Pověsti české

Začala jsem pracovat v celkem fajn firmě. Mému nástupu předcházelo důkladné výběrové řízení, jehož součástí bylo například namalovat zvíře. (Btw. Nehlásila jsem se na pozici akademického malíře) Bohužel, pán Bůh mi dal hodně /víš co myslím../ ale uměleckého, neboli spíše výtvarného /protože herečka jsem například skvělá/ nadání na mě zbylo poskrovnu /ano, píše se to takhle debilně/. Namalovala jsem tedy kočičku viz obrázek níže. V dalším kroku jsem měla namalovat divoké zvíře. A protože já umím jen tu kočičku, a to umím prosím berte s rezervou, tak jsem namalovala lva. Rozuměj kočičku s hřívou. No a nepřijali mě.

Takže jsem chodila na další různá výběrová řízení, a ačkoliv jsem si od té doby s sebou brávala pastelky, už nikdo po mě nechtěl nakreslit ani strom. Škoda. Vybrali mě do dvou dalších firem a já měla jasno, kam chci, když v tom mi zavolal Chleba, který se mnou ten pohovor dělal, s tím, že by mě nakonec chtěl. A tak jsem tady. 

Všichni mi tvrdili, že až nastoupím do nové práce, tak si „někoho najdu“. A našla. Našla jsem si tady skupinku fajn lidí a také skupinku nefajn lidí. A tento příběh bude právě o těch druhých. Nefajn lidé bývají často označování i hanlivými výrazy, ale tímto směrem bych se nerada ubírala. U nás ve firmě se nováčkům neříká, kdo je tady kokot, nechají každého, aby si udělal názor sám. Takže i já jsem měla tu možnost. Ačkoliv ze začátku to vypadalo, že to bude můj nejoblíbenější kolega, když mě zval s ním na výlet. Bohužel já, jako nová, mladá a neznalá jsem jeho nabídku odmítla. To byl impulz k tomu, aby se na mě tento člověk ještě více zaměřil a já si myslím, že mě tajně miluje… 

První na to /na mě/ šel tedy po dobrém, ale když se ukázalo, že úplně netoužím po přátelství s mužem ve věku mého otce, tak na to zkusil jít po zlém. Zaměřil se na mě a sledoval přes dveře mojí kanceláře, zda náhodou nejsem na mobilu, počítal, kolik mám zákazníků na starosti, nebo kolik faktur měsíčně vystavím. Nutno říct, že jeho zápal byl skutečně obdivuhodný. Nashromážděná data a informace slavnostně přednesl na poradě obchodníků, kde se řeší důležité kroky a strategie firmy. Očividně mě považoval za stejně důležitou. Bohužel se mu nedostalo dostatečného zadostiučinění tak na chodbě ještě zastavil mého nadřízeného s tím, že by mě měl raději vyhodit. Proč? Protože proto… 😊

No, to se nestalo. 

Ve mně vřela krev, ale zanechala jsem si profesionální dekorum a začala jsem se mu vyhýbat.

Na tyto typy lidí nejlépe funguje to, když zůstanete, alespoň na povrchu, úplně v klidu. On chtěl a pořád chce abych za ním šla a abych ztratila svůj nadhled /krásný emerický pojem: lose my shit/ a začala na něho ječet. To mu dělá hodně dobře. Ale to jsem neudělala, a tak se mnou začal opět pomalu navazovat přátelský kontakt ve veřejných prostorách firmy, kdy se mnou mile švitoří o počasí. Na druhou stranu před svými ovečkami mou osobu dokáže rozebírat i desítky minut a to co říká, není úplně odpovídající našemu přátelskému švitořeníčku…

A tak začala ta lidová tvořivost neboli pověsti české. Jeho příznivci se mu chtějí vždy a za každou cenu zavděčit, a protože já žiju celkem nudný život, tak se ho v jejich vyprávění snaží lehce okořenit. Začíná to většinou tak, že je nějaká reálná informace o mém životě odposlechnuta v kuchyňce. Např. Denis má seznamku. Ano, to je pravda, ale tu má v dnešní dobře kde kdo, takže tato informace není dostačující pro to, aby splnila své poslání. Tak přijde na řadu lidová tvořivost a vznikne z toho „Denis má seznamku a vídá se se starýma, bohatýma chlapama.“ To už pro posluchače zní lépe, nemyslíte? 

