Take me home, country roads

Vzbudili jsme se po naší rozlučkové párty a vydali se směr letiště. Mě v té chvíli bylo hrozně. Nechtěla jsem pryč, opouštěla jsem můj dosavadní život a všechny v něm. G přijel taky na letiště se rozloučit a dovezl mi moje ukulele, na které jsem se měla přes Covid naučit hrát. Poloučili jsme se a já šla k přepážce. Paní mi řekla, že už jdu pozdě. Že to nestihnu. Panika. Začala jsem brečet a řekla ji, že mám ještě xx krát přestupovat ať mi pomůže. Bylo to malinké lokální letišťátko a tak to šlo vyřešit. Samozřejmě, jaká by to byla cesta, kdyby to nezačalo trochou vzrušení 😊

 Letěla jsem tedy State College – Detroit – Amsterodam – Praha. Náročné, já vím. Panovaly přísné podmínky na to, kdo může a nemůže letět do Evropy, takže při odletu z Detriotu nastala panika. Lidi vraceli od přepážky a prostě jim nedovolili nastoupit do letadla. Pak už jsme seděli, i já, můj kufr, batoh, kabelka, zimní bunda a ukulele, když volali dalšího člověka, který musel vystoupit. Opět čekání. V Amstru jsem měla hodinu na přestup, začala hra s časem. Letadlo začalo couvat od terminálu a chtělo se vydat na ranvej, ale z ničeho nic se začalo zpátky vracet a další spolucestující byl vykázán z letadla. Aktuální zpoždění 1 hodina. Ta, kterou jsem měla na přestup. Brečím. Přede mnou sedí Asiati v celoblecích jako na ptačí chřipku. Jak brečím, tak smrkám pod respirátorem, který mi brutálně tahá uši a všichni se otáčejí. Snad mě taky nevyvedou…. Ptám se letušky, jestli budou letadla nějak čekat, a ona se mě snaží uklidnit, že to pilot po cestě dožene. Když se blížíme k Amstru, tak vím, že to nestihnu. Píšu našim z palubní Wifi, ať nevyjíždějí zbytečně do Prahy, že to nemám šanci stihnout. Brečím. Oni stejně jeli. Mamka mě uklidňovala, že to stihnu. Po cestě máme asi největší turbulence, které jsem zažila. Hned se dívám po letuškách, jestli panikaří a pak se v hlavě modlím otečenáš. Přílet do AMS, začíná běh o život.

Teď nebo nikdy. Já, kufr, batoh, kabelka, zimní bunda a ukulele. Běžím tam, kam běží lidí. Zjišťuji, že běžím blbě. Brečím. Běžím zpět. Zjišťuji, že v AMS je docela velké letiště…. Nevzdávám to. Běžím, hledám svoji odletovou bránu. Čekají na nás!!! Haleluja! Asi zase brečím, brečím i když to píšu, hrozná úleva. Vedle dobíhají lidi k bráně s odletem do Vídně, bohužel marně, tam na ně nikdo nečekal. Volám našim, že letím. Oni se blíží k Praze a já taky. Jsem tu! Líbám rodnou zemi a nejraději bych hned vyběhla a šla obejmout rodiče, ale nemůžu, musím čekat na kufry. A ty moje pořád nejedou. Už se tam točí jen pár kufrů a pak se pás zastaví. Moje kufry nedoletěly. Musím jít na informace, kde už je řada, protože většina dobíhajících doletěla bez kufrů. Nechce se mi tam stát, ale hlásit se to musí žejo… Vycházím ven do letištní haly. Já, kufr, batoh, kabelka, zimní bunda i ukulele. Mám nachystaný mobil, protože chci točit, jak tam naši čekají a jak se radostně shledáme. Tata si čte noviny a mama lupá cosi do mobilu ani si nevšimne, že už jsem vyšla. No. Přivítání hodné celé té cesty :-D Protože byl nejvyšší level covidu, musela bych být 14 dní v karanténě, naši by nemohli do práce, nebo tak nějak to bylo. Takže jsme vyrazili do Brna, kde mi naši na uvítanou zaplatili asi 2500 za výtěr z frňáku. Ještě ten večer došel negativní a já mohla pořádat besedu na kýblech v garáži.

