USA 98/365 Pandořina skříňka (aneb za všechno může šuplík)

Musím se vám vyjádřit k minulému blogu, protože Vojtěch byl samozřejmě uražený, že o něm píšu, a on se nemůže chudák ani bránit. Takže se k tomu chci trošičku vrátit a bránit ho. Vojta za jeho mladých let sportoval více, než my všichni dohromady. Proto si muže dovolit nosit trička velikosti M, i když by měl nosit XL. A taky mi Vojta nikdy neřekl, že jsem tlustá. Vojta je vlastně zlatíčko. Včera jsem se ho zeptala, jak vypadám a on se mě zeptal, jestli toho jebáka, co mám na obličeji, mám od té doby, co jsem odjela. No a pak řekl něco jakože makeup je nejlepší vynález pro ženské, co kdo kdy vymyslel. Takže tak nějak mi Vojta neříká, že jsem hnusná nebo tlustá. Vojta je hodně taktní kluk. Tím jsem se ho chtěla zastat, aby nevypadal jak úplný idiot. (Příště mi zvedej telefon, ju? Srdíčko, pusinka.)

Jinak tento blog bude o mé cestě do Kanady.

Jela jsem do Kanady. Jela jsem tam autobusem, musela jsem vstávat ve 4:45 ráno. Takže jsem zpočátku měla obavy, jak vůbec vstanu, jestli najdu nádraží a dokážu třikrát přesednout na jiný autobus. Před cestou jsem si ověřovala, zda k cestě do Kanady potřebuji vízum. Pokud neletíš letadlem, tak ne. Dokázala jsem přestoupit, dojela jsem až na hranice USA a Kanady, byla jsem překvapená, když celník  přišel do autobusu a ptal se nás postupně na otázky. Všechno bylo v pořádku a my pokračovali do Kanady, myslela jsem, že to bylo vše ale na kanadské straně jsme museli všichni vystoupit a i se všemi zavazadli podtoupit celní prohlídku, podobně jako na letišti. Namátkově vybrali i člověka (černocha, NAMÁTKOVĚ) a tomu prohledali celý kufr.

Blížili jsme se k Torontu a doprava houstla. Už jsme měli zpoždění půl hodiny a já nevěřila, že tam vůbec dorazíme. Řidič to valil stylem „brzda – plyn“ a já s hrůzou v očích hledala ten debilní bezpečtností pás, který nikdo v autobuse nepoužívá. Mám pocit, že všechny velkoměsta jsou nejkrásnější v noci. Teda já jich v životě moc neviděla, šak jsem vyrostla doma na hnoji, žejo. Ale už z dálky jsem viděla svítit mrakodrapy a krásně osvícenou CN tower. Meškali jsme hodinu, ale přežili jsme všichni.

Naučila jsem se, jak dojet vlakem do centra Toronta. Ano, sedneš do vlaku a v konečné stanici vystoupíš z vlaku. Chtěla jsem jet nakupovat, tak jsem si koupila lístek na shuttle bus do outletového centra. Blbé je, že Kanada je jiná země, a nemohla jsem tady používat data v mobilu, takže jsem byla bez navigace. Plán byl jasný, přijít na vlakové nádraží, koupit lístek, nasednout, vysednout, přijít na autobusovou zastávku... V tomto bodě nastal trochu zkrat. Doma jsem si to samozřejmě našla na mapě, bylo to 2 minuty pěšky, super. Neudělala jsem si ani screenshot, protože jsem si byla naprosto jistá, že to najdu. Nebudu to prodlužovat, bus měl odjíždět za 5 minut a já byla úplně někde v prdeli. Vlezla jsem do nejbližší kavárny a zeptala se na cestu. Došla jsem na místo, které se jmenovalo jako to místo, že kterého měl autobus odjíždět. Avšak žádná značka ani autobus na místě nebyli. Chodila jsem dokola a pak se rozhodla zeptat pána, který tam parkoval nějaký minibus s Asiaty. „Asi nějaký zájezd.“ Myslela jsem si. K mému překvapení jsem to našla, ten asijský zájezd, byl můj zájezd.