Nejnovějším příběhem se sbírky pověstí mých kolegů je příběh založený na příspěvku na mém Instagramu. Jak se to ty kurvy šikmooké dozvěděly, když mě nikdo z nich nesleduje?

Zkontrolovala jsem profily, které si zobrazují mé příběhy a nikdo z nich tam nebyl. Opravdu jsem pro někoho tak výjimečná, že si kvůli mně pořídil fake profil? Co dodat, cítím se jako celebrita, která čeká, co se o sobě dočte v dnešním Blesku. Ve zmíněném příběhu je moje fotografie z dne, kdy jsem šla na ples. Mám víc makeupu než obvykle nosím do práce a hezké šaty. Tato fotka měla upoutat pozornost stejně jako odkaz, který byl pojmenovaný „FANS ONLY“. Při kliknutí na tento odkaz se mohl sledující mého příběhu jednoduše prokliknout na stránky Zlínského deníku, kde probíhalo hlasování o nejoblíbenější fotbalový klub v okrese, na který jsem své sledující chtěla nalákat. Ostatně jako spoustu dní před tím. Ale ta dotyčná osoba na ten odkaz neklikla a nehlasovala pro JT sokol Racková. Ta osoba si vytvořila příběh, nebo takovou pověst o tom, že Denis vlastní stránku s placeným obsahem. A tak tato zpráva žije v naší firmě do dnes. Práce tady je pro mě pouze takovou brigádou, vedlejší příjem. Kdybych nechtěla, tak sem už ani nemusím chodit. Ale já chci. Chci vědět, jak to s Denis z vyprávění dopadne.

 /Tak prý na tu moji stránku nedávám nahé fotky ani videa. Takže on už na té stránce byl? A mohla bych ji vidět???/

Take me home, country roads

Vzbudili jsme se po naší rozlučkové párty a vydali se směr letiště. Mě v té chvíli bylo hrozně. Nechtěla jsem pryč, opouštěla jsem můj dosavadní život a všechny v něm. G přijel taky na letiště se rozloučit a dovezl mi moje ukulele, na které jsem se měla přes Covid naučit hrát. Poloučili jsme se a já šla k přepážce. Paní mi řekla, že už jdu pozdě. Že to nestihnu. Panika. Začala jsem brečet a řekla ji, že mám ještě xx krát přestupovat ať mi pomůže. Bylo to malinké lokální letišťátko a tak to šlo vyřešit. Samozřejmě, jaká by to byla cesta, kdyby to nezačalo trochou vzrušení 😊

 Letěla jsem tedy State College – Detroit – Amsterodam – Praha. Náročné, já vím. Panovaly přísné podmínky na to, kdo může a nemůže letět do Evropy, takže při odletu z Detriotu nastala panika. Lidi vraceli od přepážky a prostě jim nedovolili nastoupit do letadla. Pak už jsme seděli, i já, můj kufr, batoh, kabelka, zimní bunda a ukulele, když volali dalšího člověka, který musel vystoupit. Opět čekání. V Amstru jsem měla hodinu na přestup, začala hra s časem. Letadlo začalo couvat od terminálu a chtělo se vydat na ranvej, ale z ničeho nic se začalo zpátky vracet a další spolucestující byl vykázán z letadla. Aktuální zpoždění 1 hodina. Ta, kterou jsem měla na přestup. Brečím. Přede mnou sedí Asiati v celoblecích jako na ptačí chřipku. Jak brečím, tak smrkám pod respirátorem, který mi brutálně tahá uši a všichni se otáčejí. Snad mě taky nevyvedou…. Ptám se letušky, jestli budou letadla nějak čekat, a ona se mě snaží uklidnit, že to pilot po cestě dožene. Když se blížíme k Amstru, tak vím, že to nestihnu. Píšu našim z palubní Wifi, ať nevyjíždějí zbytečně do Prahy, že to nemám šanci stihnout. Brečím. Oni stejně jeli. Mamka mě uklidňovala, že to stihnu. Po cestě máme asi největší turbulence, které jsem zažila. Hned se dívám po letuškách, jestli panikaří a pak se v hlavě modlím otečenáš. Přílet do AMS, začíná běh o život.