Konec amerického snu a.k.a. noční můry

Krátce po lednových událostech roku 2020 nastal finální zlom i v rodině V a G. V se odstěhovala do baráku pod jejich barákem, který do té doby pronajímaly přes Airbnb a já tam chodila uklízet – do té doby, než to V začalo vadit a zakázala G, aby mi za to platil, že ho jinak nahlásí, protože jako Aupair jsme nesměly mít žádnou jinou práci.

Ponožky s pizzou & Bella

V chtěla, abych se tam přestěhovala s nimi. Já nechtěla. Za prvé tam byly pouze dva maličké pokoje, takže nevím, jak by to řešila a za druhé jsem ji nesnášela. Takže jsem zůstala u G ale k ní, když měla děti, jsem jezdila každé ráno a bývala jsem tam po škole až do večera. Ona trvala na tom, že bude dětem dělat snídaně (protože G jim je taky dělával, ale nebyla to soutěž…), takže jsem jezdívala na čas a jen jsem je čekala před domem na odvoz do školy. Věčně zaspávali, nebo jsem u ní bývala až do noci, protože šla někam na večeři. Děckám furt něco kupovala, protože jim nedokázala dát svůj čas a lásku, tak ten barák překypoval bordelem a věcma. Trpěla jsem tam.

Já smutná & kočka

Do amerického finále jsme šli v březnu 2020. Naši za mnou měli přiletět na návštěvu, a to mě udržovalo při životě. Já a V jsme vyrazily s děckama na Floridu. Ona slíbila, že tam budeme jen my, protože na minulou takovou akci si dovezla milence z Kanady : - ) V průběhu této dovolené mi volá G: „Moc mě to mrzí, ale tvoji rodiče asi nebudou moct přijet.“. Nechápala jsem, naši neměli jet k nim, takže proč by nemohli přijet? „Zakázaly se lety mezi Evropou a USA.“ Černo před očima. Ano, začal se nám brutálně rozjíždět Covid-19. Našim zrušili let asi týden před odletem, a to byl pro moji psychiku konec.

Po návratu z Floridy se V zbláznila. Měla teď silný argument, jak donutit G podepsat rozvodové papíry a tím byl Covid. Zakázala mi pracovat s dětmi, protože jsem byla na té Floridě. Ano, tam kde jsem byla s ní a dětmi. Řekla, že musím být v karanténě. Oukej teda. Chodila jsem se projít do okolí, sama. Ale ona mě přes GPS v mobilu sledovala a řekla, že jsem opustila barák a že G zase děti nedostane, protože jsme porušili zásady bezpečnosti. Od té doby nám nařídila, abychom s ní bezpodmínečně sdíleli naši polohu na telefonu. Jinak G neuvidí děti. Měla jsem toho plné zuby. Vydírala ho a nechtěla mě tam a já už tam taky nechtěla být. V v noci pila a G se probouzel a každé ráno měl na mobilu xxx zpráv „podepiš rozvodové papíry“.

Když jsem teď hledala v emailu, tak jsem našla zprávy, kdy V psala do mojí agentury a stěžovala si na mě, že porušuji protokol, který ona sepsala a vyhrožovala, že pokud ho budu porušovat, tak můžu zůstat „bez domova“, myšleno, že u nich nemůžu déle zůstat, ačkoliv už jsem byla jen u G, který v dalším emailu reaguje a potvrzuje, že do odletu o mě bude postaráno.

Do toho mi volával děda, který v televizi viděl jak v Americe kopou masové hroby a lidi umírají po milionech… A bylo rozhodnuto. Koupila jsem si letenku a do odletu jsem bydlela u rodinného kamaráda. G děti stejně neviděl a já už je taky nikdy neviděla. Bohužel, můj odlet byl až za tři týdny, dřív to neletělo, nebo stálo milion. Pořád viselo ve vzduchu i to, že nebudu moct odletět z USA do Evropy i když tam mám trvalé bydliště. Volala jsem i na ambasádu a ptala se, jestli kdyžtak pošlou vládní speciál… 😊 Ale ty poslední týdny jsem si užila. Bydlela jsem u Chrise, mohli za mnou lidi a já za nimi. G za námi jezdil taky na pivo, ale musel telefon nechávat doma. 😊 Letěla jsem i k tetě do Texasu a pak mi Chris a kámoši uspořádali párty na rozloučenou. 