Byla jsem v obchodě a najednou doletěl chlap s malým dítětem v náručí a volal o pomoc. V tom obchodě nakupovala převděpodobně i jeho manželka. Položil malého na zem, a bylo vidět, že je uplně bezvládný. Paní začala hystericky křičet, lidi se zastavili, asijati se objímali navzájem a prodavačka brečela. Malý se očividně něčím dusil a jeho tatínek mu zaklonil hlavu a snažil se mu pravděpodobně vytáhnout tu věc z krku. Nikdo nic nedělal, maminka pořád křičela a volala o pomoc. Přišlo mi pěkně na hovno, že se mu hrabe v puse, když se dusí, tak jsem mu, jako samozvaný odborník přes děti, poradila, aby ho obrátil vzhůzu nohama a bouchal ho po zádech. S tím souhlasila i slečna, která stála vedle mě. Ačkoliv jsem držela telefon v ruce, necítila jsem se, že bych zvládla komunikovat se záchrankou, tak jsem volala na prodavačku, ať volá doktora nebo 911 a nečumí jak blbá. Mě ti lidi úplně vytočili, jakou paniku šířili a nebo jen debilně přihlíželi, jak se někomu dusí dítě. Když přiběhli security a záchranáři, odešla jsem. Doufám, že to to dítě přežilo. Ten pohled nikdy nezapomenu.

Stojím u pokladny, týpek to skenuje do pokladny a skládá už do třetí tašky. Hodinu jsem si všechno zkoušela, protože jsem logicky začala u velikosti XL, ale zjistila jsem, že moje velikost je M. LOL. Blbé je, že Šárce jsem koupila tričko S. No, tak třeba ještě trochu vyroste, děvčica, nebo si Mio najde větši babu. Nikdy nevíš... Vystála jsem si dvacetiminutovou frontu k pokladně. Platím kartou, jako správný američan. Zamítnuto. Trošku se mi opotily záda a čelo. Znovu. Zamítnuto. Doprdele práce, co se zase děje. Borec se ptá, jestli tam mám dost peněz. To už jsem byla zpocená jak vrata od chlíva a cítila jsem, jak mě propichují pohledy lidí, kteří stáli v řadě za mnou. Říkám mu, ať zkusí namarkovat jen jednu věc, aby jsme věděli, jestli je to kartou nebo tam fakt nemám peníze. Díky bohu to bylo kartou. Takže budu platit penězma, mám 75 dolarů, tak mi to napočítej. Platila jsem 74,55. Napočítal to fakt dobře.

Volám do banky. „Zvedl“ to automat. To miluju... Po 40ti minutách jsem se dovolala k reálnému člověku. No, takže v rámci mé bezpečenosti mi zablokovali kartu.

Děkuji. Chtěla bych ji odblokovat.

Potřebujeme vaše social security number.

Jo, to mi řekli, že je důležitá věc, že to mám mít na bezpečném místě. Doma. V USA. V šuplíku.

Nemám.

Tak to vám bohužel nepomůžu.

Prosím? Já jsem v Kanadě, potřebuju peníze.

Bohužel, bez toho vám nemůžu pomoci.

Paní, určitě to musí nějak jít. Jsem v cizí zemi, bez peněz.

Moment, zavolám si někam.

Po 10ti minutách.

Bohužel, potřebuji to číslo, nebo číslo vašeho účtu.

Číslo účtu mám. V papírech. Doma. V šuplíku.

Bohužel, opravdu to potřebuji.

Takže mě necháte v Kanadě bez peněz? Jak se ohledně toho cítíte?

Omlouvám se, šťastný nový rok.

Tu tu tu tů.

Druhý den mi volala paní z banky, která mi ten účet zařizovala. Které jsem padesátosmkrát řekla, že jedu do Kanady, proto potřebuji kartu rychle.

Dobrý den Deniso, tady Sherry, jak se máte?

Dobrý den, Sherry, měla bych se fantasticky, kdybych mohla používat svoje peníze!