Teď nebo nikdy. Já, kufr, batoh, kabelka, zimní bunda a ukulele. Běžím tam, kam běží lidí. Zjišťuji, že běžím blbě. Brečím. Běžím zpět. Zjišťuji, že v AMS je docela velké letiště…. Nevzdávám to. Běžím, hledám svoji odletovou bránu. Čekají na nás!!! Haleluja! Asi zase brečím, brečím i když to píšu, hrozná úleva. Vedle dobíhají lidi k bráně s odletem do Vídně, bohužel marně, tam na ně nikdo nečekal. Volám našim, že letím. Oni se blíží k Praze a já taky. Jsem tu! Líbám rodnou zemi a nejraději bych hned vyběhla a šla obejmout rodiče, ale nemůžu, musím čekat na kufry. A ty moje pořád nejedou. Už se tam točí jen pár kufrů a pak se pás zastaví. Moje kufry nedoletěly. Musím jít na informace, kde už je řada, protože většina dobíhajících doletěla bez kufrů. Nechce se mi tam stát, ale hlásit se to musí žejo… Vycházím ven do letištní haly. Já, kufr, batoh, kabelka, zimní bunda i ukulele. Mám nachystaný mobil, protože chci točit, jak tam naši čekají a jak se radostně shledáme. Tata si čte noviny a mama lupá cosi do mobilu ani si nevšimne, že už jsem vyšla. No. Přivítání hodné celé té cesty :-D Protože byl nejvyšší level covidu, musela bych být 14 dní v karanténě, naši by nemohli do práce, nebo tak nějak to bylo. Takže jsme vyrazili do Brna, kde mi naši na uvítanou zaplatili asi 2500 za výtěr z frňáku. Ještě ten večer došel negativní a já mohla pořádat besedu na kýblech v garáži.

Konec amerického snu a.k.a. noční můry

Krátce po lednových událostech roku 2020 nastal finální zlom i v rodině V a G. V se odstěhovala do baráku pod jejich barákem, který do té doby pronajímaly přes Airbnb a já tam chodila uklízet – do té doby, než to V začalo vadit a zakázala G, aby mi za to platil, že ho jinak nahlásí, protože jako Aupair jsme nesměly mít žádnou jinou práci.

Ponožky s pizzou & Bella

V chtěla, abych se tam přestěhovala s nimi. Já nechtěla. Za prvé tam byly pouze dva maličké pokoje, takže nevím, jak by to řešila a za druhé jsem ji nesnášela. Takže jsem zůstala u G ale k ní, když měla děti, jsem jezdila každé ráno a bývala jsem tam po škole až do večera. Ona trvala na tom, že bude dětem dělat snídaně (protože G jim je taky dělával, ale nebyla to soutěž…), takže jsem jezdívala na čas a jen jsem je čekala před domem na odvoz do školy. Věčně zaspávali, nebo jsem u ní bývala až do noci, protože šla někam na večeři. Děckám furt něco kupovala, protože jim nedokázala dát svůj čas a lásku, tak ten barák překypoval bordelem a věcma. Trpěla jsem tam.

Já smutná & kočka

Do amerického finále jsme šli v březnu 2020. Naši za mnou měli přiletět na návštěvu, a to mě udržovalo při životě. Já a V jsme vyrazily s děckama na Floridu. Ona slíbila, že tam budeme jen my, protože na minulou takovou akci si dovezla milence z Kanady : - ) V průběhu této dovolené mi volá G: „Moc mě to mrzí, ale tvoji rodiče asi nebudou moct přijet.“. Nechápala jsem, naši neměli jet k nim, takže proč by nemohli přijet? „Zakázaly se lety mezi Evropou a USA.“ Černo před očima. Ano, začal se nám brutálně rozjíždět Covid-19. Našim zrušili let asi týden před odletem, a to byl pro moji psychiku konec.