Jedno ráno mě Chris zavezl na lokální malinké letiště a začala moje další vzrušující cesta...

Kdo brečí, má za tři

 Čas. Někdy jediné, co opravdu potřebujeme je čas. Takže jsem si dala na čas a s odstupem a dostatečným nadhledem na věc můžu pokračovat v povídání…. 5/5/2023 to budou tři roky, co jsem se vrátila domů, na moji milovanou Rackovou, ale jak to bylo předtím?

V Ameru to šlo postupně všechno do háje. G a V se začali rozvádět a já jsem tak byla mezi dvěmi mlýnskými koly. Byla to tzv shit show, kdy si V našla 21 letého milence, který k „nám“ chodil domů a trávil čas s ní a dětmi, mezi tím co G bydlel v obytňáku před barákem. Ale proč rozmazávat cizí sračky, když můžu rozmazat ty moje vlastní, žejo..? 😊

Psalo se léto 2019. Byla jsem ráda, že můžu vypadnout a být u Mitche. Ačkoliv to bylo hodně utrápené. On měl raději pivo než mě. Což by se dalo pochopit, ale on ho měl rád fakt HODNĚ. Víš co myslím… Někdy se stávalo, že jsem byla u něho sama protože někam „na chvíli“ odjel a prostě už se nevrátil, až úplně na káry a to řídil… To se se mnou vždycky hádal a říkal mi jak jsem k ničemu, jakože mám být ráda, že ho mám… Aha. A pak usnul a pes mě k němu prostě nepustil. Jednou tak usnul v patře na pohovce a uprostřed noci vletěl do ložnice vzal si pistol a zase odešel. Na pohodu. Tu noc jsem myslela, že umřu.

Neumřela jsem 😊

Všechno jsem měla vybrečené. Chtěla jsem, aby jel se mnou a tehdy už ne moc funkční rodinou V a G na Nascar. To je takový závod autíček, co jezdí pořád dokola. Přehlídka americké kultury, kdy každý doveze svůj truck, který žere i trávu kolem cesty a za ním samozřejmě obytňák velikosti bytu 3+1… Měli jsme přes V známé zařízené vstupenky a spali bychom v jejich 3+1 obytňáku. Jediné, co musel udělat bylo, dojet tam. První že jo, pak zase že ne. Propásli jsme první den, ale já jsem si to teda vybrečela a pak jsme jeli.

Bylo léto, takže jsem slavila narozeniny. Moc jsem si přála jednu karetní hru What do you meme?, takže jsem mu řekla, že si ji přeji a že mi nemá nic vymýšlet a může mi koupit jen tu hru. To zní jako celkem skromné a lehce splnitelné přání, že? Ale to by nebyl můj Mitch kdyby mi prostě jen koupil tu hru. On mi prosím pěkně daroval „extension pack“ neboli kartičky navíc k té hře. Ale ne tu hru. Chápete? Já ne.

V průběhu podzimu se kousek od nás v hale měl konat koncert Chainsmokers a já chtěla jít. On řekl, že je má rád a že půjde teda taky. Jenomže když jsem chtěla kupovat lístky, tak si to rozmyslel s tím, že si je může pustit zadarmo v rádiu. Hmm. Hodně dobrý argument. „A když ti ten lístek zaplatím, tak půjdeš?“ „Jo.“ A tak jsme šli. A já prostě furt byla svým způsobem šťastná. Kráva.

Postupně to gradovalo. Když jsme někam šli, vždycky jsme se střídali v placení. Když jsem platila já, tak Mitch pil dvojité Jamesony. Lovely.

Jedna z mých posledních, a také největší investice do něho, byla cesta do ČR. Domluvili jsme se, že poletíme spolu, on na týden a já na dýl. Samozřejmě se začal cukat, když se měly kupovat letenky a já jsem teda navrhla, že to zaplatím a dá mi to pak. (Pak = nikdy. Bohužel.) Byla to celkem prdel, dostal školení, že u nás doma se nekouří a nechodí v botech a celkem dobře fungoval. Chutnalo mu pivo a líbila se mu Praha. Děda machovský zpíval americkou hymnu s rukou na srdci a mně bylo hrozně fajn.

