Miluji, sleduji a čtu
blogy na Refresheru. Většina
z nich je psaných slovensky. A já miluji slovenštinu a tudíž také Slováky.
Ten jazyk je takový jemný, něco jako Francouzština, že? Našla jsem jednoho bloggera,
který píše o věcech, které jsou mi blízké. Ale on to píše z toho druhého
pohledu, z pohledu chlapa. Celkem mě zarazilo, jak se dokáže otevřít.
Nehraje si na drsného, ale dokáže říct, jak mu rozchod ublížil. Jo, je tam více
lidí, kteří začali psát po rozchodu. I můj blog tak nějak vznikl. Tento chlapec
s přezdívkou Jake Stark, (což
zní jak z porna, co si budem..) je mi svým lidským způsobem velmi blízký.
Líbí se mi jeho otevřenost.
"Niektorí ľudia majú vo zvyku hodnotiť vzhľad ostatných číslami na
škále od 1 do 10. Takéto objektivizovanie a nechutné kategorizovanie žien (a mužov) je
v skutku odporné a vypovedá o tom kam ako spoločnosť nikdy nechceme klesnúť...
Takže. Zobudím sa vedla tejto skurvenej
trojky a váha celej situácie sa na mňa zrazu zosype ako severná
dvojička v New Yorku."
Jo, tohle se prostě
stává. Někdy, v těch lepších případech se to stane ještě před tím, než
k něčemu dojde. Třeba mě se to stává a může za to kdo? No přece Tinder. Ta
debilní seznamka, kde si dáš své nejlepší fotky a do popisu napíšeš, že máš dva
metry. Stalo se mi to. Myslím si, že při takových randech naslepo by mělo
platit tohle pravidlo: „Pokud nevypadáš jako tvé fotky, platíš drinky, dokud
tak nebudeš vypadat.“ - Což mi připomnělo večery s Emanuelem. No co,
fungovalo to.
Že mi ten borec kecal o
své výšce, bylo zjevné hned, co jsem si vedle něho sedla do auta. Ale větší
problém bylo to, že nevypadal tak, jak na fotkách. Panika. Když je chlap menší, jak ty říká se, že v posteli se
to srovná. Tohle ale nebyla situace, kdy bych měla zájem, aby se něco
srovnávalo. Sakra. Píšu Růženě. „Prosím
můžeš dělat, že jsi umřela, abych měla fajn výmluvu a mohla domů?“
Děcka, tohle je celkem drastické ale mě se to
nedávno opravdu stalo. Teda tomu klukovi zřejmě opravu někdo velmi blízký
zemřel, ale pokud ne, tak to byla super výmluva a už jsme se neviděli, protože
na to fakt nemáš co říct.
Růžena mi často
zachraňuje, v podobném srabu, život. Třeba po té situaci, která nastala
v minulém článku, jsem původně chtěla, aby mě domů odvezl ten borec. Avšak
ten se vzpamatoval až o půl 7 večer a s dotazem „Ale já jsem s ní nespal, ne?“ si zasloužil nominaci na to,
stát se hitem Instagramu @esterajosefina. Taky jsem měla super nápad, když jsem
viděla klíče od auta položené na botníku. Jo, byla jsem dost opilá, na to mít
tak debilní nápad jako ukrást mu auto, ale naštěstí taky přiliž opilá na to, ho
uskutečnit. Takže si mě vyzvedla Růža a vyhrála langoš, o který jsme se
vsadily, když u něj budu spát. Ale s tím co se stalo, nepočítala žádná
sázková kancelář. LOL.
Jo, sorry, zase
přebíhám, ale píšu tak jak mi to skáče pod prsty. Takže o 2 chlapy zpět
k tomu co lhal. Takže sedím vedle něj a nemluvím, přemýšlím. Co mám dělat? O čem se trapně bavíme. Jinak než trapně to nejde. Mmm, tu cestu znám.
Kdybychom jeli tady do leva, dojedeme k tomu týpkovi, u kterého mě Růža
teď vyzvedávala. Zastavuje. Vystupujeme z auta, je malý. Jdeme do pátého
patra bez výtahu, dost času přemýšlet. Mám spadnout a dělat, že jsem si zlomila
nohu? Poslední šance na útěk. Stojíme u dveří, na koberci jsou červené tenisky,
očividně dámská velikost.
„S kým tady bydlíš?“
„Sám.“
„Čí jsou ty boty?“
„Moje.“
A fakt ty vole. Dívám
se na ty boty co má na nohách a vidím to. Hele, já jsem zvyklá z domu, že
chlap má dvanáctku nohu, Miloš měl 45tku a to už mi přišlo na chlapa málo.
Sedám si na pohovku,
konverzuji o jeho práci a škole. Ptá se, co budu pít. Vodku, dvojitou vodku.
Vodu s citronem. Trapas. Je
mi zima na nohy, tak se přikrývám dekou, chci spát. Prosím ho, aby mi zapnul
hokej. Konečně se máme o čem bavit. Odvezl mě domů a já šla do hospody na dva
litry dvě sklenky vína. Tohle
bylo na mě moc.
Super zjištění bylo, že
jemu to vůbec nepřišlo trapné a
týden na to mi psal, jestli se stavím. Zde jsem využila další super výmluvy,
kterou mě naučil Miloš. „Nemám čas.“ Naivně
jsem doufala, že se ho mé odmítnutí dotkne a již mě nebude kontaktovat. Týden
na to – pondělí. Psal mi hodně zvláštní zprávy, ale to chlapi prostě někdy
dělají, když zrovna mají krev jinde, než v mozku. Za ty zprávy se mi na
druhý den omlouval, že byl opilý.
V pondělí? Wtf? Říkám, že se nic neděje, že to se stává. Ale on naléhal,
abych tu naši konverzaci smazala. Říkám jo, ok. – Nesmazala jsem ji. Za chvíli
psal zase, jestli jsem ji smazala. Řekla jsem, že ne. On prosil, že takový už nechce být a už vůbec ne, aby
se to někdo dozvěděl. Takže to nevíte. Vlastně vy to fakt nevíte, protože to
bylo trapné i na publikaci zde.
Chudák. Hihi.
Jsem asi ničitelka
dobrých mravů, omlouvám se. Ne nadarmo si říkám postrach mužů, logicky. Tento
článek je hrozně hektický, přeskakuje v čase, mezi různými osobami, ale mě
se tak píše nejlíp. Píšu tok svých myšlenek. Když se ty myšlenky snažím
usměrnit a psát nějak jinak, tak mi to trvá, nechce se mi do toho a většinou to
není ani moc takové osobní – moje. Jinak abych chlapci nekřivdila, kdyby byl
vyšší než já, byl by klidně 5 – 6tka. Za to hezké tělo mohl být klidně šestka, ale bohužel jeho konečná známka
je za mě 4/10. A to hodnotím vzhled, nic víc. Kdyby se mělo
hodnotit i to, že byl debil, tak se přes pětku snad nikdy nedostanu.
Richarde,
přeji Ti
hezké pondělí a úspěšný týden. Zítra se jedu podívat tam k vám do Prahy.
Snad se tam neztratím… Přeji hodně kreativity a pevné nervy při psaní diplomky. Podívej
se pak na Sarahah, zkouším Ti nějakým způsobem odepisovat tam 😃
Denis
Žádné komentáře:
Okomentovat