Po návratu z Floridy se V zbláznila. Měla teď silný argument, jak donutit G podepsat rozvodové papíry a tím byl Covid. Zakázala mi pracovat s dětmi, protože jsem byla na té Floridě. Ano, tam kde jsem byla s ní a dětmi. Řekla, že musím být v karanténě. Oukej teda. Chodila jsem se projít do okolí, sama. Ale ona mě přes GPS v mobilu sledovala a řekla, že jsem opustila barák a že G zase děti nedostane, protože jsme porušili zásady bezpečnosti. Od té doby nám nařídila, abychom s ní bezpodmínečně sdíleli naši polohu na telefonu. Jinak G neuvidí děti. Měla jsem toho plné zuby. Vydírala ho a nechtěla mě tam a já už tam taky nechtěla být. V v noci pila a G se probouzel a každé ráno měl na mobilu xxx zpráv „podepiš rozvodové papíry“.

Když jsem teď hledala v emailu, tak jsem našla zprávy, kdy V psala do mojí agentury a stěžovala si na mě, že porušuji protokol, který ona sepsala a vyhrožovala, že pokud ho budu porušovat, tak můžu zůstat „bez domova“, myšleno, že u nich nemůžu déle zůstat, ačkoliv už jsem byla jen u G, který v dalším emailu reaguje a potvrzuje, že do odletu o mě bude postaráno.

Do toho mi volával děda, který v televizi viděl jak v Americe kopou masové hroby a lidi umírají po milionech… A bylo rozhodnuto. Koupila jsem si letenku a do odletu jsem bydlela u rodinného kamaráda. G děti stejně neviděl a já už je taky nikdy neviděla. Bohužel, můj odlet byl až za tři týdny, dřív to neletělo, nebo stálo milion. Pořád viselo ve vzduchu i to, že nebudu moct odletět z USA do Evropy i když tam mám trvalé bydliště. Volala jsem i na ambasádu a ptala se, jestli kdyžtak pošlou vládní speciál… 😊 Ale ty poslední týdny jsem si užila. Bydlela jsem u Chrise, mohli za mnou lidi a já za nimi. G za námi jezdil taky na pivo, ale musel telefon nechávat doma. 😊 Letěla jsem i k tetě do Texasu a pak mi Chris a kámoši uspořádali párty na rozloučenou. 

Jedno ráno mě Chris zavezl na lokální malinké letiště a začala moje další vzrušující cesta...

Kdo brečí, má za tři

 Čas. Někdy jediné, co opravdu potřebujeme je čas. Takže jsem si dala na čas a s odstupem a dostatečným nadhledem na věc můžu pokračovat v povídání…. 5/5/2023 to budou tři roky, co jsem se vrátila domů, na moji milovanou Rackovou, ale jak to bylo předtím?

V Ameru to šlo postupně všechno do háje. G a V se začali rozvádět a já jsem tak byla mezi dvěmi mlýnskými koly. Byla to tzv shit show, kdy si V našla 21 letého milence, který k „nám“ chodil domů a trávil čas s ní a dětmi, mezi tím co G bydlel v obytňáku před barákem. Ale proč rozmazávat cizí sračky, když můžu rozmazat ty moje vlastní, žejo..? 😊

Psalo se léto 2019. Byla jsem ráda, že můžu vypadnout a být u Mitche. Ačkoliv to bylo hodně utrápené. On měl raději pivo než mě. Což by se dalo pochopit, ale on ho měl rád fakt HODNĚ. Víš co myslím… Někdy se stávalo, že jsem byla u něho sama protože někam „na chvíli“ odjel a prostě už se nevrátil, až úplně na káry a to řídil… To se se mnou vždycky hádal a říkal mi jak jsem k ničemu, jakože mám být ráda, že ho mám… Aha. A pak usnul a pes mě k němu prostě nepustil. Jednou tak usnul v patře na pohovce a uprostřed noci vletěl do ložnice vzal si pistol a zase odešel. Na pohodu. Tu noc jsem myslela, že umřu.