Každopádně pro mě to byl time of my life a snědla jsem asi 50 rohlíků a 5 štryclí chleba. Pak jsem měla asi žlučníkový záchvat, nebo otravu lepkem, ale stálo to zato. Když mě naši vezli na letiště brečela jsem mnohem víc než poprvé. Tentokrát už jsem věděla, co mě čeká…

Pak byly Vánoce. Nakoupila jsem různé ozdoby, girlandy, punčochy na krb i pro psa a vyzdobila celou jeho chýši.  Mitchovi jsem stejně jako na narozeniny řekla, co si přeju. Byla to kabelka v přepočtu na koruny za 700. Ptala jsem se, jestli si ji mám objednat, nebo jestli mi ji objedná on. Tak prý to udělá sám. Já jsem mu koupila lístky na wrestling, parfém, sprcháč… a když furt mluvil o tom, jak úžasný a speciální dárek pro mě má, tak jsem se bála, aby toho nebylo málo a nechala jsem pro něho udělat obraz, abych nebyla za hňupa. 

V jů es en ej se dárky rozbalují 25. ráno ale my jsme si je rozdali 24. večer, než jsme šli na večeři k jeho mamce. No, byl to večer za všechny prachy. Od něho jsem s velkým překvapením nedostala vytouženou kabelku, ale svíčku a tím triumfálním dárkem byly ponožky. Jo ty vole ponožky. Ponožky s obrázky pizzy. Ne, nedělám si prdel. Do teď je mám a mluvím o nich jako o nejdražších ponožkách na světě. Nechtěla jsem vypadat nevděčně, ale brečela jsem. Teď u toho brečím smíchy, ale byl to fakt smutný příběh.

Pak přišel Silvestr, a to byl náš konec. Teda, ono to mělo vlastně ještě pokračování….

Volával mi po večerech samozřejmě úplně mimo a brečel, volával mi takto i když už jsem byla v ČR. Nikdy nepochopil náš posun času a volával mi v noci, chtěl mi všechno to dobré oplatit, ale o vrácení peněz za letenky mluvit nechtěl.

Jednou mi volal a při tom rozhovoru zapomněl, že se mnou volá. Byl na šrot, opakoval, že kdyby mě poslechl, nebyl by tam, kde je. Ptala jsem se, kde je, ale bez odezvy. Zůstala jsem na telefonu i když už nemluvil na mě. Mluvil na něho nějaký chlap „Doprdele, jsi v pohodě? Málem jsem tě přejel…“ Mitch něco nesrozumitelně mumlal. Z rozhovoru jsem pochopila, že ležel na cestě a týpek ho málem přejel. Pak ho naložil do auta s tím, že ho zaveze domů. Mitch si myslel, že je asi v Uberu, byl na něho sprostý a nepoznal ani svůj vlastní barák a několikrát opakoval „Sir, this is not my house.“. Borec ho vzal až ke dveřím, po cestě zmínil, že má rozbitou hlavu, jestli nechce zavést na pohotovost a pak Mitch podle psa už poznal svůj barák. Neuvěřitelné, já vím. Část toho hovoru mám nahranou na videu, přemýšlím, zda ještě na nějaké jiné platformě nepřidám více fotek a tohle video s mým vyprávěním. Stay tuned!

Mohla bych zacházet do větších detailů a rozmazávat to ale, já už na to nechci ani vzpomínat. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala. Nedokázala jsem si odpustit, že jsem s někým takovým byla. Že jsem všem, a hlavně sobě tvrdila, že není tak špatný. Takže moje požadavky na muže šly po této zkušenosti do extrému a není možné je absolutně splnit. Dále hledám jednorožce. Každá maličkost je pro mě red flag.

Já vím, už to není tak zajímavé vyprávění jako dříve. Neděje se to aktuálně, musím vzpomínat, nepamatuji si každé slovo, ale napadlo mě, že bych mohla v tom vyprávění o svém životě zase nějakým způsobem pokračovat a navíc!!!!! mám v práci kolegy, kteří se rádi nimrají v mém životě, tak jsem jim chtěla dát nahlédnout do dalšího období mého života :))))))))))))))))) Inžooojj !!!

Aktuálně mám připravené další 2 články, tak uvidíme, co bude dál.