USA 81/365 Mezinárodní vztahy UK x USA

Mám nového sklaního fanouška blogu. Kromě babičky Máni už čte blog i děda machovský. Tímto dědu zdravím. Mamka dědovi četla nějaké moje články a děda říkal, že s tím má jít do novin, ať mi to otisknou. Ano, od toho prarodiče máme, aby byly naši fanoušci. Akorát až budu zase psát o mých chlapech, budu  si muset založit nějaký jiný blog. Haha. Babička a děda nemusí vědět všechno.

Jo a když mluvím o těch chlapech, tak vás určitě zajímá, jak se má Vojtišek. Od té doby, co se se mnou rozešel se má výborně. Haha. Rozchod našemu vztahu hodně prospěl, už mi nemůže nadávat a vyčítat mi něco, takže je to lepší jak předtím. Hodně se hádáme a sereme se na vzájem, idylka. Nejhorší na tom vztahu na dálku je, že ho prostě nemůžu zmlátit... Teď jsme spolu telefonovali, on chtěl spát, ale musel předstírat, že má radost, že se mnou mluví.

Chci mu koupit nějaké hadry. Vojta nosí trička velikosti M. Mě se zdá, že má spíš XL, takže mu chci koupit tričko XL. Vojta nechce tričko XL, Vojta chce tričko M. Já mu nekoupím tričko M, protože se mi zdá, že ho bude mít malé. Vojta nechce tričko XL, protože ho nebude mít hezké přes prsa. Přes prsa jsem v tomto vztahu odborník já, takže on nepotřebuje mít malé tričko aby ho měl upnuté přes prsa, to dělám já. Vojta se mnou má občas těžké časy. Já s ním ale taky.

Vojta netřídí odpad. Vojta nejí těstoviny. Vojta nemá rád kočky. Vojtovi se nelíbí jméno Dominik. Vojta neprovozuje zimní (ani žádné jíné) sporty. Vojta jí pizzu s ananasem. Vojta nosí malé trička. Ale ostříhal si vlasy a vypadá teď trochu víc jak člověk, což se mi na něm líbí. Říkám mu, „To, že jsi doma na svátky neznamená, že musíš chlastat!“. A Vojta chlastá. A mě sere, že chlastá. Řekla jsem mu, ať nechlastá a on mě vůbec neposlouchá. Možná mě jen štve to, že mě neposlouchá. Asi jo. To mě sere.

Vojtu zase sere, když mu říkám, nebo připomínám, že je starý a já ne. Haha. A jestě ho sere, že mu neveřím, že má tričko velikosti M. Mě na Vojtovi celkem příjde zajímavý jeho ostravský přízvuk, myslím, že to je hrozné, ale je to vcelku zajímavé. Víte jak to myslím... Mě zase on na oplátku říká, že jsem tlustá. Ale je jasné, že nejsem. Takže s tím si na mě nepříjde, haha.

Výhoda vztahu na dálku je, že mě nemůže fyzicky potrestat za tento článek.  Řekla jsem mu, ať mi pošle peníze a já si dárek k Vánocům koupím sama. Ještě mi je neposlal, ale měl by, protože jsem si ten dárek už koupila. A ne, není to plešatá kočka za tři tisíce dolarů, kterou teď vídáte na mých videích nebo fotkách. Ale ta mi přesně teď leží na levé ruce. Je fakt škaredá. Nikdy jsem neviděla tak škaredou kočku. Ale ona je tak škaredá, až je roztomilá. Něco jako já... Ale já jsem chlupatá. Jakože nejsem, ale jsem... Chápete ne?

Zítra jedu na Canady na výlet. Mám z toho zase stres. Já miluju vymýšlet a plánovat něco, ale vždycky mám nervy dokud se to neuskuteční. Až úspěšně přijedu do Toronta, budu šťastná, ale ta cesta bude stres. Jedu do Canady autobusem. Jedu do Canady 11 hodin. Což je celkem dost, ale my, co jsme jezdili autem do Chorvatska, jsem s tím v pohodě.  No a já se musím na ten autobus dopravit. A hlavně musím ráno vstát včas, což může být v 5 ráno celkem zásadní problém. Pak mám obavy z toho, že ty autobusy budu muset měnit, jakože přesedat. To já vůbec nevím, nechávám se překvapit. Když to nebude probíhat úplně jednoduše, aspoň budu mít o čem psát. Tak sportovně já to beru. Myslete na mě, pa!

USA 73/365 Smutný den na farmě zvířat

Zažíváme tady těžké chvíle. Jednoho dne jsem byla sama doma, když zazvonil pošťák. Šla jsem otevřít a přebrala balík.