Neumřela jsem 😊

Všechno jsem měla vybrečené. Chtěla jsem, aby jel se mnou a tehdy už ne moc funkční rodinou V a G na Nascar. To je takový závod autíček, co jezdí pořád dokola. Přehlídka americké kultury, kdy každý doveze svůj truck, který žere i trávu kolem cesty a za ním samozřejmě obytňák velikosti bytu 3+1… Měli jsme přes V známé zařízené vstupenky a spali bychom v jejich 3+1 obytňáku. Jediné, co musel udělat bylo, dojet tam. První že jo, pak zase že ne. Propásli jsme první den, ale já jsem si to teda vybrečela a pak jsme jeli.

Bylo léto, takže jsem slavila narozeniny. Moc jsem si přála jednu karetní hru What do you meme?, takže jsem mu řekla, že si ji přeji a že mi nemá nic vymýšlet a může mi koupit jen tu hru. To zní jako celkem skromné a lehce splnitelné přání, že? Ale to by nebyl můj Mitch kdyby mi prostě jen koupil tu hru. On mi prosím pěkně daroval „extension pack“ neboli kartičky navíc k té hře. Ale ne tu hru. Chápete? Já ne.

V průběhu podzimu se kousek od nás v hale měl konat koncert Chainsmokers a já chtěla jít. On řekl, že je má rád a že půjde teda taky. Jenomže když jsem chtěla kupovat lístky, tak si to rozmyslel s tím, že si je může pustit zadarmo v rádiu. Hmm. Hodně dobrý argument. „A když ti ten lístek zaplatím, tak půjdeš?“ „Jo.“ A tak jsme šli. A já prostě furt byla svým způsobem šťastná. Kráva.

Postupně to gradovalo. Když jsme někam šli, vždycky jsme se střídali v placení. Když jsem platila já, tak Mitch pil dvojité Jamesony. Lovely.

Jedna z mých posledních, a také největší investice do něho, byla cesta do ČR. Domluvili jsme se, že poletíme spolu, on na týden a já na dýl. Samozřejmě se začal cukat, když se měly kupovat letenky a já jsem teda navrhla, že to zaplatím a dá mi to pak. (Pak = nikdy. Bohužel.) Byla to celkem prdel, dostal školení, že u nás doma se nekouří a nechodí v botech a celkem dobře fungoval. Chutnalo mu pivo a líbila se mu Praha. Děda machovský zpíval americkou hymnu s rukou na srdci a mně bylo hrozně fajn.

Každopádně pro mě to byl time of my life a snědla jsem asi 50 rohlíků a 5 štryclí chleba. Pak jsem měla asi žlučníkový záchvat, nebo otravu lepkem, ale stálo to zato. Když mě naši vezli na letiště brečela jsem mnohem víc než poprvé. Tentokrát už jsem věděla, co mě čeká…

Pak byly Vánoce. Nakoupila jsem různé ozdoby, girlandy, punčochy na krb i pro psa a vyzdobila celou jeho chýši.  Mitchovi jsem stejně jako na narozeniny řekla, co si přeju. Byla to kabelka v přepočtu na koruny za 700. Ptala jsem se, jestli si ji mám objednat, nebo jestli mi ji objedná on. Tak prý to udělá sám. Já jsem mu koupila lístky na wrestling, parfém, sprcháč… a když furt mluvil o tom, jak úžasný a speciální dárek pro mě má, tak jsem se bála, aby toho nebylo málo a nechala jsem pro něho udělat obraz, abych nebyla za hňupa. 

V jů es en ej se dárky rozbalují 25. ráno ale my jsme si je rozdali 24. večer, než jsme šli na večeři k jeho mamce. No, byl to večer za všechny prachy. Od něho jsem s velkým překvapením nedostala vytouženou kabelku, ale svíčku a tím triumfálním dárkem byly ponožky. Jo ty vole ponožky. Ponožky s obrázky pizzy. Ne, nedělám si prdel. Do teď je mám a mluvím o nich jako o nejdražších ponožkách na světě. Nechtěla jsem vypadat nevděčně, ale brečela jsem. Teď u toho brečím smíchy, ale byl to fakt smutný příběh.

