, co s ní dáváš směrovky“ logicky. A samozřejmě to fungovalo. Tak jako ve všech autech, ale do teď to auto dělalo automaticky samo, přísahám... Takže jsem byla zmatená, proč přestalo. Mitch mi řekl, že začínám být líná, jak pravý američan a že se vsadí o milion, že to není automaticky. Takže doufám, že tento týden vyhraje v loterii, protože mi dluží milion. Když je to na potkávacích světlech, tak se to přepíná na dálkové samovolně, ale někdo to manuálně přepl na dálkové. Takže jsem celý den jezdila s dálkovýma, což není takový problém, jako večer. To už začalo ostatní řidiče srát. Snažila jsem se najít nějaký cuplík, který by říkal „automatické přepínaní světel ON/OFF, ale nenašla. Párkrát jsem si úplně vypla světla za jízdy, což nebylo úplně dobré, a nezbylo mi nic jiného, než jet jak kretén s dálkovýma. Ale teď už jsem zase o něco chytřejší, život tě prostě naučí.
Na jeho přání, jsem ho začala učit česky. Vždycky se mě ptá, jak se co říká v češtině. Zatím
z toho není moc nadšený a pamatuje si jen „veverka“. Což je hodně významné
a důležité slovo, které by jsi v češtině měl znát. Včera nutně potřeboval
vědět, jak se řekne „jdi do prdele“. Pravděpodoně, to chtěl někomu říčt, ale jeho
pokusy zkončili tím, že se nadechl a nic. Proč prý všude cpeme to R, které oni
ani nevyslovují.
O trochu líp šla
čeština Jenny. Byly jsme na výletě v Baltimore. Já jsem řídila, a nevím, jetli
to tak máte taky, ale já si ráda s těmi ostatními řidiči povídám. Takže
jsem řekla „můžeš jet“ na nějaké jiné auto a ji se to zalíbilo. Přeložila jsem,
co to znamená a ona to začala říkat pořád dokola a já na to odpovídala „jedu“. Pak to začala používat vě větách: „Watch out
Nissan, Denisa jedu.“ což mělo znamenat „pozor, Denisa jede“, a já brečela
smíchy. Cesta trvala tři hodiny. Pak už jsem nebrečela smíchy, ale jen brečela.
Teď už chápu, že
to ten chlap fakt nemá jednoduché, když mě má jako spolujezdce. Je to těžká
cesta, na kterou se vydal, ale já osobně mu držím palce.
Žádné komentáře:
Okomentovat