“Prosím vaše příjmení.”

„Adamíková.“

Borec hledí a čeká.

„Ej dí ej em áj kej ou ví ej, Adamíková.“ (Po jednom dni v nemocnici je ze mě mistr světa ve spelování mého jména.)

„Okay, bye.“

A  v ten moment pes proklouzl mezi dvěřma. Volám ji zpět. Ignoruje mě. Pán říká, že  je krásná, že si ji veme. Jo, prosím pane, dávám vám ale den, maximálně dva a pojede zpět. Vracím se do baráku, běžím k druhým dveřím a obouvám si gumáky. Česky nadávám. Proč zrovna já mám takového blbečka psa... Venku pes stojí u výběhu slepic. Dívá se na mě. Já řvu. „Pojď sem!“ Pes se na mě dívá, ale to je vše, žádná reakce. Tak se rozhodnu, že ji půjdu kopnout do řiti, ale když jdu směrem k ní, prchá. Říkám si, na co tam čumíš, blbečku?

Doprdele! Mrtvola! Mrtvé zvíře! Jdu do výběhu, leží tam mrtvá kachna. Zřejmě ji něco pokousalo. V rohu se krčí její kamoška, ta přežila ale je taky jakási od krve a nevypadá moc vesele. Obcházím kurník a nacházím dvě další mrtvoly částečně protažené plotem ven a taky částečně sežrané. Volám Georgovi. Ptá se, jestli je to zvíře pořád v kurníku. Ty vole, to mě ani nenapadlo, vždyť mě to mohlo sežrat taky! Volám mámě, mezi tím pes vzal roha...

„Mami, to je v prdeli, su sama doma, 3 mrtvé kačeny a jeden ztracený pes...“

 „No Denuš, pěkně se tam o to hospodářsví staráš.“

Oprašuju kufr, na to nemám nervy.

Za chvilku mi volá Veronika, jsou to její slepičky, je z toho smutná, všichni jsme smutní. Večer jdeme do baru. Úmrtí v rodině.

Ráno vstávám po třech long island iced tea a odjížím na výlet. Píšu kamarádce, ať mi veme Brufen, už se znám... Jak vyjíždím z baráku, dívám se směrem ke slepičkám, vše se zdá v pořádku.

Vracím se večer, hledám někoho v baráku, nacházím jen děti v postýlkách. Za chvíli se ve dveřích objeví George s čelovkou na hlavě, tváří se jak po funuse.

 „Třináct“ říká,

“Co? Další tři?“

„Ne, třináct, neskutečný masakr, poslední to zabilo před hodinou.“

 Whaaaat?!

Všude kolem položili pasti a číhali na kunu, lasičku, nebo co to je. Jestě ten večer jsme na fotopasti viděli, jak se dostala dovnitř. Prostě prolezla okem plotu. To jsem čuměla jak puk. Druhý den večer se chytla do pasti, Veronika mi ukazovala fotky s tím, že je to vlastně roztomilé zvířáko. George koupil v obchodě vajíčka a prohlásil, že to je smutný den pro jejich rodinu.

Dneska jsem viděla, že jedna z přeživších je na tom zle, ale George má už dost zabíjení zvířát, tak to necháváme na přírodě. Ještě že nemáme na Vánoce kapra... Když jsem šla dneska s psem ven, řekl mi ať si vemu pušku a zkontroluju pasti na bobry. Jako že bych JÁ zabila bobra? JÁ bobří máma zabít bobra? Tak to mu říkám, že bobr je kámoš, ne žrádlo! A šla jsem zkontrolovat ty pasti a případné oběti vypustit na svobodu. Zachraň strom, nakrm bobra!

G mi nastavil do jednoho jejich ntb češtinu, tak konečně zkouším používat i interpunkci, ale můj mozek uvadá. Vždycky jsem si říkala, jak je někdo trapný, že jakože zapomněl v cizině češtinu, ale někdy to prostě nepřepne. Obzvlášť, když musím přepínat rychle. Jakože si s někým píšu, nebo volám česky a děti nebo někdo jiný na mě promluví anglicky a já jim odpovím česky. Nebo naopak jsem mamce na telefonu odpověděla anglicky. Minule jsem si zase za boha nemohla vzpomenout, jak se česky řeknou jahody. Takže mluvím jak kretén. No kdyby jste tady slyšeli moji angličtinu... tady mi to příjde v pohodě, všichni tak mluví, musíš vyslovolat s tím „horkým bramborem“ v puse, ale já si tak připadám jak kretén. Chápete co myslím? Není hamburger jako hembrrrgrrr. :-D