Pak přišel Silvestr, a to byl náš konec. Teda, ono to mělo vlastně ještě pokračování….

Volával mi po večerech samozřejmě úplně mimo a brečel, volával mi takto i když už jsem byla v ČR. Nikdy nepochopil náš posun času a volával mi v noci, chtěl mi všechno to dobré oplatit, ale o vrácení peněz za letenky mluvit nechtěl.

Jednou mi volal a při tom rozhovoru zapomněl, že se mnou volá. Byl na šrot, opakoval, že kdyby mě poslechl, nebyl by tam, kde je. Ptala jsem se, kde je, ale bez odezvy. Zůstala jsem na telefonu i když už nemluvil na mě. Mluvil na něho nějaký chlap „Doprdele, jsi v pohodě? Málem jsem tě přejel…“ Mitch něco nesrozumitelně mumlal. Z rozhovoru jsem pochopila, že ležel na cestě a týpek ho málem přejel. Pak ho naložil do auta s tím, že ho zaveze domů. Mitch si myslel, že je asi v Uberu, byl na něho sprostý a nepoznal ani svůj vlastní barák a několikrát opakoval „Sir, this is not my house.“. Borec ho vzal až ke dveřím, po cestě zmínil, že má rozbitou hlavu, jestli nechce zavést na pohotovost a pak Mitch podle psa už poznal svůj barák. Neuvěřitelné, já vím. Část toho hovoru mám nahranou na videu, přemýšlím, zda ještě na nějaké jiné platformě nepřidám více fotek a tohle video s mým vyprávěním. Stay tuned!

Mohla bych zacházet do větších detailů a rozmazávat to ale, já už na to nechci ani vzpomínat. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala. Nedokázala jsem si odpustit, že jsem s někým takovým byla. Že jsem všem, a hlavně sobě tvrdila, že není tak špatný. Takže moje požadavky na muže šly po této zkušenosti do extrému a není možné je absolutně splnit. Dále hledám jednorožce. Každá maličkost je pro mě red flag.

Já vím, už to není tak zajímavé vyprávění jako dříve. Neděje se to aktuálně, musím vzpomínat, nepamatuji si každé slovo, ale napadlo mě, že bych mohla v tom vyprávění o svém životě zase nějakým způsobem pokračovat a navíc!!!!! mám v práci kolegy, kteří se rádi nimrají v mém životě, tak jsem jim chtěla dát nahlédnout do dalšího období mého života :))))))))))))))))) Inžooojj !!!

Aktuálně mám připravené další 2 články, tak uvidíme, co bude dál.

USA 170/365 Taková normální sobota

V sobotu jsme s Mitchem byli aktivní a šli jsme se psem na procházku. Procházka měla 13 kilometrů a šlo se lesem. Do do kopce a z kopce. Z kopce mě bolí koleno a do kopce nemůžu mluvit. Měl to být relax, ale nebyl. Zejména proto, že jsem vytrvale chtěla domů rysa nebo aby mě nesl na zádech. Zkoušela jsem na něho vyskočit, ale vzpoměla jsem si, když jsem to provozovala minule, skončila jsem se sádrou na 18 týdnů.

Lezli jsme do toho kopce skoro po čtyřech. Nahoře si Mitch zapálil cigaretu a já mu chtěla za to nadat, ale nemohla jsem popadnout dech. Pak jsem ho samozřejmě zjebala, že mi krade můj čerstvý vzduch a že si ten vajgl ponese v kapse až do koše, neexistuje, aby ho zahodil v lese. Poslechl.

Udělali jsme si společnou fotku, aby si lidi nemysleli, že jen sedíme v tom pajzlu a pijeme levné pivo. Terén byl fakt náročný, ale byla jsem ráda, že na tom nejsem nejhůř. Nejhůř to zvádal pes. Pes to zapichl v půlce kopce. A co jako uděláš se 100 kilovým psem, který prostě sere na tvoji procházku? Pro tvoji představu je to běžně váhově takto: Muž – žena – pes. U nás to je pes – já – Mitch. Takže logicky, když nechtěl nést na zádech mě, neponese ani psa.