Moc se omlouvám, to je standartní postup.

Ale vy jste věděla, že plánuji odjet, takže to nebylo nutné.

Moc se omlouvám, pokusím se to odblokovat co nejdříve, tak za dva dny.

Lepší než nic, děkuji.

Trochu jsem podezřívala mamku, že v tom jede s něma. Ona vždycky říká „Denuš, hlavně neutrácej.“ Moje mamka je jediný člověk na planetě, který je oprávněný, říkat mi Denuš. Babička machovská je zase jediná, kdo mi může říkat Dénko. Ale to bolí, babi, to fakt bolí... Nemá to cenu snažit se je to odnaučit. Babičce pokaždé říkám, nekupuj mi čokoládu, kup mi raději salám, a ona mi stejně kupuje čokoládu. Tak jak by to asi dopadlo s Dénkou? Stejně.

Při cestě zpátky hlásili ve vlaku, že bude nestandartně končit v dřívější stanici a kdo chce pokračovat, musí přesednout. Já chci pokračovat. Musím přesednout. Plán byl jasný, půjdu s davem. Dav šel k výtahu. Jedu výtahem. Pak se dav rozdělil na více menších skupin a každá šla jinam. Panika. Šla jsem s jednou skupinou. Pak jsem šla zpátky. Viděla jsem přijíždět vlak. Nasedla do vlaku a doufala, že pojede správným směrem. Jel.

Toronto bylo nádherné, ale nebudu vám tady dělat průvodce, protože to stejně nikoho nezajímá. Možná dědu by to zajímalo. Ale on si to najde na YTB nebo až to budou dávat v cestománii. Takže byl čas na návrat zpět domů. Už jsem nebyla nervozní z cestování autobusem, protože jsem přece profík a nic mě nepřekvapí. Haha. Na hranicích opět všichni z autobusu a po jednom k přepážkám.

Můžu vidět vaše vízum?

Jasné. (Nalistovala jsem stránku v pasu.)

No, ale já myslím ten papír, ten dokument.

Jo, ten dokument co nemám ztratit? Ten co mám doma v šuplíku? (Tyvole, ten šuplík mi dělá jen problémy!!!!!!)

Jak chcete cestovat do USA bez víza?

Ehm, nad tím jsem nepřemýšlela.

Prosím, posaďte se tady, budeme to muset vyřešit.

Všichni už seděli v autobuse a čekali, až Adamíková vyčaruje svoje víza.

S výrazem smutného pejska jsem předstoupila před pána celníka. Kam jedu, proč jedu, co jedu, co jsem, kdo jsem, kde jsem... Miliarda otázek. Příště by bylo fajn, abych ten papír měla u sebe. Děkuji, děkuji, ano příště, samožřejmě, nashledanou. Procházím autobusem, až dozadu na svoje místo. Je to jak ulička hanby. Ne, nepašuji žádné drogy lidi, tak na mě tak nečumte.

První zastávka. Mám hodinu a půl čas než mi pojede další autobus. Dávám kafíčko, svačinku, záchod. Jdu se nachystat, aby mi ten autobus neujel. Byl čas odjezdu a nějak se nic nedělo. Byla jsem nervozní, jestli mi ten autobus fakt neujel, nebo jestli jsem si někde něco blbě nepřečetla. Slečna vedle jede tam kam já, autobus má zpoždění. Mám ale jestě jednou přesedat a samozřejmě ten další autobus nestihnu. Odjížděli jsme o dvě hodiny později. Nikdo se nad tím nevzrušoval, tak já taky ne. Nějak to dopadne. Když jsme dorazili na místo, kde jsem měla naposledy přesedat, ten autobus tam byl. Chudáci lidi na nás dvě hodiny čekali. Dojela jsem úplně vyřízená. Autobusem už nikdy cestovat nebudu. A bez víz taky ne, přísahám na holý pupek!

Chudák moje mamka ze mě už zešedivěla. Ale já za to fakt nemůžu, že se mi dějí takové věci. No dobře, za většinu nemůžu a za zbytek může šuplík!