Večer jsme měli mít besedu, tak jsem po procházce jela nakoupit nějaké suroviny. Mezitím krmil Mitch psa ibalginem a brečel, že umře... Zaparkovala jsem košík vedle regálu s vínem a kroužila kolem. Ve vytríně mě zaujala pizza.

Ptám se pána, jestli si můžu tu pizzu objednat u něho.
On že ne, že mám jít vedle k pokladně, ale že potřebuje můj „cart“ (vozík).
Já zmatená mu podávám „card“ (kreditku).
On že ne, že „cart“.
A já „Whaaaat proč chcete můj vozík?!“.
„Protože není váš.“

Vozík byl asi stoleté paní, která se klepala vedle prodavače. To trapné ticho bylo nekonečné.

Dostala jsem svoji pizzu a svůj vozík, vydala jsem se tedy vstříct dalšímu dobrodružství k pokladně. Jelikož nemůžu vidět, jak tady dávají 3 věci do jedné igelitky, hned na začátku žádám slečnu, aby se pokusila celý můj nákup dát pouze do jedné igelitky. Slečna se usmívá a souhlasí. Očividně si v duchu říkala, co to je za magora, ale já už jsem si zvykla.

Igelitka se pomalu ale jistě plní a tak se mě ptá, jestli dvě tašky jsou OK. Já pořád trvám jen na jedné, že zbytek ponesu třeba v zubech. Většinu věcí se ji skutečně podařilo umístit do jedné igelitky, jsem ráda. Moc ji děkuji a ona mi říká:

„Vteřinku, já vám do dám ještě do jedné igelitky, aby vám to nepropadlo...“.
V tu chvíli mi málem vypadly oči z důlků. S vyděšeným výrazem a hlasitým „Noooooo!“ ji vytrhnu tašku z ruky.
A prostě jak naschvál úplné hrobové ticho kolem. Lidi se na mě dívají a já cítím každý jejich pohled.
„Snažím se zachránit planetu!“ pokouším se omluvit své jednaní.
Slyším, že někdo vytáčí 911.

Utíkám do auta se svojí jednou igelitkou a rychle jím zaslouženou pizzu. Bůh mi to oplatí.

Doma se dozvídám, že jsem všechen tento stres podnikla naprosto marně a beseda se ruší. Jsem nasraná a za všechno může Mitch. Logicky. Snaží se  to zachránit, že příjde v týdnu a můžu ty jednohubky nachystat pro něho. /Já už v démonickém modu./ „To si jako myslíš, že kupuju uzeného lososa pro tebe?!“ Ticho. On na mě hledí, jestli to myslím vážně a já jsem úplně v šoku, protože zase mluvím jak moje milovaná maminka. Nalil mi sklenku vína a všechno bylo zase v pořádku.

PS: Toho lososa mám pořád v lednici.

USA 161/365 Čenglicky snadno a rychle- lekce I.

Věci kolem se začali srát. Klasický dominoefekt – kdy se postupně sere všechno. Moje mentální a psychické zdraví je již nezvratně pryč a čekám na schválení pobytu v psychiatrické léčebně v KM. Ale snažím se uchylovat se k těm věcem, co mě dělají radost. A jediná „věc“ tady, která mi dělá radost je Mitch. Mitch, který se snaží naučit mluvit česky. Začali jsme jednoduchými frázemi jako „dobré ráno“. Věta, která se může zdát jako jednoduchá a základní, avšak zdání klame.

PROČ v češtině používáme samé R a K, vztekal se.
DobRé Ráno, lámal si jazyk a ptal se mě, jestli zní jak idiot.
Haha. Ano.

Pak přišla fráze „dobrý den“.
PROČ je dobré rano a proč dobrý den?! Nervy.
Denis, profesionální češtin „Protože například, stůl je kluk, a židle je holka, takže den je taky kluk proto je dobrý.“.
Mitchův výraz, který mluvil za vše. „Jo jasný, stůl je kluk, to dává smysl..“

Takže dobrý můžu vyslovovat jako ten sýr? Brie?
Ummm okay.

Poslední tečkou této lekce českého jazyka byla fráze „dobrou noc“.
Padly nějaké ty americké výrazy začínající na písmeno F.
Dobré, dobrý dobrou?! PROČ?

Můžu místo noc říkat nuts? Dobrou nuts? (Nuts český překlad ořechy, KOULE.)
Já, hlavu v dlaních, česky říkám něco o prdeli.
„Yeah babe, dobrou nuts sounds great.“

USA 145/365 Láska je slepá

Vyšla jsem z koupelny, stoupla si do výhledu na televizi a ptám se: „Ty mě miluješ?“ s rukama v bok a zvláštním výrazem obličeje. On se asi lekl, protože si rychle sedl a vykulil oči. „To jsi jako přišla na takovou otázku na záchodě?“ „Jo, viděla jsem se v zrdcadle...“. Podle jeho smíchu dávala moje otázka smysl. Upřímně, musí mě mít rád, protože jinak si to neumím ani vysvětlit. Děcka, může se vám zdát, že přeháním, ale ne. Stala se mi taková nehoda. Taková hodně nepříjemná věc. Mému obličeji se to stalo...

Prostě jak je teď venku ten sníh a denní světlo, tak když sedím u zrcadla, vidím každou jednu „věc“ na mém obličeji, a to mě znervozňuje. Úplně nejvíc miluju, když mi někdo chválí obočí. Jak ho mám krásně husté a tmavé. Opravdu?! OPRAVDU by jsi taky chtěla takové obočí??? To já bych si ho raději chodila malovat, tetovat, vláskovat nebo co všechno s tím děláte, než abych měla „krásné husté černé“ obočí od půlky čela až po bradu. O kníru nemluvě. Takže sedím u toho zrcadla a padá nelítostné rozhodnutí - voskové pásky na obličej.

Plán byl jasný, zbavit se ochlupení obličeje a být krasná. Avšak výsledný efekt je naprosto opačný... Dělala jsem to večer s očekáváním, že se ráno probudím krásná. Haha. Po procedůře jsem cítila, že můj obličej hoří. Rozhodla jsem se proto aplikovat studené obklady. Namočila jsem ručník a dala si ho na celý ksicht. Pomodlila jsem se a šla spát.

Ráno jsem cítila jistou bolest kolem očí. Šla jsem se podívat do zrcadla a byla jsem velmi překvapená... Celý obličej opuchlý, kolem očí modřiny, na zbytku obličeje rudé šrámy. Opláchla jsem se studenou vodou v domění, že je to jen blud a zase to přejde. Tak bohužel... Aplikovala jsem asi dvanáct vrstev makeupu a šest vrstev pudru. Když jsem přijela k Mitchovi říkám: „Prosím, než cokoliv řekneš, nechej si to vysvětlit.“. Pak se smál. Říkal, že to vypadá bolestivě. Hahaha. Opravdu?

Už se to pomalu ale jistě zlepšuje, ale znáte, jak to vypadá, když se zrovna vzbudíte ze zimního spánku. Protože my spolu nejraději spíme. Jakože já přijedu kolem 8:30 ráno a on říká: „Nastav prosím budík.“ a já nastavím budík na 12:00 a spíme. Takže po 14ti hodinách spánku (přerušovaně, protože vezu děti do školy), vlasy jak kdybych proletěla křovím a můj krasný vydepilovaný obličej. Říkám, tech chlap mě musí milovat, nebo je fakt úplně slepý. Jako bez brýlí slepý je. Ne pardon, omlouvám se. Bez brýlí hodně špatně vidí. HODNĚ. Jsem ho jednou tak trochu testovala. Vzala jsem mu brýle a pak se krok po kroku vzdalovala a ptala jsem „Vidíš mě?“ „Kolik ukazuju prstů?“.

Někdy tak přemýšlím, jestli já nejsem ženská na zabití...?